Pojem kogitace (myšlení)
Slovo:
kogitace (myšlení)
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
kogitace (myšlení) je zprostředkované zobecněné poznání skutečnosti, vytváření vztahů (souvislostí) mezi vjemy, představami, pojmy a soudy, a to jak ve směru horizontálním, tak i ve směru vertikálním (to znamená jak mezi vjemy, pojmy, představami, soudy a úsudky navzájem, tak mezi vjemy a představami, mezi vjemy a pojmy, mezi vjemy a soudy, mezi představami a pojmy atd.). Často se rozlišuje myšlení praktické a teoretické či kategoriální. Když dítě na obrázek čtverce reaguje slovem "okénko", jde o případ myšlení praktického. Pokud popíše obrázek jako čtverec, jde o myšlení kategoriální.
Podle C. G. Junga (1875 – 1961) lze myšlení třídit na empirické, intuitivní a spekulativní. Myšlení může vysoce zefektivňovat činnost člověka. I když nejčastěji patrně myslí člověk ve slovech, tedy verbálně, existuje i vizuální myšlení. Jde o schopnost vytvářet ve vědomí nové vizuální představy a myslet v představách. S termínem vizuální myšlení souvisí pojem vizuální gramotnost. Je to soubor schopností a dovedností porozumět vizuálnímu materiálu (slovu, znaku, symbolu, ikoně, grafu, diagramu, schématu, tabulce aj.).
Pojem je výsledek odrazu obecných, podstatných vlastností předmětů a jevů v našem vědomí. Jinými slovy: pojem je pochopení podstatných vlastností (podstaty) předmětů a jevů. Na rozdíl od představy je nenázorný. Každý předmět má mnoho vlastností. Některé z nich musí mít, jinak by nebyl, čím je. To jsou tzv. vlastnosti obecné. Pochopíme-li, jaké podstatné vlastnosti má předmět, máme pojem tohoto předmětu (např. strom). Pojem vyjadřujeme slovem nebo skupinou slov (termíny).
Soud vyjadřuje vztah mezi pojmy. To, čeho se soud týká, je subjekt soudu. To, co se o subjektu tvrdí, je predikát soudu. Např. v soudu "tráva je zelená" je "tráva" subjekt a "je zelená" predikát. Soud je často vyjádřen větou.
Úsudek je nový soud vyvozený z jiných známých soudů nebo je to vyjádření vztahu mezi soudy. Soudy, z nichž vycházíme, se nazývají premisy. Nový soud je závěr.
Rozlišujeme tyto druhy úsudku:
induktivní úsudek (je dosahován formou myšlení zvanou indukce) je ten, při kterém docházíme k obecnému závěru na základě poznání jednotlivých konkrétních případů. Z jednoho nebo několika případů určité třídy soudíme na všechny případy třídy. Zjistíme např., že měď vodí elektřinu, železo vodí elektřinu, stříbro vodí elektřinu atd., učiníme tedy závěr, že kovy vodí elektřinu. Induktivní úsudky vedou k hypotézám nebo obecným tvrzením, zdůvodněným pravděpodobnostně.
Deduktivní úsudek (je dosahován formou myšlení zvanou dedukce) je ten, při němž z obecného soudu vyvozujeme závěr pro jednotlivé případy. Např. z obecného pravidla o obsahu kvádru vyvodíme závěr o množství vzduchu v pracovně.
Úsudek z analogie (per analogiam) je dosahován formou myšlení zvanou analogizace. Je to úsudek založený na podobnosti dvou jevů. Zjistíme-li, že dva předměty mají několik shodných vlastností, usuzujeme z toho, že mají i některé další vlastnosti stejné. Metody analogie se používá např. při projektování nových organizačních struktur.
Induktivní a deduktivní úsudky i úsudky z analogie patří stejně jako myšlenková analýza a syntéza mj. mezi základní metody řízení (managementu).
Analýza (rozbor) je racionální postup myšlenkových pochodů založený na rozboru celku i jeho částí s cílem oddělit podstatné prvky od nahodilých, obecné od jedinečných, a tak proniknout k podstatě jevu, případně jeho příčinných zákonitostí a souvislostí. Bývá zdrojem důkazu, který je označován za základ vědy.
Základem tzv. hodnotové analýzy je vyhledávání hlavních, vedlejších a neužitečných funkcí sledovaného objektu. Určuje např. neužitečné, nadbytečné náklady.
Systémová analýza pomáhá přesně formulovat cíle jak vyšších orgánů řízení, tak i jejich podsystémů. Jejím charakteristickým rysem je podřízení cílů podsystému cíli nadsystému.
Síťová analýza stanoví grafickou formou optimální průběh současných nebo budoucích akcí v daném čase. Používá se např. při plánování velkých staveb.
Organizační analýza rozebírá současný stav dané organizace a zjišťuje její nedostatky. Vede k návrhu změn do budoucnosti.
Syntéza (sjednocení) je myšlenkový postup spočívající ve spojování jednotlivých druhů materiálních nebo ideálních systémů (resp. kooperačních celků) v jeden celek. Často navazuje na analytické práce. Podstatou syntetických prací je zásada, že se spojuje to, co existuje jako jednota i ve skutečnosti. Syntetické informace zpravidla ústí do návrhu na opatření. Analyticko-syntetická metoda se využívá pravidelně např. při kontrolní činnosti na pracovištích.
V současné době je v centru zájmu také kreativita (z lat. creo = tvořím), tvořivost člověka. Je podmíněna složitým a dynamickým komplexem podmínek materiální i duchovní povahy. Tvořivost bývá označována jako faktor C (creativity).
Podle J. P. Guilforda (1897 – 1987) jsou s tvořivostí nejúžeji spjaty schopnosti divergentního (tvůrčího) myšlení. Kombinací operací divergentního myšlení s produkty a obsahy rozlišuje Guilford 18 faktorů. Faktorové analýzy potvrdily Guilfordovy předpoklady, a tak umožnily stanovit faktory tvořivého myšlení.
U schopnosti produkovat obsahy se rozlišují např. faktory flexibility a senzitivity. Faktor flexibility, pružnosti je schopnost měnit řešení, opuštění konvenčních způsobů. Snad bychom sem mohli zařadit také zkracování myšlenkových operací.
Zavedení nového způsobu symbolizace, stručnějšího, ekonomičtějšího, lakoničtějšího má také tvořivý, originální charakter a vyžaduje nestandardní myšlení. Velmi podstatná je také schopnost aplikovat dovednost získanou při řešení jedné úlohy na řešení úlohy jiné, tj. umění oddělit specifické "jádro" problému a přenést je do jiných oblastí. Je to v podstatě schopnost elaborovat, rozpracovávat zevšeobecňující strategie. Jde o hledání analogií - např. bionika přenáší do techniky, čeho si technici všimli ve stavbě živých organismů.
Faktor citlivosti na problémy, senzitivita je schopnost vidět problémy, rozpoznat jádro problému a praktické problémy. Někdy se hovoří o všímavosti při hledání problémů. Z proudu vnějších podnětů vnímají lidé obyčejně jen to, co zapadá do "koordinativní sítě" jejich dosavadních vědomostí a představ, ostatní informace podvědomě zavrhují. Na vnímání mají vliv navyklé orientace, hodnocení, city a též věrnost všeobecně přijatým názorům a vnímání. Schopnost nezávisle pozorovat věci, které se nevtěsnají do rámce toho, co jsme si již osvojili, je víc než jen pozorovací schopnost. Tak svěžest pohledu a "citlivost" nejsou spojeny s bystrým zrakem nebo se zvláštnostmi sítnice, ale jsou kvalitou myšlení, protože člověk nevidí jen očima, ale především mozkem, podobně jako nepíše jen rukou, ale především mozkem.
Tvořivé myšlení je dáno specifickými schopnostmi, které jsou v různé míře závislé na výši inteligence. Při nízké inteligenci se vysoká úroveň tvořivosti těžko projeví, ale ani vysoké inteligenci automaticky nemusí odpovídat vysoká tvořivost.
Rozvíjením poznávacích procesů se zabývá rozumová výchova. Hlavními úkoly rozumové výchovy jsou: vytváření vědomostí, dovedností a návyků, rozvoj tvořivosti a myšlení.
Problematikou stylů učení žáků a studentů se u nás monograficky zabývá např. Jiří Mareš (1998).
Velmi rozšířenými metodami tvůrčího myšlení jsou brainstormingové metody. Vycházejí ze zásady upřednostnění optimálního řešení před respektováním autorit. Jejich základním prvkem je odložení kritiky nápadu na pozdější dobu, plné využití představivosti a poznání, že i "nejdivočejší" nápady mohou inspirovat k dobrému řešení. Brainstormingové metody jsou založeny na vzájemném obohacování nápadů. Umožňují zapojení i méně zkušených a kvalifikovaných pracovníků.
Possession je brainstormingovou metodou, při níž paralelně pracuje několik týmů, které řeší stejný problém. Nejlepší nápady se projednávají v plenárním zasedání.
Zpětný brainstorming zjišťuje, ve kterém směru může zvolená myšlenka zklamat.
Často se používá i metod modelování. Modelem rozumíme myšlenkový nebo reálný systém, který zobrazuje originál, případně jiný reálný systém. Model umožňuje rozpoznat včas některé problémy budoucích rozhodnutí. Při tvorbě modelu je nutné vyloučit všechny nepodstatné prvky, protože jejich zařazením je v podstatě prohlašujeme za rozhodující. Z hlediska zobrazení originálu rozeznáváme modely izomorfní a homomorfní.
U modelů izomorfních je tvarová i funkční jednota mezi originálem a modelem (modely měst, aut, strojů atd.). U modelů homomorfních existuje mezi originálem a modelem pouze podobnost. Jde o jednosměrné přiřazení prvků a jejich vlastností, případně vazeb (např. mapy).
Podle způsobu realizace mohou být modely materiální a ideální. U modelů materiálních je model zpracován podle fyzických prvků (maketa sídliště, letadla atd.). Modely ideální vyžadují větší odbornou představivost a kvalifikační přípravu.
Modely analogové zobrazují pomocí předem stanovené soustavy znaků (čar a jiných symbolů) dynamické nebo statické jevy (grafy, mapy, výkresy).
Symbolické modely zobrazují originál pomocí slov nebo jiných symbolů a mohou být popisné, logické nebo matematické.
Vypracováním formalizovaných, matematických, grafických nebo jiných modelů se souborně zabývá metoda organizačního modelování. Jako organizační modely se zpracovávají i organizační vztahy, nejen organizační struktura.
Existují vlastnosti myšlení, které poukazují na určitá spojení myšlení a inteligence. Zde jsou příklady.
Šíře myšlení se projevuje schopností obsáhnout široký okruh dané problematiky.
Hloubka myšlení je charakterizována schopností vnikat do podstaty problému, zjišťovat příčiny jevů.
Samostatnost myšlení je typická pro člověka, který hledá nová fakta a zákonitosti, objasnění a teorie.
Pružnost myšlení je schopnost změnit obvyklý způsob řešení, jestliže se ukázal nesprávným a najít nové metody zkoumání.
Hbitost myšlení je nutná, kdykoli se vyžaduje rychlé řešení. Přitom nemá dojít k újmě její kvality, hloubky, důslednosti a správnosti.
Poruchy myšlení
Nejčastější poruchy myšlení jsou dány tím, že jde o nesprávnou syntézu z nesprávné analýzy, o nepřiměřený výklad skutečnosti, který je však provázen přesvědčením o správnosti závěrů. Také sníženou či zvýšenou kritičnost myšlení můžeme zařadit mezi poruchy myšlení.
Jednou ze skupin poruch myšlení jsou bludy. Jsou poruchou interpretace skutečnosti. Jde o chorobně vzniklé sebeklamy. Určitou pohotovost k bludům tvoří tzv. paranoidní tendence (vztahovačnost).
Dalším typem poruch myšlení jsou ty poruchy, kde převládá jeden z obou základních nervových procesů (vzruch nebo útlum) a dochází buď k myšlení chorobně zrychlenému nebo chorobně utlumenému.
Při chorobně zrychleném (překotném) myšlení (tachypsychismus) může dojít až k myšlenkovému trysku. Postižený člověk nestačí zpracovat myšlenky, nedokončuje věty. Je zesílena dynamická složka myšlení. Nastává silný tok, příliv myšlenek, zrychlená výbavnost představ často s náhodnými či povrchními asociacemi. Determinující tendence zde sice nechybí, ale nemůže se dobře uplatnit, neboť postižený často nedovede myšlenku do konce. Další myšlenka vždy navazuje na předchozí pouze povrchní podobou. Tok řeči je zrychlen. Kvantita a halasnost je zvýšena na úkor kvality. Člověk se nechává odvádět ve svém usuzování okamžitými nápady a emočními vlivy.
Útlum myšlení (bradypsychismus) - bývá obyčejně spojen s útlumem tělesným. Dynamický element je oslaben, odpovědi přicházejí po latencích, nemocný nemá potřebu myslet, je duševně unaven, ulpívá na tématu, je těžkopádný při vybavování asociací. Často se zarazí v myšlení, neboť ho nic nenapadá. Úplný myšlenkový útlum (mutismus) je charakteristický tím, že postižený neodpovídá ani na otázky životně důležité. Tok řeči je zpomalen.
Při roztržitém myšlení se člověk nedovede dostatečně soustředit na určitý myšlenkový komplex, a následkem toho nedokáže udržet determinující tendenci. Řeč je podobná jako u překotného myšlení.
Při zabíhavém myšlení jedinec nevolí kroky myšlení podle důležitosti a determinující tendence, odbočuje k vedlejším myšlenkám, které sice souvisejí s hlavním tématem, ale nejsou podstatné pro to, co chtěl právě říci, opakuje se. Není schopen spontánně se vrátit k původní myšlence. Toto myšlení se vyskytuje hlavně u dětí, primitivů, starých lidí a slabomyslných.
Perseverace (ulpívání v myšlení) znamená, že člověk ulpívavě opakuje stejné slovo nebo skupinu slov. Normálně se vyskytuje při únavě, v opilosti, při oslabené pozornosti apod. Někdy člověk vkládá do řeči parazitní výrazy. Perseverace se vyskytuje hlavně u encefalopatií, mozkových arterioskleróz, afázií, různých organicit, které postihly mozek z větší části, či jako difuzní proces a u duševně nemocných se známkami demence.
Nevýpravnost myšlení působí, že postižený člověk se nemůže dostat v myšlení dál, protože se točí kolem jedné myšlenky či tématu. Chceme-li, aby se dostal k jinému předmětu, musíme mu pomoci otázkami. Někdy odpoví správně, ale zase se vrací ke svému původnímu tématu. Je to typické pro epilepsie, výskyt je častý též u starších lidí, zejména u senilní demence. Též slabomyslní, zvláště imbecilové jsou nevýpravní.
Myšlenkový záraz znamená, že člověk se náhle bez zjevné příčiny zarazí, někdy i uprostřed slova nebo věty. Někdy lze stěží rozhodnout, zda jde o záraz v řeči či v myšlení. Tento patologický jev souvisí i s jednáním, bývá pozorovatelný např. u schizofrenie. Bývá doprovázen i útlumem motoriky. Subjektivně mívá člověk pocit úniku myšlenek, prázdné hlavy, není schopen spontánně pokračovat ve sdělování myšlenek.
Inkoherentní myšlení je nesouvislé, myšlenky nejsou logicky a obsahově spojené, řeč se skládá z jednotlivých vět, úryvků, eventuálně slov, která nejsou vázána obsahovým poutem. Inkoherentní myšlení má dvě varianty odlišující se vznikem, patogenezí a zevní formou, a to myšlení zmatené a roztříštěné.
Zmatené myšlení je projevem obluzeného vědomí. Pozornost nedokáže řídit myšlení daným směrem, determinující tendence není zachována. Při obluzeném vědomí jsou i všechny vjemy nejasné, často se mění v iluzi, střídají se emoce, soudnost je otupena. Nejasné vjemy, iluze i vlastní představy se ve vědomí spojují v nejasné a nesouvislé myšlenky, protože jim chybí řídící element. Člověk nemá vliv na vznik představ, přijímá jednotlivé představy pasivně, a ty se pak spojují bez pravidel do nesouvislých myšlenek. Je to stav podobný snům, proto nazýváme tuto změnu snové či oneirické vědomí a představy vzniklé v tomto stavu jako oneirické, snové.
Roztříštěné (rozbíhavé) myšlení nelze subjektivně pochopit. Logická stavba vět zaniká, věty jsou pronášené bez obsahové souvislosti. Typické je toto myšlení u schizoformních psychóz.
Autistické (dereistické) myšlení znamená, že člověk se nechá v myšlenkách volně unášet svojí fantazií bez ohledu na skutečnost a vlastní zkušenost. Látku dodávají obyčejně přání emočně vyhovující, ale těžko uskutečnitelná.
Přání určí směr, ale tento směr není dále řízen logickými zákony, zkušenostmi či skutečnými možnostmi. Někdy bývá předmětem autistického myšlení nějaká záliba, zřídka obavy. Každý z nás se občas oddává autistickému myšlení. Patické je autistické myšlení teprve tehdy, je-li příliš časté, takže narušuje společenský kontakt a nedovoluje člověku přizpůsobit se prostředí. Patická je také ztráta schopnosti rozlišovat mezi skutečností a jejím fantastickým přehodnocením.
Demence je získané chorobné oslabení rozumových schopností. Jde o snížení již vyvinuté inteligence (nejdříve po druhém roce života). Rozlišují se demence mnestické, tj. ztráta paměti, demence apercepční, tj. ztráta schopnosti odlišit nahodilé od zákonitého, strukturální, tj. ztráta logické stavby myšlení, senilní, tj. stařecké, juvenilní, tj. v mladém věku a traumatické, tj. po úrazu. Demence arteriosklerotická vzniká v důsledku kornatění tepen v mozku ve stáří či poškození mozkové kůry.
Navigace
předchozí slovo: » KOGITACE (myšlení a jeho poznávání)následující slovo: » kognace
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:1620
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
