ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání

Výsledky hledání výrazu charakter

cizí slovo    odpovídající významvlastnostidetail
charakter >>  povaha; souhrn vlastností, u člověka zejm. morálních; osobnost 2 komentáře» charakter
charakter >>  Souhrn psychologických vlastností osobnosti, které získala učením, zkušenostmi a výchovou ve společnosti v níž vyrůstala. vloženo uživatelem» charakter
charakter v psychologii >>  CHARAKTER považujeme za složku, nedílnou součást psychiky a osobnosti. Vlastnosti charakteru se navenek projevují relativně stálým adekvátním nebo nežádoucím chováním k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu, k hodnotám, k práci i k sobě samému. Projevy charakterových vlastností v chování, jednání (skutcích) i v prožívání lze hodnotit podle určitých hledisek (např. pedagogických, estetických atd.) a vyjadřovat je v pojmech povahových rysů jako je pravdomluvnost, klamavost, píle, lenivost, poctivost, čestnost, nespolehlivost, společenskost, adaptivnost (situační přizpůsobivost) nebo expresivnost (ryzost). Ekvivalentem pojmu charakter je pojem povaha. Pojem charakter má v psychologii osobnosti širší význam než v běžné řeči. V lidovém pojetí se spojuje slovo charakter s kladnými morálními vlastnostmi a se svědomím člověka, které řídí jeho chování. Bezcharakterní (resp. charakteropat)je pak ten, kdo má záporné morální vlastnosti, neadekvátní úroveň svědomí a sociálně nežádoucí chování a jednání. Ryze psychologické pojetí je však širší (není tak výlučně spjato s kladným etickým hodnocením). Někdy se dokonce pojem charakter ztotožňuje s pojmem osobnost (persona).Theofrastos První zmínky o charakteru se objevují v Theofrastovi ve 3. stol. př. n. l. Charakter původně znamenal pečeť, ražení mincí (charassein (řec.) = vyrýt, vytisknout), přeneseně výrazný znak, podle kterého lze něco rozeznat. V našem pojetí rozumíme charakterem povahové jádro osobnosti a komplexní soubor kladných i záporných individuálních zvláštností, které jsou pro člověka příznačné a vtiskují ráz celému jeho chování. Tyto vlastnosti vyjadřují chování, prožívání a vztah člověka k sobě samému, ke společnosti, k práci, vystihují i zvláštnosti jeho vůle. Když je dostatečně známe, můžeme s určitou pravděpodobností předvídat chování člověka. Každá charakterová vlastnost je totiž vždy i tendencí vykonat za určitých podmínek určitý čin, skutek. Hodnota člověka je určována tím, k jakým lidským vztahům tíhne, jaké vztahy k lidem si chce a je schopen osvojit. Charakter (tj. především zaměřenost člověka) je do značné míry získaný, na jeho vytváření mají největší vliv procesy učení v širším slova smyslu, výchova, rodina, škola, společnost, později i sebevýchova a autoregulace. Charakter se projevuje a utváří ve způsobu a stylu či slohu života. Charakter můžeme do jisté míry definovat také jako tendenci chovat se, reagovat určitým způsobem v dané situaci. Projevuje se a utváří v činnosti. Je to upevněná, internalizovaná a individuální soustava motivů a hodnot. Člověk bývá takový, jaké jsou jeho vůdčí motivy, vůdčí linie, vůdčí potřeby a jeho hodnotový systém. Charakter úzce souvisí se světovým názorem člověka a podmiňuje jeho chování a jednání. Silný charakter má vyhraněný vztah k významným hodnotám osobním i morálním. Charakter se výrazně projevuje v cílech člověka a ve způsobech dosahování těchto cílů. V odborné psychologické, sociologické a pedagogické literatuře se zdůrazňuje význam altruistické, pozitivně prosociálně orientované osobnosti. Adekvátně pozitivně a prosociálně orientovaná komunikace, interakce a adaptace na některé eticky a právně ještě přijatelné odlišnosti osobnosti a chování ostatních lidí je považována za cestu k úspěchu v pracovní činnosti, socializaci i humanizaci osobnosti a za základ duševní vyrovnanosti. Klade se důraz na pěstování vlastní dobré sebedůvěry a oprávněného uznání kladů jiných lidí a posilování jejich sebevědomí. V dospělosti je důležitá zde schopnost a dovednost sebeřízení, sebevýchovy, autopersuaze, t.j. adekvátního a žádoucího přesvědčování, ovlivňování a poučování sebe sama. Důležité je znát o sobě samém, jak je člověk přiměřeně, zvýšeně nebo málo podřídivý a sugestibilní (ovlivnitelný) cizími názory, postoji, vztahy a posudky a jak je kriticky (až po vlastní kritické racionální a logické analýze) či nekriticky předává dál. K charakteru patří nejen volní a emocionální zvláštnosti, ale i zvláštnosti intelektuální (např. myšlenková důslednost, přesnost). Ve většině jazyků existuje mnoho synonymních výrazů pro charakterové vlastnosti. Zdrojových (základních) vlastností je však mnohem menší počet. Jsou předmětem výzkumu faktorových analytiků osobnosti. Charakterové rysy člověka ve vztahu k jiným lidem O kvalitě vztahů k jiným lidem rozhoduje osobní morálka (altruismus nebo egoismus člověka a smysl pro dobro a zlo a spravedlnost). Altruistický, nesobecký, přátelský a laskavý (afiliantní) člověk bere za své nejen právní, ale i morální normy a chová se podle nich. Egoista - sobec se nestará o mínění a poškozování druhých, pokud je v rozporu s jeho sobeckými zájmy. Důležité je také posouzení tzv. sociální inteligence či sociální citlivosti, sociálního taktu, resp. sociální hostility (nepřátelství). Extrémně kritické a záporné až nepřátelské vztahy k jiným lidem často souvisí s tendencí k základní (fundamentální) atribuční chybě při hodnocení lidí (podceňování role vnějších příčin a podmínek jejich chování např. v mimořádných situacích). Patří sem i ascendentní (dominantní) tendence osobnosti, tzn. trvalý sklon vést ostatní, nebo submisivní tendence osobnosti (trvalý sklon být veden) a míra sociální angažovanosti člověka. Hodně sociálně angažovaný člověk se rád ke všemu vyjadřuje, ke všemu zaujímá postoje, pohotově ke všemu mluví a vyjadřuje na vše své názory. Mívá poměrně často dominantní, mocenské, autokratické až diktátorské sklony. Jiné vlastnosti mají lidé rezervovaní nebo podezíraví. Ve vztahu k nadřízeným zaznamenáváme především míru disciplinovanosti či nedisciplinovanosti, míru agresivity, míru frustrační tolerance (snášenlivosti vůči zátěžovým situacím), uctivost, odstup, míru otevřenosti či uzavřenosti, míru stylizace chování, míru potřeby komunikace s nadřízenými. Posuzujeme zvlášť, jaké má člověk postoje k mužům, jaké k ženám, k vrstevníkům, ke starším či k mladším, k jednotlivým spolupracovníkům, ke spolužákům apod. Sledujeme rovněž charakterové rysy typické jednak pro individuum, jednak pro skupinu, kterou zastupuje. Popis charakterových vlastností člověka ve vztahu k ostatním lidem by měl postihnout především i míru expanzivity (prosazování sebe sama, rozpínavosti), družnosti nebo samotářství, popularitu, míru snášenlivosti nebo konfliktogennosti ve skupině. Často vede ke konfliktům extrémně zvýšená sebedůvěra až pýcha, expanzivita a dominance některých osob spojená s velkou potřebou neustále prezentovat a demonstrovat okolí svou převahu, obratnost, sílu a moc a extrémní tendence zvýšeně oponovat a své okolí kritizovat, napravovat a zdokonalovat podle svých představ. Zajímá nás také míra adaptivity, přetvářky. Přetvářka bývá typická pro dospělé osoby, malé děti (zejména v předškolním věku) bývají spontánní, bezprostřední. expresivní. Některé osoby mají dokonce více masek. Nositel Nobelovy ceny z roku 1934, italský dramatik, prozaik a literární kritik Pirandello Luigi Pirandello (1867 - 1936) hovoří o člověku jako o bytosti dvou tváří: jedna je určena jemu samotnému, druhá ostatním. Člověka do značné míry charakterizuje také úcta k životu, ke všem živým tvorům, a jeho sociabilita a úroveň jeho osobitosti, individuálnosti a kreativity. Je pozoruhodné, že málo sociabilní osoby posuzují nesociabilitu shovívavěji než osoby sociabilní. Mnozí lidé mají tendenci znehodnocovat (alespoň slovy) vše čím je někdo nebo něco podle jejich představ a mínění přesahuje. Charakterové rysy člověka ve vztahu k sobě samému Aby byl člověk v dnešním složitém světě hodnot spokojen, musí mít pocit, že v tomto světě nezaniká, že je ostatními lidmi uznáván, že se neztrácí sobě ani lidem, že něco znamená, že jeho existence má svůj smysl, důležitost a hodnotu. Sebehodnocení je jakýmsi centrem, jádrem osobnosti člověka. Člověk si úroveň sebehodnocení střeží. Jestliže z jakéhokoli důvodu tato úroveň klesá, usiluje o její vyrovnání. Každý člověk přitom nalézá zdroj své sebedůvěry v něčem jiném. Souvisí to s jeho systémem životních hodnot. Hodnotí-li vysoce vzhled, bude čerpat svou sebeúctu ze své upravenosti, líbivosti.Hodnotí-li nejvýš práci, bude mít těžisko sebedůvěry především v pracovních výsledcích a úspěších. Hodnotí-li snahu pomáhat ostatním, tedy činit dobro, bude mít těžisko sebehodnocení v oblasti humánní, sociální a mravní. Sebeuvědomění a sebehodnocení může být tedy v jednotlivých oblastech egostruktury odlišné. Jiné může být v oblasti kognitivního já, jiné v oblasti somatického a výrazového já, jiné v oblasti charakterového (morálního) já. Je možno rozlišovat i profesní já (profesionální sebecit a sebevědomí) a ekonomické já. Sebehodnocení může být buď zdravé, zvýšené nebo snížené a může během života každého člověka projít proměnami. Je to jeden z nejcitlivějších a nejdynamičtějších rysů osobnosti. Závady a poruchy sebehodnocení pravidelně komplikují přiměřenou sociální adaptaci jedince. Zatím co prožívání pocitů nedostačivosti až méněcennosti přináší spíše jen subjektivní nesnáze a utrpení lidem, kteří jsou jimi postiženi, nepřiměřeně zvýšené sebevědomí bývá zdrojem problémů a konfliktů mezi jedincem a jeho sociálním prostředím. Je proto velice potřebné snažit se pomoci lidem, zejména mladým, k adekvátnímu sebepoznání spojenému se zdravým sebevědomím. Projevy jednotlivých typů sebehodnocení a různých kompenzačních mechanismů jsou přitom závislé na celé komplexní struktuře osobnosti člověka a na situacích, ve kterých se ocitá. Z hlediska prožívání vlastní hodnoty lze stanovit čtyři stadia vývoje osobnosti. První tři jsou heteronomní, poslední (čtvrté) je autonomní. První stadium je nejjednodušší a je charakterizováno potřebou odlišit se od ostatních. Je to touha vyprostit se ze společenské nicoty. Lidský jedinec touží, aby byl vnímán a jakýmsi způsobem významně odlišen (např. účesem, oděvem, způsobem mluvy, vzděláním, společenským původem, majetkem, bohatstvím). Druhé stadium se vyznačuje tím, že člověk touží po přijatelném veřejném a mediálním mínění o sobě a sám se stará, aby toto mínění bylo co nejlepší ("co by tomu řekli lidé, jak bych před lidmi vypadal"). Mínění jiných o sobě také přijímá a bere je za skutečné. V tomto stadiu jedinci vystačí zdání. Ve třetím stadiu jedinec prožívá jako hlavní hodnotu čest. Čest je vždy kolektivní a vždy relativní. Existuje mnoho rozdílů a odstínů cti. Je jich tolik, kolik je společenských skupin. Mluví se o cti rodu, o cti rasy, národa, třídy, kasty, profese, stavu atd. Každá se opírá o jakýsi kult specifických vlastností. Čest se rozvíjí tam, kde je nějaké společenství organizované, disciplinované, anebo má tradici. Čest společenské skupiny patří jedinci, její lesk padá i na něj a on se pokládá za lepšího než jiní. Ve čtvrtém stadiu má jedinec tzv. autonomní "já". Prožívá svou hodnotu jako vnitřní a hluboké přesvědčení o její skutečnosti. Tato skutečnost je jeho osobní a privátní vlastností. Soud o vlastní hodnotě je neodvislý od jakéhokoliv cizího mínění. Takto prožívaná hodnota je oceněním "vlastního morálního bytí". Jiný názor velmi často není s to změnit vlastní soud, který má jedinec o sobě samém. Takto pojatý pocit hodnoty nazýváme pocitem osobní důstojnosti. Tento pocit má v lidském životě velký význam. Vede člověka k tomu, že jedná na základě určitých relativně pevných zásad a principů. Někdy však je přesvědčený i o pravdivosti, správnosti, významnosti, důležitosti, závažnosti a platnosti (relevantnosti) všech svých názorů, postojů, vztahů, úsudků a rozhodnutí, a to i chybných. Takové extrémní přesvědčení bývá právem považováno za projev, příznak (symptom) abnormálně zvýšeného sebevědomí, závady či poruchy psychiky a osobnosti. Psychologické intervence směřují každého člověka ke zdravému sebevědomí. Charakterové rysy ve vztahu člověka k práci a mimo práci, jejich závady a poruchy Posouzení charakteru by bylo neúplné, kdybychom pominuli vztah člověka k pracovní činnosti. Patří sem: pracovitost, ale i způsob práce: důkladnost, přesnost, dochvilnost, rychlost, pečlivost, soustavnost, pořádkumilovnost, umění organizovat práci, iniciativnost, tvořivost, nebo opaky těchto vlastností: lajdáctví, povalečství, nepřesnost, nepečlivost, nepořádek, pomalost, nedbalost, nedostatek iniciativy, neschopnost organizovat práci. Důležité je i to, v jakém druhu práce nachází člověk zálibu, zda jde o práci fyzickou, duševní, o práci s lidmi, se zvířaty, s věcmi, o práci ve skupině nebo o samotě. Zajímavou typologizaci vztahů člověka k práci vypracoval americký psycholog Douglas Murray Mc Gregor (1906-1964). Rozeznává ve vztahu k práci lidi typu X (vnějškově direktivně motivovatelné) a typu Y (motivované zevnitř své osobnosti). Člověk typu X práci v podstatě nemá v oblibě a snaží se, aby se jí vyhnul. Odmítá také převzít zodpovědnost. Lidé typu Y mají pocit zodpovědnosti. Jsou rádi, když je vedení považuje za spolupracovníky. Jsou sami ze sebe motivováni, aby dobře pracovali. Jsou schopni sebekontroly. Je však žádoucí diskutovat s nimi před konečným rozhodnutím. Kladně reagují na indirektivní vedení participativního (partnerského) typu. Nesnášejí ze strany vedení manipulativní řídicí operace. O dynamice výkonnosti a průběhu činnosti člověka rozhoduje také různá míra fyzické, duševní a emocionální unavitelnosti, která je individuální, závislá na věku, konstituci, neurotypu, zdravotním stavu i aktuální kondici. Pro posouzení charakteru jsou důležité i aktivity mimopracovní, ve volném času a vztah člověka k dalším živým tvorům, penězům a věcem. Volní rysy charakteru Volní vlastnosti spoluvytvářejí jádro charakteru a jeho "akční sílu". Záleží na vůli (ta je spolu s myšlením a inteligencí vyšší vrstvou osobnosti), do jaké míry člověka ovládají pudy, potřeby, nálady, afekty. Záleží také na osobním hodnotovém systému a svědomí, jakým směrem člověk zaměří své jednání. Mezi základní vlastnosti vůle patří cílevědomost, zásadovost, rozhodnost, samostatnost a vytrvalost při realizaci rozhodnutí. Tyto vlastnosti se posilují nebo rozvolňují životní praxí, empirií. Pro silnou vůli jsou typické uvědomělé motivy chování. Kvalita charakteru tkví v tom, jak je člověk schopen vůlí zorganizovat a zharmonizovat svůj vnitřní život a dovést svoje jednání k cíli. Chceme-li člověka a jeho osobnost dobře poznat a pochopit, musíme zjistit o co vlastně ve svém životě hlavně usiluje, jaké má životní hodnoty a cíle a jak cílevědomě a vytrvale jich dosahuje. Cílevědomost Pod pojmem volní jednání rozumíme záměrnou činnost směřující k dosažení vědomě stanovených cílů. Pro volní jednání je charakteristická právě existence vědomého cíle a uvědomění prostředků, jejichž pomocí lze cíle dosáhnout. Nemá-li člověk přesně stanovené cíle, klesá jeho výkonnost. Podle typu plánování hlavních, dílčích a vedlejších cílů můžeme rozlišit podle českého psychologa Vladimíra Tardyho (1906-1987) tyto vlastnosti vůle : Lehkomyslnost, tj. neuvážení následků, důsledků jednání. Ukvapenost, tj. impulzivní, zkratkovitý přechod od motivu k jednání. Opatrnost, tj. plánování s ohledem na možné špatné, záporné následky. Odvaha, tj. rozhodování přes vědomí nebezpečí. Troufalost, jsou-li špatné následky pravděpodobné a jednání není nutné. Organizovanost, tj. plánovitost, soustavnost, pořádnost v promýšlení postupu činnosti. Všechny charakterové vlastnosti mohou mít vedle své kladné hodnoty také ve větší či menší míře hodnotu zápornou. Uveďme si příklad: velkorysost je kontrastní k malichernosti, ale velkorysý člověk se musí varovat tendence k povrchnosti. Důkladnost je kontrastní k povrchnosti, ale důkladný člověk se musí varovat tendence k malichernosti. Charakter plní funkci sebeřízení, autoregulace. Řídí člověka a jeho činnost "zevnitř", což je vyšší typ regulace než řízení zvenčí, pod vnější kontrolou. Přínosem ke studiu problematiky charakteru je - rozlišení pěti typů charakteru, podle amerických psychologů Roberta F. Pecka (1919-2002) a Roberta J. Havighursta (1900-1991), které tvoří vzestupnou vývojovou škálu psychologické a morální zralosti: 1. amorální (bez svědomí), 2. účelově zaměřený (egocentrický), 3. konformní (socializovaný), 4. s iracionálním svědomím (Freudovo rigidní superego), 5. racionálně altruistický (přihlíží též k situaci). Typy charakteru jsou často smíšené (např. konformně účelově amorální). Bezcharakterní osobě chybí ryzost a pravdivost ve výrazových projevech (expresivita), její přizpůsobování se (konformita, adaptivita) a sebeprosazování jsou často pokleslé a vnitřně nevyhraněné (ambivalentní). Mnoho činů vykonaných bezcharakterní osobou i její prožívání závisí spíše na vnějších okolnostech, momentální (zejména mimořádně náročné) situaci a sugescích ze sociálního okolí než na osobě samotné. Optimálně charakterní osoba má vyhraněné a zdůvodněné postoje a mezilidské vztahy a sociabilní způsob chování k okolí, je ryzí (expresivní) a dovede přiměřeně sebevědomě a vytrvale prosazovat svoje názory a volní rozhodnutí (je asertivní). Pro mravní výchovu a výchovu optimálního charakteru je žádoucí brát v úvahu křesťanskou taxonomii hlavních či základních nectností (hříchů) a ctností. Mezi hlavní křesťanské nectnosti (hříchy) patří: pýcha (superbia), lakomství (avaritia), závist (invidia), zhýralost (luxuria), nestřídmost (gula), zlost, hněv (ira), lenost (acedia). Mezi hlavní křesťanské ctnosti patří: skromnost (pokora), štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost, činorodost. Náprava charakterových závad a poruch. Na charakteropatické projevy chování a prožívání, které ještě nejsou provázeny kriminálními činy, lze působit individuálními i skupinovými edukačními aktivitami, psychoterapeutickými, psychokorektivními a psychorehabilitačními intervencemi. Literatura: KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.328 s. ISBN 978-80-247-0871-3. VACEK, P. Rozvoj morálního vědomí žáků. Praha: Portál, 2008. vloženo uživatelem» charakter v psychologii
charakter a jeho utváření >>  CHARAKTER a jeho utváření Poznatky o skutečném inividuálním charakteru člověka se často získávají velmi obtížně. Je třeba poznávat charakter člověka nejenom v běžných adaptabilních denních situacích, ale především v situacích mimořádných, kdy lidé expresivně projevují své skutečné charakterové vlastnosti, např. úroveń své prosociálnosti, altruismu nebo egoismu. CHARAKTER považujeme za složku, součást, morální jádro psychiky a osobnosti, jehož podstatou je svědomí (internalizované morální řízení individuálního chování). Vlastnosti charakteru se navenek projevují relativně stálým chováním k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu, k hodnotám, k práci i k sobě samému. Vnější projevy vlastností osobnosti v chování a jednání (skutcích) lze hodnotit podle určitých hledisek (např. pedagogických, etických, estetických atd.) a vyjadřovat je v pojmech povahových rysů, jako je pravdomluvnost, píle, poctivost, společenskost. Ekvivalentem pojmu charakter je pojem povaha. Názvy mnoha povahových a morálních vlastností má psychologie společné s krásnou literaturou. Někteří psychologové problematiku charakteru do psychologie nezařazují, protože v něm spatřují zavádění normativních etických hledisek, která údajně do empirických věd nepatří. Jiní psychologové chápou charakter hodně široce jako osobnost vůbec, což také není náš případ. Pojem charakter má v psychologii osobnosti širší význam než v běžné řeči. V lidovém pojetí se spojuje slovo charakter s kladnými morálními vlastnostmi člověka. Bezcharakterní je ten, kdo má špatné morální vlastnosti. Ryze psychologické pojetí je však širší (není tak výlučně spjato s etickým hodnocením). První zmínky o charakteru se objevují v Theofrastovi ve 3. stol. př. n. l. Charakter původně znamenal pečeť, ražení mincí (charassein (řec.) = vyrýt, vytisknout), přeneseně výrazný znak, podle kterého lze něco rozeznat. V našem pojetí rozumíme charakterem povahové jádro osobnosti a soubor individuálních zvláštností, které jsou pro člověka příznačné a vtiskují ráz celému jeho chování. Tyto vlastnosti vyjadřují chování a vztah člověka k sobě samému, ke společnosti, k práci, vystihují i zvláštnosti jeho vůle. Když je dostatečně známe, můžeme s určitou pravděpodobností předvídat chování člověka. Každá charakterová vlastnost je totiž vždy tendencí vykonat za určitých podmínek určitý čin, skutek. Hodnota člověka je určována tím, k jakým lidským vztahům tíhne, jaké vztahy k lidem si chce a je schopen osvojit. Charakter (tj. především zaměřenost člověka) je do značné míry získaný, na jeho vytváření mají největší vliv procesy učení v širším slova smyslu, výchova, rodina, škola, společnost, později i sebevýchova a autoregulace. Charakter se projevuje a utváří ve způsobu života. Charakter můžeme do jisté míry definovat také jako tendenci chovat se, reagovat určitým způsobem v dané situaci. Charakter se projevuje a utváří v činnosti. Je to upevněná soustava motivů a hodnot. Člověk bývá takový, jaké jsou jeho vůdčí motivy, vůdčí linie a jeho hodnotový systém. Charakter úzce souvisí se světovým názorem člověka a podmiňuje jeho chování. Silný charakter má vyhraněný vztah k významným hodnotám osobním i morálním. Charakter se výrazně projevuje v cílech člověka a ve způsobech dosahování těchto cílů. V odborné psychologické a pedagogické literatuře se zdůrazňuje význam pozitivně prosociálně orientované osobnosti. Pozitivně a prosociálně orientovaná komunikace je považována za cestu k úspěchu v pracovní činnosti a za základ duševní vyrovnanosti. Doporučuje se proto tolerovat odlišné povahové rysy a odlišný způsob myšlení a jednání ostatních osob i spolupracovníků. Klade se důraz na pěstování vlastní dobré sebedůvěry a posilování sebevědomí ostatních lidí. K charakteru patří nejen volní a emocionální zvláštnosti, ale i zvláštnosti intelektuální (např. myšlenková důslednost, přesnost). Ve většině jazyků existuje mnoho synonymních výrazů pro charakterové vlastnosti. Zdrojových (základních) vlastností je však mnohem menší počet. Jsou předmětem výzkumu faktorových analytiků osobnosti. Charakterové rysy člověka ve vztahu k jiným lidem O kvalitě vztahů k jiným lidem rozhoduje osobní morálka (altruismus nebo egoismus člověka a smysl pro dobro a zlo a spravedlnost). Altruistický, nesobecký, přátelský a laskavý (afiliantní) člověk bere za své morální normy. Egoista - sobec se nestará o mínění druhých, pokud je v rozporu s jeho sobeckými zájmy. Důležité je také posouzení tzv. sociální inteligence či sociální citlivosti, sociálního taktu, resp. sociální hostility (nepřátelství). Patří sem i ascendentní (dominantní) tendence osobnosti, tzn. trvalý sklon vést ostatní, nebo submisivní tendence osobnosti (trvalý sklon být veden) a míra sociální angažovanosti člověka. Hodně sociálně angažovaný člověk se rád ke všemu vyjadřuje, ke všemu zaujímá postoje, pohotově ke všemu mluví a vyjadřuje na vše své názory. Má často mocenské, autokratické až diktátorské sklony. Poněkud jiné vlastnosti mají lidé rezervovaní či podezíraví. Ve vztahu k nadřízeným zaznamenáváme především míru disciplinovanosti či nedisciplinovanosti, míru agresivity, míru frustrační tolerance (snášenlivosti vůči zátěžovým situacím), taktnost, uctivost, odstup, míru otevřenosti či uzavřenosti, míru stylizace chování, míru potřeby komunikace s nadřízenými. Posuzujeme zvlášť, jaké má člověk postoje k mužům, jaké k ženám, k jednotlivým spolupracovníkům, ke spolužákům apod. Sledujeme rovněž charakterové rysy typické jednak pro individuum, jednak pro skupinu, kterou zastupuje. Popis charakterových vlastností člověka ve vztahu k ostatním lidem by měl postihnout především tzv. dominantní (vůdcovské) a submisivní (podřídivé) sklony vůči mužům, ženám, starším nebo vrstevníkům, méně ukázněným, ukázněnějším, než je sám, míru expanzivity (prosazování sebe sama, rozpínavosti), družnosti nebo samotářství, popularitu, míru snášenlivosti nebo konfliktogennosti ve skupině. Zajímá nás také míra přetvářky. Přetvářka bývá typická pro dospělé osoby, děti bývají spontánní, bezprostřední. Některé osoby mají dokonce více masek. Nositel Nobelovy ceny z roku 1934, italský dramatik, prozaik a literární kritik Luigi Pirandello (1867 - 1936) hovoří o člověku jako o bytosti dvou tváří: jedna je určena jemu samotnému, druhá ostatním. Člověka do značné míry charakterizuje také úcta k životu, ke všem živým tvorům, a jeho sociabilita a úroveň jeho osobitosti, individuálnosti a kreativity. Je pozoruhodné, že málo sociabilní osoby posuzují nesociabilitu shovívavěji než osoby sociabilní. Charakterové rysy člověka ve vztahu k sobě samému Aby byl člověk v dnešním složitém světě hodnot spokojen, musí mít pocit, že v tomto světě nezaniká, že se neztrácí sobě ani lidem. Člověk nemůže spokojeně žít bez jistoty, že něco znamená, že jeho existence má svůj smysl, svoji důležitost, svoji hodnotu. Sebehodnocení je jakýmsi centrem, jádrem osobnosti člověka. Bez určité minimální úrovně pocitu vlastní hodnoty nemůžeme žít. Člověk si proto tuto úroveň střeží. Jestliže z jakéhokoli důvodu tato úroveň klesá, usiluje o její vyrovnání. Každý člověk přitom nalézá zdroj své sebedůvěry v něčem jiném. Souvisí to s jeho systémem životních hodnot. Hodnotí-li nejvýše vzhled, bude čerpat svou sebeúctu hlavně ze své upravenosti, líbivosti. Hodnotí-li nejvýš práci, bude mít těžisko sebedůvěry především v pracovních úspěších. Hodnotí-li snahu pomáhat ostatním, tedy činit dobro, bude mít těžisko sebehodnocení v oblasti mravní. Sebeuvědomění a sebehodnocení může být tedy v jednotlivých oblastech egostruktury odlišné. Jiné může být v oblasti kognitivního já, jiné v oblasti somatického a výrazového já, jiné v oblasti charakterového (morálního) já. Je možno rozlišovat i profesní já (profesionální sebecit) a ekonomické já. Celková sebekoncepce naší adolescentní mládeže dosahuje poměrně vysoké hodnoty. Fyzické já přitom v poměrně veliké míře ovlivňuje utváření celkové sebekoncepce (zejména u dívek). V hodnocení morálního já dosahují děvčata vyšší hodnoty v porovnání s chlapci. Sebehodnocení může být buď zdravé, zvýšené nebo snížené a může během života každého člověka projít proměnami. Je to jeden z nejcitlivějších a nejdynamičtějších rysů osobnosti. Projevy jednotlivých typů sebehodnocení a různých kompenzačních mechanismů jsou přitom závislé na celé struktuře osobnosti člověka a na situacích, ve kterých se ocitá. Z hlediska prožívání vlastní hodnoty lze stanovit čtyři stadia vývoje osobnosti. První tři jsou heteronomní, poslední (čtvrté) je autonomní. První stadium je nejjednodušší a je charakterizováno potřebou odlišit se od ostatních. Je to touha vyprostit se ze společenské nicoty. Lidský jedinec touží, aby byl vnímán a jakýmsi způsobem odlišen (např. účesem či oděvem). Druhé stadium se vyznačuje tím, že člověk touží po přijatelném veřejném mínění o sobě a sám se stará, aby toto mínění bylo co nejlepší ("co by tomu řekli lidé, jak bych před lidmi vypadal"). Mínění jiných o sobě také přijímá a bere je za skutečné. V tomto stadiu jedinci vystačí zdání. Ve třetím stadiu jedinec prožívá jako hlavní hodnotu čest. Čest je vždy kolektivní a vždy relativní. Existuje mnoho rozdílů a odstínů cti. Je jich tolik, kolik je společenských skupin. Mluví se o cti rodu, o cti rasy, národa, třídy, kasty, profese, stavu atd. Každá se opírá o jakýsi kult specifických vlastností. Čest se rozvíjí tam, kde je nějaké společenství organizované, disciplinované, anebo má tradici. Čest společenské skupiny patří jedinci, její lesk padá i na něj a on se pokládá za lepšího než jiní. Ve čtvrtém stadiu má jedinec tzv. autonomní "já". Prožívá svou hodnotu jako vnitřní a hluboké přesvědčení o její skutečnosti. Tato skutečnost je jeho osobní a privátní vlastností. Soud o vlastní hodnotě je neodvislý od jakéhokoliv mínění. Takto prožívaná hodnota je oceněním "vlastního morálního bytí". Žádný jiný názor není s to změnit vlastní soud, který má jedinec o sobě samém. Takto pojatý pocit hodnoty nazýváme pocitem osobní důstojnosti. Tento pocit má v lidském životě velký význam. Vede člověka k tomu, že jedná na základě určitých relativně pevných zásad a principů. Charakterové rysy ve vztahu člověka k práci a mimo práci, jejich závady a poruchy Posouzení charakteru by bylo neúplné, kdybychom pominuli vztah člověka k pracovní činnosti. Patří sem: pracovitost, ale i způsob práce: důkladnost, přesnost, dochvilnost, rychlost, pečlivost, soustavnost, pořádkumilovnost, umění organizovat práci, iniciativnost, tvořivost, nebo opaky těchto vlastností: lajdáctví, povalečství, nepřesnost, nepečlivost, nepořádek, pomalost, nedbalost, nedostatek iniciativy, neschopnost organizovat práci. Důležité je i to, v jakém druhu práce nachází člověk zálibu, zda jde o práci fyzickou, duševní, o práci s lidmi, se zvířaty, s věcmi, o práci ve skupině nebo o samotě. Zajímavou typologizaci vztahů člověka k práci vypracoval americký psycholog Douglas Murray Mc Gregor (1906-1964). Rozeznává ve vztahu k práci lidi typu X (vnějškově direktivně motivovatelné) a typu Y (motivované zevnitř své osobnosti). Člověk typu X práci v podstatě nemá v oblibě a snaží se, aby se jí vyhnul. Odmítá také převzít zodpovědnost. Lidé typu Y mají pocit zodpovědnosti. Jsou rádi, když je vedení považuje za spolupracovníky. Jsou sami ze sebe motivováni, aby dobře pracovali. Jsou schopni sebekontroly. Je však žádoucí diskutovat s nimi před konečným rozhodnutím. Kladně reagují na indirektivní vedení participativního (partnerského) typu. Nesnášejí ze strany vedení manipulativní řídicí operace. O dynamice výkonnosti a průběhu činnosti člověka rozhoduje také různá míra fyzické, duševní a emocionální unavitelnosti, která je individuální, závislá na věku, konstituci, neurotypu, zdravotním stavu i aktuální kondici. Pro posouzení charakteru jsou důležité i aktivity mimopracovní, ve volném času a vztah člověka k dalším živým tvorům, penězům a věcem. Volní rysy charakteru Volní vlastnosti spoluvytvářejí jádro charakteru a jeho "akční sílu". Záleží na vůli, která je spolu s myšlením vyšší vrstvou osobnosti, do jaké míry člověka ovládají pudy, potřeby, nálady, afekty. Záleží také na vůli, na rozumových schopnostech a svědomí, jakým směrem člověk zaměří své jednání. Mezi základní vlastnosti vůle patří cílevědomost, zásadovost, rozhodnost, samostatnost a vytrvalost při realizaci rozhodnutí. Tyto vlastnosti se posilují nebo rozvolňují životní praxí, empirií. Pro silnou vůli jsou typické uvědomělé motivy chování. Kvalita charakteru tkví v tom, jak je člověk schopen vůlí zorganizovat a zharmonizovat svůj vnitřní život a dovést svoje jednání k cíli. Cílevědomost Pod pojmem volní jednání rozumíme záměrnou činnost směřující k dosažení vědomě stanovených cílů. Pro volní jednání je charakteristická právě existence vědomého cíle a uvědomění prostředků, jejichž pomocí lze cíle dosáhnout. Nemá-li člověk přesně stanovené cíle, klesá jeho výkonnost. Podle typu plánování hlavních, dílčích a vedlejších cílů můžeme rozlišit podle českého psychologa Vladimíra Tardyho (1906-1987) tyto vlastnosti vůle: lehkomyslnost, tj. neuvážení následků, důsledků jednání. Ukvapenost, tj. impulzivní, zkratkovitý přechod od motivu k jednání. Opatrnost, tj. plánování s ohledem na možné špatné, záporné následky. Odvaha, tj. rozhodování přes vědomí nebezpečí. Troufalost, jsou-li špatné následky pravděpodobné a jednání není nutné. Organizovanost, tj. plánovitost, soustavnost, pořádnost v promýšlení postupu činnosti. Všechny charakterové vlastnosti mohou mít vedle své kladné hodnoty také ve větší či menší míře hodnotu zápornou. Uveďme si příklad: velkorysost je kontrastní k malichernosti, ale velkorysý člověk se musí varovat tendence k povrchnosti. Důkladnost je kontrastní k povrchnosti, ale důkladný člověk se musí varovat tendence k malichernosti. Charakter plní funkci sebeřízení, autoregulace. Řídí člověka a jeho činnost "zevnitř", což je vyšší typ regulace než řízení zvenčí, pod vnější kontrolou. Přínosem ke studiu problematiky charakteru je R. J. Havighurstovo (1900 - 1991) rozlišení pěti typů charakteru, které tvoří vzestupnou vývojovou škálu psychologické a morální zralosti: amorální (bez svědomí), účelově zaměřený(egocentrický), konformní (socializovaný), s iracionálním svědomím (Freudovo rigidní superego), racionálně altruistický (přihlíží též k situaci). Typy charakteru jsou často smíšené (např. konformně účelově amorální). Bezcharakterní osobě chybí expresivita, asertivita a vnitřní vyhraněnost. Každý čin vykonaný bezcharakterní osobou závisí spíše na dané situaci, na vnějších okolnostech nebo na její momentální náladě. Charakterní osoba má vyhraněný vztah i způsob chování k okolí, je expresivní a asertivní. Pro výchovu charakteru je je žádoucí opírat se o křesťanskou taxonomii základních nectností (hříchů) a ctností. Mezi kardinální křesťanské nectnosti (hříchy) patří pýcha (superbia), lakomství (avaritia), závist (invidia), zhýralost (luxuria). nestřídmost (gula), zlost, hněv (ira), lenost (acedia). Mezi hlavní křesťanské ctnosti patří: skromnost (pokora), štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost, činorodost. Morální vývoj osobnosti podle Nancy Eisenbergové americké psycholožky z Univerzity v Arizoně má tato stadia: 1. Hédonická sebestředná orientace (předškoláci a někteří mladšího školního věku) - děti se řídí očekávanými následky pro sebe, nikoli morálními ohledy. 2. Na potřeby zaměřená orientace (někteří předškoláci a mladší školní věk) - mívají ohled na druhé děti,ale je málo dokladů o zvnitřněných hodnotách. 3. Na schválení a mezilidské vztahy zaměřená orientace nebo stereotypní orientace (některé děti 1. stupně ZŠ a některé starší) - děti pomohou druhým proto, že se to od nich očekává, protože je to společenské pravidlo, nebo aby tím získaly kladné hodnocení a oblibu. 4 a. Sebereflektující empatická orientace (někteří žáci 2. stupně ZŠ a někteří žáci středních škol) - mají soucit a přijímají role toho, kdo se rozhodl pomoci. 4 b. Přechodná úroveň(někteří žáci 2. st., středoškoláci, někteří dospělí) - pomoc druhému je založena na již nějakých zvnitřněných (interiorizovaných) normách (např. jak jedinec hodnotí sám sebe). 5. Silně zvnitřněné normy (zřídkakdy žáci 2. st. a středoškoláci, někteří dospělí) - pomoc druhým je založena na jasně zvnitřněných (interiorizovaných) normách a hodnotách (např. sebeúcta, odpovědnost, důstojnost). (Eisenbergová N. Altruistic Emotion, Cognition and Behavior. Lawrence Erlbaum Associaties, 71, 259-268,1986). Španělský profesor psychologie Roberto Roche Olivar vytvořil projekt či model, který zahrnuje 15 bodů. 10 bodů se týká žáků a žákyň (podmiňují prosociální chování, jde sociálně etické dovednosti, které Olivek zvlášť silně doporučuje) a 5 bodů se týká vychovatelů (rodičů, učitelů a učitelek): 1. Komunikace - pozdrav, otázka, odpověď, poděkování, objasnění, omluva. 2. Důstojnost lidské osoby. Sebepoznání, sebepřijetí, pozitivní hodnocení sebe. 3. Pozitivní hodnocení druhých. Pochvala. Úcta k druhým, postoj k nemocným a starým lidem. 4. Kreativita a iniciativa (v prosociálnosti). Řešení problémů a úloh, hry a úlohy pro rozvoj prosociální tvořivosti. Hádanky, koláže, dokončení příběhů. Kresba, vnímání hudby. Přijetí rozhodnutí. 5. Vyjadřování vlastních citů a jejich usměrňování. 6. Intrapersonální a sociální empatie (vcítění se do myšlenek, stanovisek a pocitů druhých nebo jiných sociálních skupin). Roberto Roche Olivar dokonce uvažuje i o prosociální inteligenci. 7. Asertivita. Zvládnutí agresivity a soutěživosti. Sebeovládání. Řešení konfliktů. 8. Reálně zobrazené vzory (např. literární, mediální). 9. Prosociální chování v osobních vztazích. Pomoc, darování, dělení se, spolupráce, přátelství. 10. Komplexní prosociálnost (solidarita, sociální, problémy, sociální kritika, násilí…). Tyto body tvoří dílčí dovednosti, po kterých jsou žáci a žákyně vedeni k prosociálnímu chování. Dalších 5 bodů odpovídá na otázku, jak se mají chovat sami vychovatelé, aby kladně působili na rozvoj prosociálního chování u dětí nebo obecně u druhých lidí. 1. Přijetí žáka takového, jaký je, příp i vyjádření sympatie. 2. Apriorní přisuzování prosociálnosti (vede často k Pygmalionskému či Rosenthalovu efektu pozitivní atribuce, kladné očekávání i kladná nálepka) se často naplňuje nebo přisuzování vývoje disociálností (negativní předpověď, záporné očekávání-se ovšem také může naplnit) vzniká nezřídka tzv. Golemův efekt. 3. Induktivní disciplína. Jde o poukazování na důsledky negativních jevů. Tím, že pedagog dítěti vysvětlí následky jeho nesprávného chování, usměrní tak pozornost dítěte na důsledky jeho činnosti pro jiné dítě. Induktivní disciplína podporuje empatii a prosociálnost a přispívá k osvojení interiorizované sebekontroly. Při jejím použití bychom se měli vyhnout globálním soudům. Měli bychom děti naučit řešit konflikty neagresivním způsobem. Pro induktivní disciplinu je důležité tzv. observační (zástupné) učení při kterém se jedinec učí chovat žádoucím způsobem pozorováním a sledováním důsledků a následků nežádoucího chování jiných lidí (dětí i dospělých). 4 Nabádání k prosociálnosti. 5.Podporování prosociálnosti. Zde mohou být užitečné i mediální prostředky: rozhlas, televize, počítače, literatura. Nejdůležitější pozitivní mravní vlastnosti podle amerického vývojového psychologa a profesora edukace State University N.Y. Thomase Lickona jsou: 1. svědomí (smysl pro povinnost), konstruktivní - motivačně korektivní, nikoliv destruktivní lpění na vlastních chybách, a snížená sebeúcta. 2. sebeúcta - pozitivní respektující vztah k sobě i k druhým. 3. empatie - schopnost a dovednost vcítit se do druhých osob. 4. láska k dobru - schopnost a dovednost rozlišovat a konat dobro. 5. sebekontrola - sebeovládání i v situacích rozporu s našimi osobními přáními. 6. skromnost - hnací motor potřeby být lepší. Edukace etiky se týká nejen mravního cítění, ale mravního poznání (rozumu), cítění (emotivity) a jednání (konání, vůle). Dobrý charakter, který tvoří základ pro mravní výchovu znamená poznání dobra, touhu po dobru a konání dobra. Jde o pozitivní návyk rozumu, návyk srdce a návyk jednání. Jde o americkou zásadu tří H : 1.Head-hlava, 2. Hearth-srdce, 3.Hands-ruce. Podle Thomase Lickona se morální jádro současné civilizace zhoršuje. (Lickon, T. Educating for Character, How our Schools Teach Respect and Responsibility. New York: Bentam Books, 1992). Pozoruhodný program etické výchovy (rozvoje charakteru) byl vytvořený na základě výzkumu v San Francisku. Systém rozvoje charakteru se zde opírá především o práci Reclaiming our schools: A handbook of teaching character psychologů Edwarda A. Wynnea a Kevina Ryana (1993). (Kevin Ryan je spolupracovník Thomase Lickoma). Výzkumná skupina třiceti pracovníků vypracovala program výchovy k prosociálnímu chování, který má pět dílčích úkolů. První tři úkoly byly zaměřeny na mladistvé: 1. jde o zapojení mladistvých do činností zaměřených na vzájemnou pomoc v rodině i ve škole, 2. dále jde o senzibilizaci empatie, tj. vnímání potřeb, pocitů a myšlení jiných. (V tomto směru podává podrobné informace i publikace A. Ellise: Trénink emocí, podtitul: Práce s emocemi na základě racionálně emoční terapie), 3. jde i o rozvíjení týmové spolupráce s vrstevníky a s členy rodiny. Zbývající dva úkoly byly zaměřeny na dospělé: 1. jak poskytnout pozitivní modely prosociálního chování průběžně i prostřednictvím výchovných akcí, 2. jak podporovat pozitivní disciplinu, zejména prezentováním jednoznačných směrnic chování, využíváním metod discipliny, podporováním sebeúcty, udržováním pozitivního vztahu k mladistvým a vysokou úrovní očekávání (Pygmalionský efekt), redukcí Golemova efektu. Zbývající dva úkoly byly zaměřeny na dospělé: 1. poskytovat pozitivní modely prosociálního chování průběžně i prostřednictvím výchovných akcí, 2. podporovat pozitivní disciplinu, zejména prezentováním jednoznačných směrnic chování, využíváním metod discipliny, podporováním sebeúcty, udržováním pozitivního vztahu k mladistvým a vysokou úrovní očekávání (Pygmalionský efekt)a redukcí Golemova efektu. Za východisko rozvoje charakteru považují američtí výzkumní pracovníci morální kodex, který obsahuje 7 charakterových rysů. Člověk má být veden k tomu, aby se stával: 1. čestným (spolehlivým, poctivým a pravdomluvným), 2. zodpovědným (svědomitým, rozvážným a důvěryhodným), 3. ohleduplným (respektujícím autoritu, korektním), 4. oddaným (věrným, odvážným), 5. vytrvalým (usilovným a přičinlivým), 6. expresivním (vstřícným, otevřeným, spolupracujícím), 7. zdravě sebevědomým (s úctou k sobě samému, ale i sebekritickým). Tento morální kodex by bylo ovšem třeba upravit i na podmínky české společnosti. Chybí nám zde např. vlastenectví a zodpovědnost vůči vlastnímu zdraví. Strategii rozvoje dobrého či morálního charakteru vytvářením příslušných podmínek pro interiorizaci (zvnitřnění) etických hodnot, zásad, postojů a norem shrnul americký psycholog a etik z University Boston Kevin Ryan do pěti bodů: 1. příklad (např. vzory a modely z rodiny a z okolí), 2. vysvětlování, 3. nabádání a povzbuzování, 4. prostředí, 5. zážitek a zkušenost. Literatura KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. OLIVAR ROCHE, R. Etická výchova. 1. vyd. Bratislava: Orbis Pictus Istropolitana, 1992. VACEK, P. Rozvoj morálního vědomí žáků. Praha: Portál, 2008. VACEK, P. Psychologie morálky a výchova charakteru. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013. vloženo uživatelem» charakter a jeho utváření
charakter jako personální složka >>  Charakter, považujeme za složku, součást, morální jádro psychiky a osobnosti, jehož podstatou je svědomí (internalizované morální řízení individuálního chování). Vlastnosti charakteru se navenek projevují relativně stálým chováním k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu, k hodnotám, k práci i k sobě samému. Projevy charakterových vlastností v chování, jednání (skutcích) i v prožívání lze hodnotit podle určitých hledisek (např. pedagogických, estetických atd.) a vyjadřovat je v pojmech povahových rysů, jako je pravdomluvnost, píle, poctivost, společenskost. Ekvivalentem pojmu charakter je pojem povaha. Někteří psychologové problematiku charakteru do psychologie nezařazují, protože v něm spatřují zavádění normativních etických hledisek, která údajně do empirických věd nepatří. Jiní psychologové chápou charakter hodně široce jako osobnost vůbec. Pojem charakter má v psychologii osobnosti širší význam než v běžné řeči. V lidovém pojetí se spojuje slovo charakter s kladnými morálními vlastnostmi člověka. Bezcharakterní je ten, kdo má špatné morální vlastnosti. Ryze psychologické pojetí je však širší (není vždy tak výlučně spjato s etickým hodnocením). vloženo uživatelem» charakter jako personální složka
charakter konformní >>  je určován hodnotící odezvou jeho chování druhými lidmi ve skupině a za žádoucí pak považuje to chování, které je ve skupině považováno za správné a vhodné vloženo uživatelem» charakter konformní
Charakter podle I. Kanta >>  Člověk zásadový, o němž se s jistotou ví, čeho se od něho lze nadíti (nikoliv od jeho instinktu, ale od jeho vůle) má charakter.(I. Kant (1724-1804) v Antropologii z pragmatického hlediska z roku 1798). vloženo uživatelem» Charakter podle I. Kanta
charakteristický >>  význačný, výrazný 2 komentáře» charakteristický
charakteristika >>  vystižení podstaty jevu, podstatných znaků; příznačný, osobitý rys, kvalita, vlastnost  » charakteristika
charakteristika dětí >>  Výchova a vzdělávání (edukace) dětí ve škole i v rodině by měla vycházet z poznání chování a prožívání, duševna a osobnosti dítěte. ŠKOLA reprezentuje obecné hodnoty a normy společnosti. Současná společnost klade důraz na přizpůsobení výuky a školního života potřebám dětské osobnostní individuality, jejího fyzického a psychického i sociálního zdraví a na výchovu k občanství v demokratické společnosti. Současné pojetí vzdělávání lze označit za humanistické či antropogenetické, kultivující vnitřní i vnější svět člověka. Docházka do prvního stupně základní školy ( 1.až 5. ročník) v období od 6 do 10-11 let dítěte, je obdobím latence, relativního klidu, střízlivého realismu, a to u dívek přibližně do deseti let a chlapců do jedenácti let. Psychický vývoj je rovněž poměrně harmonický. Nejvyšší subjektivní význam v mladším školním věku má pro dítě rodina a učitelé. Později jsou to především vrstevníci a spolužáci. Jde o poměrně spokojené vývojové údobí, které se i výchovně dobře zvládá. Tělesné tvary dětí jsou plnější. U dívek mezi 9. a 10. rokem dochází k výraznějšímu růstu pánevních kostí, k zaoblování hýždí a k nepatrnému vyklenutí mléčné žlázy. Děti se učí čtení, psaní, počítání a sociální kooperaci. Vyvíjí se u nich sebekontrola frustrační tolerance vůči konfliktům se sousedy, spolužáky, učiteli atp. Jde o tzv. období nezdůvodněné autority. Pobyt mimo rodinu však většina dětí vnímá nelibě, zejména když jde o pobyt v nemocnici. Škola má v tomto období velký vliv na utváření a rozvíjení osobnosti dítěte. Hlavním druhem činnosti se stává učení. Dítě šestileté: v rodině bývá dosud hodně spontánní. ve vztahu k cizím osobám se však chová distancovaněji, někdy chodí o něco později spát, obléká se samo bez cizí pomoci, při jídle užívá příbor, zajímají je dětské i jiné pořady v televizi a rozhlase, umí si tyto pořady vyžádat, zajímají je texty a písně pro děti, bez protestu se rozloučí s rodiči, navštěvuje kamarády a kamarádky, ví, čeho se týká profese otce. Dítě sedmileté: samo přechází přes ulici, má vlastní drobné částky peněz, o jejichž vydání si rozhoduje samo, účastní se skupinových her, je již schopno odpovědnosti, umí určit čas a řídit se jím, dovede samo napsat krátký dopis, smiřuje se s tím, že již není výlučným objektem péče matky, má vedle hry i jiné kontakty s kamarády a kamarádkami, přebírá telefonáty (i z mobilního telefonu), sleduje a vyžaduje své oblíbené dětské i jiné pořady v televizi. Dítě osmileté: přestalo věřit na bajky a pohádky, akceptuje odpovědnost za svá provinění, chodí samo do školy, umí samo navázat kontakt s hostem, samo se myje /s kontrolou/, samo se pouští do vypracovávání úloh do školy, užitečně doma pomáhá, když jde nakupovat, umí si překontrolovat vrácené peníze, utrácí samo peníze ze svého kapesného, pravidelně čte ilustrovaný časopis, zajímá se o počítač. Dítě devítileté: krájí si samo každé maso, zajímá se o určitý druh aktuálních rozhlasových či televizních zpráv, umí poslat dopis, je schopno uchovat si pro sebe tajemství, dost objektivně již hodnotí své učitele, nevrací se přímo ze školy domů (když má od rodičů svolení), čistí si nehty (na pokyn a s kontrolou), šaty a boty, nevěří již v neomylnost rodičů, čte opravdové knížky (nejen obrázkové) až do konce. Období středního školního věku od 8-9 do 11-12 let) je považováno Z. Matějčkem za období vyrovnané konsolidace, E H. Erikson píše o citové vyrovnanosti a S. Freud o fázi latence, tedy době klidu a relativní pohody. Děti jsou v tomto období zaměřeny realisticky. Úroveň vlastního školního výkonu, vedoucí k prožitku úspěchu či neúspěchu se stává základem sebehodnocení a posléze součástí osobnostní integrity. Dítě si podle Vágnerové (2000) osvojuje svůj osobní styl zvládání překážek a neúspěchů, strategie, jak se vyrovnávat s problémy. Velký subjektivní význam ve středním školním věku nabývají často spolužáci, vrstevníci, menší již někteří rodiče a učitelé. Dítě desetileté: začíná získávat počítačovou gramotnost, je schopno zůstat doma i půl dne samo, má-li svolení, chodí za kamarády a kamarádkami, má-li svolení rodičů, přivádí si kamarády a kamarádky domů, má již přátele, při stolování má ubrousek na kolenou, myje si samo obličej bez příkazu, vážně dovede diskutovat s otcem, čistí si nehty bez kontroly, myje si samo uši (s kontrolou), samo si zapálí a zhasne plyn (kontrola dospělých je však žádoucí), samo se ukládá ke spánku, rodiče mu již většinou nechodí přát dobrou noc. Dítě jedenáctileté: samo telefonuje (z pevného telefonu i z mobilu), prohlubuje si doma školní znalosti, jezdí na kole, samo dělá úkoly (někdo mu je pouze zkontroluje), stává se, že někdy nespí až do 23 či 24 hodiny, začíná posuzovat a hodnotit své rodiče, čistí si samo obuv, hraje tématické hry, sbírá informace o aktualitách (např. ve sportu), a to i v internetu, samo si připravuje svačinu, samo si vybírá četbu televizní a rozhlasové pořady. Období druhého stupně základní školy ( 6. až 9. ročník) a současně vývojové stadium puberty trvá od 11-12 do 15-17 let a končí pohlavní dospělostí. Pro počátek puberty je charakteristické tzv. pubertální zrychlení (akcelerace) růstu. S. Freud nazýval toto období genitálním stadiem, které jeho dcera A. Freudová považovala za nejdůležitější v lidském životě. Podle J. Piageta (1966) se myšlení v tomto stadiu dostává do stadia formálních operací. Dětí mají potřebu vyjádřit vlastní názor a bývají často zvýšeně kritické. Počínají se také krystalizovat samostatná a kritická přesvědčení o různých problémech. Pubescenti a pubescentky sní o ideálních poměrech světa. Často odvrhují normy stávající společnosti a jsou negativističtí, ať již ve formě symbolické (verbální) nebo brachiální. Objevuje se občas i vandalismus. Vrstevníci se stávají mládeži v pubertě primárními neformálními autoritami. Ve vývojovém stadiu puberty se již objevuje šikana (peer victimization). Předpokládá se, že 20-30 % dětí je někdy šikanováno vrstevníky, přičemž chlapci bývají obětmi šikany častěji než dívky. Obětmi bývají submisivní, málo asertivní, často fyzicky slabší děti s nízkým sebehodnocením. Agresory bývají dominantní děti vykazující prvky externalizované poruchy sociálního chování. Vykazují hostilní tendence vyvěrající v konflikt, nízkou kontrolu impulzivity a agresivních tendencí a pozitivní postoj k fyzickému násilí. Dítě dvanáctileté: má výrazný zájem o sebepoznání a seberozvoj, dovede ovládnout své city a afekty, nepotřebuje běžně něčí ochranu, samo jezdí veřejnými dopravními prostředky, vykonává drobné užitečné opravy, samo se celé myje (bez kontroly), organizuje si svůj rozpočet z kapesného, samo si plánuje týdenní činnost, stříhá si nehty, vhodně si určuje množství jídla, umí uvařit a připravit jednoduchá jídla a nápoje. Dítě starší dvanácti let: začíná být zdravotně gramotné, stříhá si nehty bez dohlížení, projevuje zájem o časopisy čtené rodiči, něco vytrvale sbírá, jezdí dopravními prostředky po známých trasách i s přestupy, ví co je vhodné říci a co ne, má peníze se kterými volně nakládá, čistí si nehty bez pokynu, chodí do divadla, myje se celé bez příkazu, vodí si kamarády domů, začíná rozlišovat společenské rozdíly, mění si prádlo podle potřeby, není již tělesně trestáno, chce s kamarády či kamarádkami i diskutovat, nejenom si hrát, vypracovává si školní úkoly bez kontroly vybírá si televizní filmy (rodiče jeho výběr schvalují) myje si bez pokynu ruce přišije si samo knoflík u stolu se samo obsluhuje vypracovává své školní i jiné úkoly celkem samo domáhá se větší nezávislosti a samostatnosti patří do mimoškolní skupiny mládeže jezdí samo veřejnými dopravními prostředky i po neznámé trase a s přestupy samo si balí zavazadla sbírá informace o politických aktualitách, a to i v internetu je počítačově gramotné samo plánuje trasu jízdy veřejnými dopravními prostředky chodí za svými kamarády podle vlastního rozhodnutí zabývá se nějakým malým dítětem dostává pravidelné kapesné, které již nevyúčtovává běžně zná náplň pracovní činnosti svého otce (matky) vyřizuje pohledávky na poště (např. poplatky, balíček) nemusí se přímo ze školy vracet domů a nemusí k tomu získávat svolení rodičů zůstane někdy celý den samo doma v případě nutnosti je zodpovědné za byt (resp. rodinný dům) jezdí na víkendy s mimoškolní skupinou mládeže (organizovanou). Konkrétně a reálně mají žáci a žákyně na základní škole dosahovat těchto cílů: vytvořit si pevnou soustavu klíčových poznatků významných pro poznávací a praktické činnosti, užitečných pro budoucí život, potřebných pro dorozumívání s lidmi a pro orientaci v kulturních a civilizačních výtvorech a hodnotách. Je důležité stimulovat zájem dětí o klíčové poznatky. Avšak je třeba vzít v úvahu, že právě tento zájem často v dospívání v důsledku pubertální hypobulie ochabuje, což se projevuje na výkonech žáků, zejména chlapců i když jsou třeba nadprůměrně nadaní. Tento pokles výkonnosti souvisí s ponořením do vlastního nitra, se sněním, s problematikou eroticko-sexuální a s pubertální rozháraností (nevyrovnaností). Pokud jde o intelektovou úroveň žáků a žákyň,měli by již na základní škole chápat význam získaných vědomostí ve vzájemných souvislostech a postupně si vytvářet ucelený obraz přírodní a společenské skutečnosti. K tomu je zapotřebí jednak přiměřených intelektových schopností a dovedností, jednak patřičná motivace, kladný vztah k učení a ke škole. Na vztah dětí ke škole má zásadní vliv pozitivní hodnocení ze strany učitelů a výborný či velmi dobrý prospěch. Děti s výborným prospěchem chodí raději do školy než jejich méně úspěšní spolužáci. To prokazují shodně pedagogicko-psychologické průzkumy a výzkumy (např. M. Tomiczewová, 2005). Dobrá známka potvrzuje dětem jejich osobní hodnotu v mentální oblasti jejich já. Dívky přitom bývají školsky úspěšnější než chlapci. Jsou také svými pedagogy více chváleny než chlapci. Dívky splňují lépe než chlapci představy pedagogů o tom, jak se má správný žák chovat a učit. Zato jsou i více pozitivně stimulovány. Dívky ve věku od 10 do 14 let podle sociologického výzkumu nezávislé agentury Ivan Gabal Analysis and Consulting z prosince roku 2002 více času, než chlapci věnují školní přípravě. Vladimír Smetáček z Pedagogické fakulty UK v Praze usuzuje, že dívky jsou také lepšími čtenářkami v tomto údobí než chlapci, a to proto, že se lépe soustředí, jsou vyrovnanější a celkově se v tomto věku rozvíjejí rychleji než chlapci. Rozdíl mezi chlapci a děvčaty ve čtení se srovnává kolem 15 let, kdy obliba čtení u dívek klesá na úroveň chlapců. Na školní prospěch působí jednak činitelé vnější, jednak činitelé vnitřní. Z vnějších činitelů jsou to učební úkoly a jejich přiměřenost věku a zejména vliv osobnosti učitele (ten může mít i didaktogenický ráz) a klimatu školy. Z vnitřních činitelů působících na školní prospěch a neprospěch jsou důležité zejména: žákovy schopnosti a jeho motivace a autoregulace, žákovy vědomosti, dovednosti a návyky a didaktické deficity, žákovy psychické a osobnostní vlastnosti, zejména jeho pracovitost a úroveň volního úsilí ve vztahu ke školní práci, metoda učení žáka či technika jeho duševní práce, žákův současný zdravotní a psychický stav. Zájmy dospívajících žáků se často obracejí různými směry. Přitom však svou dychtivostí po vědění v určitém směru jsou již schopni nejenom zájmu o něco, ale i lásky k něčemu, která je silnou pohnutkou, silným motivem k určité činnosti, ke snaze rozšířit vlastní obzor ve formě vědění o něčem (např. o určitém povolání). Umělecké a jazykové kroužky podporují u dětí i čtení. Sportovní aktivity se však se čtením pravděpodobně téměř vylučují. Záleží i na učiteli, zda tuto rozdychtěnost po vědění u žáka udusí či rozvine. Je žádoucí zaměřit žáky a žákyně včas na zájem o budoucí studium a povolání. Edukační cíle programu pro základní školu jsou rozčleněny na cíle poznávací a s nimi spjaté dovednosti a kompetence žáků a na cíle hodnotové, orientované k formování osobnostních rysů a mravních vlastností žáků. Poznávací cíle, dovednosti a kompetence tvoří jádro vzdělávacích záměrů programu. Jejich vyváženost a vzájemná propojenost je základem funkčnosti a účinnosti vzdělávacího působení. vloženo uživatelem» charakteristika dětí



hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz