Pojem výsledky učení (vědomosti

Slovo:

výsledky učení (vědomosti, dovednosti a návyky)


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a zatím nebylo ověřeno editorem

Význam:

Vědomosti
Vědomostmi rozumíme učením osvojené poznatky, zobecněné zkušenosti získané ve společensko-historickém procesu poznání lidstvem, které byly v průběhu tohoto poznání ověřovány a potvrzovány společenskou praxí. Vědomosti jsou tedy konkrétní zapamatované poznatky, fakta, informace, pojmy, poučky, pravidla, zákony a jiná zevšeobecnění.
Vědomosti mají pro nás podle svého postavení v průběhu vzdělávání (vyučování, školení apod.) dvojí stránku. Jinak se nám jeví vědomosti vyvozované vyučujícím při vyučování (tj. poznatky, které učitelky a učitelé svým vyučováním-zprostředkují žákům, žákyním, studentům a studentkám), a jinak se nám jeví vědomosti, jak se jim učí, jak si je osvojují žáci při učení. Tyto vědomosti osvojované samostatně se od vědomostí sdělovaných učitelem kvalitativně liší (hraje zde mimo jiné velkou úlohu předchozí zkušenost, a tím i vlastní myšlenkové zpracování poznatků), a proto ne vždy mají vědomosti osvojené samostatně identický obsah s vědomostmi zprostředkovanými učitelem.
Někdy hovoříme o tzv. formálních vědomostech, tj. o vědomostech, pod jejichž vnější, formální stránkou, tj. slovem, se neukrývá odpovídající obsah (např. mnozí lidé užívají různá slova, aniž by jim hlouběji rozuměli). Vědomost projevuje žák tím, že o ní podává verbalizovanou zpětnou informaci (např. pedagogovi), nebo tím, že ji aplikuje při studijních teoretických i praktických úkolech nebo při řešení konkrétních situací.
Každá vědomost, která není zařazena do strukturálních souvislostí, do mozaiky jiných vědomostí, se rychle zapomíná. Fakta mají být svými souvislostmi vzájemně propojená, grupovaná.
Stav vědomostí posuzujeme v jednotlivých okruzích pracovní činnosti zvlášť, snažíme se určit, zda je člověk zaměřen na určitý okruh problematiky (např. literární zaměření, technické zaměření) a popisujeme, do jaké míry si osvojuje předávané vědomosti. Nestačí, protože nemůže, nestačí pro nezájem, stačí dostatečně, stačí průměrně, velmi dobře, výborně atd.
Dovednosti
Dovednost je učením získaná pohotovost k metodicky správnému, rychlému a úspornému vykonávání určité činnosti (J. Čáp). Je to instrumentální struktura.
Dovednosti jsou víceméně složité uvědomělé činnosti prováděné za účelem splnění určitých úkolů (většinou na základě vědomostí). Za dovednost považujeme vždy činnost, jejíž provádění dosáhlo v průběhu cvičení nebo jiné činnosti jisté dokonalosti, i když je kvalita nejen zde, ale i ve výsledcích každého učení velmi relativní.
Dovednosti mohou být senzorické (smyslové), motorické (pohybové) a intelektuální (rozumové). Lze hovořit i o dovednostech v oblasti afektivity a sociální interakce (např. dovednost zdůvodnit lidem, proč mají respektovat určité rozhodnutí, dovednost instruovat pracovníky atp.). Rozlišuje se také stupeň osvojení dovedností a šíře jejich uplatnění. Nácvik senzorických a motorických dovedností se provádí tzv. senzomotorickým tréninkem. Nácvik rozumových dovedností se provádí tzv. intelektuálním tréninkem.
Odborná pedagogicko-psychologická diagnostika:
Důležitou diagnostickou metodou pro tuto oblast je např. zkouška čtení pro žáky základní školy, kterou sestavili Z. Matějček a Z. Žlab. Cílem zkoušky je zachytit úroveň čtenářské dovednosti a vyspělosti dítěte. Zkouška může v kombinaci s testem dětské inteligence pomoci také k diagnostice vývojové dyslexie a k diagnostice nespecifických poruch čtení. Je využitelná i pro hodnocení pokroků ve speciální nápravné výuce čtení. Dítě se nechá číst tři minuty z vybraného článku z Horákových textů. Po první minutě čtení uděláme čáru za slovem, které dítě právě dočetlo. Pro měření rychlosti čtení je v původní zkoušce Matějčka a Žlaba standardizována jen první minuta. Normy jsou pro třetí čtvrtletí prvního ročníku školní docházky a pak pro každé čtvrtletí druhého, třetího, čtvrtého, pátého a šestého ročníku.
Návyky
Návyky jsou zautomatizované úkony dovedené do určitého stupně dokonalosti. Jsou to ustálené způsoby jednání, které mají motivační složku. Máme-li utvořený návyk, nutí nás to, abychom určitou věc konali častým opakováním zafixovaným, ustáleným způsobem. Tato tendence je právě důkazem, že i návyky jsou pohnutkami našeho chování. Návyky se vytvářejí většinou cvikem, ale mohou vznikat i bezděčně, nejen záměrně. Podle společenské hodnoty rozdělujeme návyky na:
kladné: pořádnost, zdravý životní režim,
záporné čili zlozvyky: nešetrnost, nepořádnost, návykové pijáctví, nikotinismus.
Správný popis zlozvyků, nežádoucích sklonů (tj. tendencí projevování určité aktivity) a příp. defektů člověka předpokládá dobré znalosti psychopatologie.
Konkrétní záznam může vypadat takto:
zlozvyky: lhavost, kouření, krádeže, cucání prstu, používání parazitních slov, návyk na drogy, alkohol atp.
nežádoucí sklony: k podvodům, absentérství, k labilitě, ke trémě, ke komplexu méněcennosti a k nevhodným kompenzacím tohoto pocitu, negativismu, snadné únavnosti, k agresivitě, defekty a nápadnosti: vady zraku, vady sluchu, vady řeči, vady chůze a držení těla, nápadné zbarvení vlasů, nápadná tloušťka.
Možnosti přetvářet nebo měnit silně zafixované návyky s věkem ubývá. Říkáme, že chování člověka se stává rigidnějším (tužším). Mezi jednotlivými lidmi jsou však v tomto ohledu značně individuální
Už J.A. Komenský zdůrazňoval velikou úlohu praktického konání při učení. Stát se moudrým (tj.
vzdělaným) podle něho znamenalo osvojit si to podstatné z moudrosti, a to bylo sapere, agere a logui. To znamená znát (rozumět), konat a slovně vyjadřovat. Spojením začátečních písmen těchto tří složek moudrosti vzniká slovo SAL (tedy sůl, tj. sůl moudrosti). Bez konání (aktivity) není poznání samo o sobě účelné. Rozlišujeme přitom činnost objektivní (pozorovatelnou druhými) a činnost subjektivní, což je vnitřní (např. myšlenková) účast jedince na realizaci principu jednoty teorie a praxe a stupeň jeho pohotovosti a dovednosti vědomě spojovat teorii s praxí.
Rozborem vyučovacích situací podle V. Klapky lze stanovit tři stupně (fáze) této pohotovosti: anomii, heteronomii a autonomii. Anomie je nedostatek pohotovosti (způsobilosti, dovednosti) spojovat teorii s praxí (člověk si neví rady při řešení praktické situace pomocí teorie). Heteronomie znamená, že ten, kdo se učí, je způsobilý spojovat teorii s praxí, ale jen s pomocí druhého (zpravidla pedagoga). Autonomie (autoregulativní fáze) se vyznačuje dovedností žáka či žákyně (studenta či studentky) aplikovat příslušnou teorii na řešení praktické úlohy a vyznačuje se i dovedností a způsobilostí žáka samostatně teoreticko-prakticky jednat (ví si rady sám).
Výsledky učení bývají vedle vědomostí, dovedností a návyků patrné také v modifikování schopností, vlastností a motivů chování a jednání i v modifikování projevů temperamentu a v rozvoji charakteru a osobnosti.
Dosavadní znalosti jsou souborem aktuálních znalostí a vztahů mezi nimi, subjektivních struktur pojmů u daného žáka, studenta či dospělé osoby.
Často obsahují nepřesné, subjektivní, intuitivní a předběžné představy o pojmech, věcech, jevech, tj. prekoncepce nebo přímo obsahují miskoncepce, tj. chybné, mylné koncepce učiva, osobní rádoby teoretické hypotézy a koncepce, které někdy bývají značně rezistentní vůči změnám, o které se pokoušejí pedagogové ve škole, aby u žáků dosáhli takové struktury znalostí, které by odpovídalo struktuře vědeckého poznání dané doby.
V současné době se rozlišují deklarativní znalosti a procedurální znalosti. Deklarativní znalosti jsou popisné, deskriptivní, teoretické, narativní a jejich jednotkou je výrok, tvrzení, faktický údaj (Česká republika je situována ve střední Evropě). Procedurální znalosti jsou o preskriptivních postupech, předpisech, doporučeních, jak dosáhnout patřičného cíle (Chcete-li si tuto řadu čísel zapamatovat, musíte si ji aspoň dvacetkrát zopakovat).
Snížená učenlivost se nazývá hypodocilita. Naprostá neučenlivost je adocilita. Vědomosti, dovednosti a návyky tvoří obsah školní edukace, tedy kurikula.
Podle B. S. Bloomovy taxonomie vzdělávacích cílů v kognitivní oblasti existuje šest kategorií výukových cílů, které se dají vyjádřit aktivními slovesy: 1. zapamatování (opakovat, reprodukovat), 2. porozumění (objasnit, vyjádřit), 3. aplikace (použít, řešit, 4. analýza (rozebrat, rozčlenit), 5. syntéza (klasifikovat, shrnout), 6. hodnotící posouzení (posoudit, ocenit, recenzovat, oponovat).
Důležitou podmínkou úspěšného zvládnutí výuky a úspěšné socializace je dobrá komunikativní znalost vyučovacího jazyka. Rodiny však často nechávají komunikativnost svých dětí do značné míry příliš ovlivňovat televizními a počítačovými programy a mobily. To se negativně projevuje na některých složkách verbálního myšlení a verbální řeči. Děti méně čtou, méně rozumí různým úslovím, metaforám, příslovím a méně frekventovaným slovům.





Knihy

Vyučovací styly učitelů -- autor: Fenstermacher, Gary D., Soltis, Jonas F.
Techniky rychlého učení -- autor: Miller Dan
Tajemství efektivního učení -- autor: Krengel Martin
Tajemství efektivního učení -- autor: Krengel Martin
Benny Blu Tipy na snadné učení

Komentáře ke slovu výsledky učení (vědomosti, dovednosti a návyky)


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » výchova a učení
následující slovo: » vývoj jedince
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2997
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2019  --  ABZ.cz