ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání

Výsledky hledání výrazu temperament

cizí slovo    odpovídající významvlastnostidetail
temperament >>  živost; povaha, letora, osobnostní struktura, soubor dynamických osobnostních vlastností; výrazná vznětlivost, popudlivost, hádavost, přecitlivělost; soubor duševních a tělesných vlastností člověka podmíněný poměrem čtyř tělesných šťáv, resp. dominancí jedné z nich (podle starověké fyziologie) 7 komentářů» temperament
temperament >>  Souhrn vlastností organismu, které určují dynamiku a intenzitu celého prožívání a chování osobnosti. vloženo uživatelem» temperament
temperament a jeho poznávání >>  TEMPERAMENT je do značné míry vrozená, potenciální a dynamická stránka lidské povahy, jedno z hlubinných jader osobnosti, které velmi ovlivňuje způsob chování a jednání člověka. Odpovídá na otázku: Jak se člověk chová? Je to vlastně globální, obecná dispozice chovat se určitým způsobem. Je to celková somatopsychická dispozice. "Temperare" znamená latinsky míchati. Správné rozpoznání a respektování typu temperamentu druhého člověka může mít velký vliv na způsob a úspěšnost sociální komunikace. Typy temperamentu podle původních představ Hippokrata (460 - 377 před n.l.) uvedených v Hippokrates jeho spisu "De humoris" (O šťávách), vznikly "namícháním" základních "šťáv" lidského těla: krve, slizničních sekretů (hlenů), žluče a černé žluče. Poměry, v nichž jsou tělesné tekutiny údajně smíšeny, byly nejprve Hippokratem označeny řeckým slovem "krasis", později římskými lékaři (snad Galenem) latinským slovem "temperamentum". "Šťávovou teorii" údajně Hippokrates přejal od Empedokla. Hippokrates se také domníval, že na jaře následkem dešťů a teplých dnů přibývá v člověku krve, takže pro jaro je typický sangvinický temperament, v létě zase vrcholí podle Hippokrata v lidském organismu podíl žluči, což je příznačné pro cholerický temperament. Na podzim převládá černá žluč (melancholik) a v zimě hlen (flegmatik). Někdy jsou základní typy temperamentu přirovnávány k živlům: sangvinický ke vzduchu, flegmatický k vodě, melancholický k zemi, cholerický k ohni. Vlastnosti temperamentu, které můžeme přímo pozorovat, jsou: pomalost - rychlost, citová vzrušivost - nedostatek citové vzrušivosti, přiměřenost - nepřiměřenost citového , základní vitální ladění optimistické nebo pesimistické. Fyziologický základ temperamentu tvoří neurodynamika mozku, tj. vztahy mezi korou a podkořím. Neurodynamika mozku je přitom vnitřně koordinovaná se systémem humorálních, endokrinních faktorů. Systém žláz s vnitřní sekrecí patří mezi faktory významně ovlivňující temperament. Emoce, nálady, potřeby, sebecit a city jako složky temperamentu podmiňují celkový ráz aktivační úrovně a dynamiky, průběhu činnosti člověka. Patří sem určité vlastnosti celkového způsobu aktivity, motoriky a psychického tempa (jak rychle a silně člověk reaguje), dále vlastnosti emotivity, které určují vybavování, trvání, formu a tempo citových jevů. Mezi vlastnosti temperamentu počítáme i základní vitální ladění člověka. Temperament se může do jisté míry měnit, modifikovat vlivem činnosti člověka, jeho životních podmínek, věkem, výchovou a sebevýchovou. Do značné míry však je vrozený. Je dán i funkčními zvláštnostmi životních pochodů v organismu, zvláštnostmi nervové a humorální soustavy i metabolismu. Individuální zvláštnosti v oblasti temperamentu se projevují rozdílnou citovou vzrušivostí (jak rychle vznikají city a jak jsou silné), větším či menším sklonem k vnějšímu projevování prožívaných citů, rychlostí pohybů, řeči, mimiky atp. Německý psychiatr Ernst Kretschmer (1884 - 1964) vztahuje temperament k citlivosti nebo necitlivosti k psychologickým dojmům, k barvě nálady, k duševnímu tempu a k psychomobilitě (tj. pohyblivosti nebo pohodlnosti). Duševní strukturu temperamentu (typ) uvádí Kretschmer do vztahu s tělesnou konstitucí. Cyklotýmní typ je přiřazen pyknické konstituci. Nálada tohoto typu se pohybuje mezi veselím a vážností až smutkem, příznačná je přirozená společenská bezprostřednost a přizpůsobivost. Jde o člověka otevřeného, zaměřeného na přítomnost. Je družný, přátelský, je rád mezi lidmi. V jednání je prostý, přirozený, srdečný, důvěřivý. Dobře se přizpůsobuje okolí. Je spíše sběratel faktů než systematik. Je činorodý praktik, má sklon k pohodlí, je smyslový požitkář, organizátor, dobrosrdečný, realista. Nerad filozofuje. Při vnímání se zaměřuje spíše na barvy než na tvary. Jeho afekty rychle odeznívají. Je málo a jen krátkodobě vzrušivý. Schizotýmní typ je přiřazen leptosomní konstituci. Vyznačuje se současně přítomnými protiklady - dráždivostí a netečností, přecitlivělostí a citovou chladností. Příznačná je společenská uzavřenost, protiklad bezvýrazného "povrchu" a zážitkově bohatého "nitra" osobnosti. Vnějšímu světu je uzavřený, nedá nahlížet do svého nitra. Těžko navazuje kontakty, zachovává si odstup. Má méně přátel. Je člověkem zásadovým, disciplinovaným. Je přísný až pedant, důsledný v dosahování cílů. Bývá často jednostranný a panovačný, houževnatý, energický, nepoddajný, důsledný, chladně vypočítavý, fanatický, podivínský, ironický, patetický. Má sklon k abstraktní filozofii, dává přednost formě před barvou. Viskózní typ (ixotýmní, epitýmní) je přiřazen atletické konstituci. Příznačná je pro něj pomalost, důkladnost, necitlivost, ráznost, chladnost. Jsou to převážně lidé vyrovnání, klidní, energičtí, houževnatí na jedné straně (mívají silné perseverační tendence) a nečekaně výbušní na straně druhé. Vyznačují se protiklady střídavé výbušnosti a netečnosti. Gestikulaci mají sporou. Výjimkou nebývá záliba v siláckých výkonech. Mají rádi sport. Temperament je soubor těch převážně trvalých dynamických rysů osobnosti, které jsou spíše zděděné než získané, takže bezprostředně souvisejí s tělesnou konstitucí. Naučené reakce ovšem často maskují přirozený projev temperamentu. Navíc obsah psychiky je na temperamentu relativně nezávislý. Temperament jako fenotyp (letora, tj. současný stav a projevy) nemusí úplně odpovídat temperamentu jako genotypu (vrozená dispozice). Proto je k posuzování temperamentu nutno znát i podmínky dosavadního života v daném prostředí, podmínky výchovy i zkušeností a zastávaného hodnotového systému. Kretschmer ve své konstituční teorii stanovil vztah normy a patologie u temperamentových typů: astenik: (leptosom): schizotým (= norma) - schizoid (= hraniční) - schizoformní psychózy (=patologie), pyknik: cyklotým (= norma) - cykloid (= hraniční) - cyklofrenická (maniodepresivní) psychóza (= patologie), atlet: viskózní (epitým) (=norma) - epileptoid (= hraniční)- epilepsie (= patologie). Pro všechny typy patologické disponovanosti je příznačné, že rysy, stavy a procesy, které jsou vlastní normálním variantám temperamentu, jsou u nich přehnány, takže působí dojmem podivínství, nápadnosti. Např. epileptoid má sklon k hostilně depresivním náladám, k postupně vzrůstající podrážděnosti a hledání objektu (druhé osoby), na němž by mohl odreagovat, uvolnit své vnitřní napětí ("vylít si zlost"). Pro epileptoida je typický sklon k dráždivosti a úzkostnosti, perseveraci, inertnosti, těžkopádnosti, emoční ulpívavosti, malicherné přesnosti, pedanterii, puntičkářství. Jde o relativně stabilní povahové rysy. Původně rozeznával Kretschmer pouze leptosomní a pyknický typ. Kretschmer měl hluboké znalosti z dějin umění a vědy. Zajímaly ho zaměření a povaha díla velkých lidí, ale i jejich životopisy včetně duševních a tělesných charakteristik. Při svých studiích si povšiml, že různá dějinná údobí nabízejí určitým typům temperamentu odlišnou šanci. Dokud základními vědami byly teologie, filozofie a právo, jakoby ve vědě převládaly ostře řezané tváře leptosomů (např. Spinoza a Kant jsou podle temperamentu schizotýmové). S nástupem přírodních věd v 19. století se mezi předními vědci začíná objevovat stále více pykniků. Patří mezi ně Charles Darwin, Louis Pasteuer, Johann Wolfgang Goethe. Podle temperamentu jsou to cyklotýmové. Kretschmer věnoval pozornost i obyčejným lidem a popsal různé typové varianty cyklotýmů a schizotýmů. Dal jim trefné názvy: cyklotýmové: - hovorně veselí (najdeme je tam, kde se něco rušného děje, šprýmaři), - klidní humoristé (ve veselé společnosti nejprve dlouho tiše sedí, když však přijde jejich chvíle, ukáže se, že jsou dobrými vypravěči), - tiší, citliví (nemusejí vůbec promluvit, a přesto působí sympaticky, nezkazí žádnou legraci), - pohodlní požitkáři (milují hmotné statky a smyslové potěšení, např. jídlo, ale i hudbu aj.), - činorodí praktici (berou si sami práci navíc, neznají únavu, mají stále dobrou náladu). Schizotýmové: - vznešeně jemnocitní (mají křehkou nervovou soustavu, jsou ušlechtilí), - světu vzdálení idealisté (v tichosti si staví svou říši odtažitých ideí), - chladně panovačné povahy (poroučiví, mocenští, lakotní, svéhlaví, tyranští), - sucharské a ochromené povahy (tiše mluví, málo se smějí, jsou bez jiskry a vtipu). U hlubokých schizotymií dochází k výrazně snížené adaptivitě. Kretschmer vyšel ze statistického zjištění, že velká většina lidí trpících schizofreniíleptosomní tělesnou stavbu, kdežto většina lidí onemocnělých maniodepresivní psychózou má tělesnou stavbu pyknickou. Dodatečně zjistil, že také lidé s příslušnou konstitucí a hraničními duševními stavy jsou schizoidní nebo cykloidní a lidé v normě bývají cyklotýmní nebo schizotýmní. Uvedl tedy do vztahu duševní strukturu a tělesnou konstituci u nemocných a později i u normálních osob. Temperament je vlastně genotypický soubor základních, podpovrchových, pramenných, vrozených tendencí. Naproti tomu letora je fenotypický soubor základních způsobů chování a přizpůsobovacích tendencí, které byly formovány prostředím a výchovou. C. G. Jung (1875 - 1961) rozděluje lidi podle toho, jak se obracejí k okolnímu světu, na extraverty, kteří jsou obráceni navenek, a na introverty, obrácené dovnitř a světu spíše uzavřené. Podle Junga mají lidé ve své osobnosti jak introverzi, tak extraverzi, které mohou být různě vyváženy: buďto jsou v rovnováze,(jde o tzv. ambiverty) nebo častěji jeden mechanismus nabývá převahy nad druhým. Jung v práci "Psychologické typy" rozlišuje celkem čtyři typy extravertů: extravertovaný myšlenkový typ žije v naprostém souladu s pravidly společnosti. Má tendenci potlačovat city a emoce, být ve všech aspektech života objektivní a bývá dogmatický v myšlení a názorech. Může se jevit jako tvrdý a chladný. Lidé tohoto typu bývají dobrými vědci, protože jsou zaměřeni na poznávání vnějšího světa, který dovedou logicky popsat a pochopit. Extravertovaný citový typ má sklon potlačovat myšlení a bývá vysoce emocionální. Tito lidé lnou k tradičním hodnotám a přizpůsobují se morálnímu kodexu, který jim byl vštípen. Jsou neobyčejně citliví vůči názorům a očekávání jiných lidí. Jsou vnímaví a snadno navážou přátelství, bývají společenští a živí. Jung se domníval, že tento typ se vyskytuje častěji mezi ženami než mezi muži. Extravertovaný percepční (resp. vnímavý) typ je zaměřen na prožívání radosti, štěstí a hledání nových zážitků. Tito lidé jsou silně orientováni na reálný svět a dovedou se přizpůsobit různým typům lidí a změnám situace. Nevěnují se introspekci, ale jsou otevření a mají velkou schopnost užívat života. Extravertovaný intuitivní typ dosahuje úspěchů v podnikání a politice, protože má velkou schopnost využít příležitostí. Tito lidé jsou přitahováni novými myšlenkami a mají tvůrčí schopnosti. Jsou schopni inspirovat ostatní k výkonům a dosažení cíle. Mají tendenci přebíhat od jednoho nápadu či podniku k druhému a zakládají svá rozhodnutí spíše na emocionálních předtuchách, než na racionální úvaze. Nicméně je velmi pravděpodobné, že se rozhodnou správně. Jung rozlišuje rovněž čtyři typy introvertů: Introvertovaný myšlenkový typ nevychází dobře s ostatními lidmi a problematicky vyjadřuje své myšlenky. Tito lidé se zaměřují spíše na myšlení než na city a nemají dobré praktické uvažování. Jsou intenzívně zaměřeni na své soukromí a dávají přednost abstrakcím a teoriím. Raději usilují pochopit sami sebe než druhé lidí. Ostatní je vnímají jako umíněné, povznesené, arogantní a netaktní. Introvertovaný citový typ potlačuje racionální myšlení. Tito lidé jsou schopni hlubokého citu, ale vyhýbají se jakémukoli jeho vnějšímu vyjádření. Zdají se být tajemní a nepřístupní a bývají klidní, skromní a dětinští. Mají málo ohledů k citům a myšlení ostatních a jeví se jako nespolečenští, chladní a sebejistí. Introvertovaný percepční typ se zdá být pasivní, klidný a odtržený od každodenní reality. Tito lidé pohlížejí na většinu lidských činností shovívavě a pobaveně. Jsou esteticky citliví, vyjadřují se hudbou nebo uměním a mají sklon k potlačení intuice. Introvertovaný intuitivní typ se natolik zaměřuje na intuici, že mívá nedostatečný kontakt s realitou. Tito lidé bývají vizionáři a snílkové, povznesení, bez zájmu o praktické záležitosti, nepochopeni ostatními. Jsou považováni za zvláštní a excentrické, mají problémy v běžném životě a obtížně plánují budoucnost. Vlastnosti Kretschmerových cyklotymů mají mnoho společného s Jungovými extraverty, kdežto vlastnosti lidí schizotymních připomínají introverty. Družnost, přizpůsobivost, radost z prožitků, přirozenost, dynamičnost jsou stejně charakteristické pro cyklotymy jako pro extraverty. Podobně nedružnost, formálnost, upjatost, přísnost, uzavřenost apod. jsou společné schizotymům i introvertům. Hans Jürgen Eysenck (1916 - 1997) při diagnostice sangvinického, cholerického, melancholického a flegmatického temperamentu vychází z míry (kvantity) extraverze (resp. introverze) a psychonervové lability (neuroticismu) nebo stability. Neuroticismus je podle Eysencka kontinuum pozic mezi extrémem "normálnosti" a extrémem "neurotičnosti". Kladný extrém odpovídá osobnostem dobře integrovaným, emočně stálým, neneurotickým, normálním. Extrémně labilní osoby se stávají psychiatrickými pacienty a jsou diagnostikovány jako neurotici. Neuroticismus je v tomto pojetí obecná dimenze osobnosti. Jde o osobnosti emočně nestálé a špatně integrované. Mají sklon k vnitřnímu neklidu, úzkosti, ke starostem, depresím, jsou náladové. Často mají špatný spánek a trpí různými psychosomatickými potížemi. Mají nezřídka iracionální, často i rigidní způsoby chování a perseverují prožitky. Neuroticismus však není totéž, co neuróza. Vysoké skóre neuroticismu představuje disponovanost k neuróze. Neuroticismus (labilita) a extraverze jsou faktory na sobě relativně nezávislé. To umožňuje znázornit je jako dvě navzájem kolmé osy souřadnic, které tvoří čtyři kvadranty. Po zjištění míry neuroticismu a extraverze přísluší člověku určité místo v jednom z těchto kvadrantů. H. J. Eysenck uvažuje také o osobnostním faktoru, který nazval psychoticismus. Domnívá se, že je možno přijímat Kretschmerovu cyklotymii a schizotymii jako jedinou osobnostní dimenzi podobnou extraverzi - introverzi a poukazující k další osobnostní dimenzi o pólech normální - psychotický. Cholerik je tedy podle Eysencka extravertovaný a psychonervově labilní (labilní extravert), sangvinik je extravertovaný a psychonervově stabilní (stabilní extravert), flegmatik je introvertovaný a stabilní (stabilní introvert), melancholik je introvertovaný a psychonervově labilní (labilní introvert). Extraverze i neuroticismus jsou do značné míry dědičné, mají biologický základ. Jednotliví lidé se mohou podle H. Eysencka přibližovat k charakteristice obou okrajových typů kontinua, a to k typickému extravertovi nebo k typickému introvertovi. Typický extravert je zaměřený na vnější svět, je družný, má rád zábavy a společnost, má mnoho přátel, pociťuje potřebu mít kolem sebe lidi, s kterými může rozprávět, nerad sám čte nebo jen sám studuje. Touží po vzrušení, rád riskuje, často se vystavuje nebezpečí, jedná z momentálního podnětu a je impulzivní. Rád vtipkuje, vždy pohotově odpovídá a má rád změnu. Je bezstarostný, nenucený, optimistický, rád se směje a je veselý. Rád se pohybuje a je aktivní, má sklony k agresivitě a snadno se hněvá. Své city nekontroluje a není vždy spolehlivý. Bývá to praktik a realista. Typický introvert je klidný, mírný, zdrženlivý, obrácený dovnitř, zaměřený na svou osobu, do svého vnitřního světa. Dává často přednost knihám před lidmi. Je rezervovaný vůči lidem, kteří nejsou jeho důvěrnými přáteli. Má tendenci dělat si plány do budoucnosti. Nedůvěřuje momentálním podnětům. Nemá rád vzrušení, bere každodenní záležitosti s patřičnou vděčností a má rád dobře uspořádaný způsob života. Přísně kontroluje své city, zřídkakdy se chová agresivně a nehněvá se snadno. Je spolehlivý, trochu pesimistický a klade velký důraz na etickou stránku věci. Nemá zálibu v drsných žertech. Pokus o vysvětlení temperamentu učinil rovněž ruský vědec Ivan Petrovič Pavlov (1849 - 1936), který podal výklad temperamentu jako projevu typu vyšší nervové činnosti člověka. Vyšel z poznatků o procesech podráždění a útlumu, o síle těchto základních procesů, jejich vyrovnanosti a pohyblivosti. Síla podráždění a útlumu znamená, s jakou intenzitou tyto procesy probíhají. Vyrovnaností nervových procesů se rozumí silový poměr podráždění a útlumu a pod pohyblivostí nervových procesů si Pavlov představuje, jak snadno je nervová soustava schopna vystřídat podráždění útlumem a naopak. Pavlov uvedl: "Nemůžeme považovat za urážku pro člověka, že má společné základní typy nervové soustavy se psy. . . Můžeme plným právem přenést na člověka typy nervové soustavy zjištěné u psa. Je zřejmé, že tyto typy se kryjí s tím, co se u člověka nazývá temperament. " Např. cholerický typ popisuje Pavlov takto: Cholerický typ je zřejmě typ vznětlivý, lehko a rychle se vzrušující. Pro choleriky je charakteristická cykličnost v činnosti a zážitcích. Jsou schopni s celou svojí náruživostí věnovat se věci, nadchnout se pro ni, pociťují příliv síly, jsou připraveni překonat a skutečně překonávají překážky na cestě k cíli. Síly se však občas vyčerpají, víra v možnosti se dočasně zmenší, začne, jak se Pavlov metaforicky vyjádřil, "ufňukaná nálada". Takováto cykličnost je jedním z následků nevyrovnanosti nervové činnosti. I. P. Pavlov to vysvětluje takto: "Jestliže silný člověk není vyrovnaný, když se zanítí pro nějakou věc, příliš se opírá o svoje síly a možnosti. Výsledkem je, že napíná všechny svoje síly, vyčerpá se víc, než je třeba a dochází k tomu, že je vše nad jeho síly". Flegmatický typ vysvětlil I. P. Pavlov těmito slovy: Je po celý život pokojný, vždy vyrovnaný a houževnatý pracovník. Je těžké ho rozesmát, rozhněvat nebo zarmoutit. Obvykle i při nepříjemnostech je pokojný. Má chudou mimiku, nevýrazné pohyby a pomalé tempo. Dodržuje přesně určitý způsob života, systém v práci. Inertní typ, kterým flegmatik je, může vyniknout nad pohyblivé jedince větší trvalostí dosažených spojů, tedy trvalejším zapamatováním a také větší stálostí. Snáze se soustředí na určitou činnost, je důkladný a soustavný. I. P. Pavlov určil čtyři základní typy, které se shodují s tzv. klasickými temperamenty: sangvinický temperament - typ silný, vyrovnaný, pohyblivý, flegmatický temperament - typ silný, vyrovnaný, nepohyblivý (inertní), cholerický temperament - typ silný, nevyrovnaný, pohyblivý, melancholický temperament - typ slabý. Kromě těchto čtyř hlavních typů nervové soustavy, která je společná lidem i zvířatům, vyvodil I. P. Pavlov také typologii se specificky lidským zaměřením, a to na základě vztahu dvou signálních soustav. První signální soustava je spojena se smyslovým vnímáním, kdežto druhá signální soustava se dostává za tuto oblast a je pro ni příznačná manipulace s pojmy. Vztah mezi těmito soustavami dovoluje určit další tři typy. Převažuje-li první signální soustava, jde o typ umělecký, který se vyznačuje především smyslovým poznáním skutečnosti, převažuje-li druhá signální soustava, hovoří Pavlov o typu myslitelském, u kterého je možno pokládat za charakteristický znak sklon ke spekulaci s pojmy, zevšeobecňování a teoretickým úvahám. Typ střední lze nalézt u jedinců, u nichž je první i druhá signální soustava v rovnováze. Zajímavé je také pojetí temperamentu podle ruského psychologa Sergeje Leonidoviče Rubinštejna (1889-1960) . Rubinštejn hovoří o temperamentu jako o "dynamické charakteristice psychické činnosti individua", jehož fyziologickým základem je tzv. neurodynamika mozku, kterou můžeme vysvětlit jako specifický vztah mezi korou a podkořím. Neurodynamika mozku je vnitřně koordinována se systémem humorálních endokrinních faktorů. V souvislosti s temperamentem hovoří dále Rubinštejn o významnosti síly psychických procesů, jejich stálosti a rychlosti jejich průběhu. Důležitou roli zde také hraje přístupnost člověka dojmům (jde v podstatě o afektivní čivost, jíž se lidé s různým temperamentem od sebe liší) a impulzivnost. Temperament podle Rubinštejna závisí také na obsahu, konkrétních podmínkách činnosti a prostředí, ve kterém jedinec žije. Za fyziologický základ temperamentu bývá považován i biotonus, který je charakterizován typem látkové výměny. Ten má individuální ráz. Vysoký biotonus existuje tehdy, probíhá-li látková výměna rychle (vitalita, rychlost). Nízký biotonus znamená pomalý metabolismus (snadná unavitelnost, malátnost, pomalost). Lze hovořit i o středním biotonu (norma). Podle ruského psychologa V. D. Něbylicina (1930 - 1972) se může i slabý typ dobře uplatnit, využije-li se jeho citlivost na slabé podněty. Určité úkoly úspěšněji řeší právě lidé slabého typu. Dobrou úroveň výkonu si mohou udržet i při dlouhých a monotonních činnostech, jestliže si přizpůsobí pracovní styl, vhodně si uspořádají pracovní přestávky a častěji kontrolují svou práci. Je třeba respektovat fakt, že temperament je do značné míry vrozený. Původní dělení na čtyři temperamenty (sangvinický, cholerický, flegmatický, melancholický) je stále užitečné. Důležitou temperamentovou vlastností je hladina aktivační úrovně a vitalita (tělesná i duševní). Příkladem vitálního člověka je Pavlovův silný typ, Galenův sangvinik, Eysenckův stabilní člověk. Často se v oblasti temperamentu hovoří o typu primárním a sekundárním, a to podle míry dispozic duševního aparátu uchovávat kratší nebo delší dobu psychické obsahy, stopy po podnětech. Jde o pojmy definované nizozemským psychologem a filozofem Gerardusem Heymansem (1857 - 1930)-viz foto a dánským psychologem (psychiatrem) E. Wiersmou asi v roce 1908. Primární typ člověka žije okamžiku, je pohyblivý, rychle mění své sympatie, hledá nové podněty, očekává bezprostřední výsledky. Reaguje urychleně, spontánně, impulzívně. Bývá často extravertní. Sekundární typ člověka reaguje teprve po určité době, je stálý v citech, má pevné zásady, rozhoduje se pomalu. Bývá často introvertní. Temperament těsně souvisí s charakterem, tyto složky osobnosti jsou jen relativně oddělitelné a vzájemně na sebe působí. Temperament bývá často překryt, maskován charakterovými vlastnostmi. Temperament se výrazně projevuje v mimořádných a kritických situacích. Každý temperament má své kladné i záporné stránky. Aby člověk mohl využít kladných stránek svého temperamentu, musí se naučit ovládat ho a řídit charakterem. Každý typ temperamentu vyžaduje jiný (individuální) výchovný přístup. Umělecká (krásná) literatura většinou nevyjadřuje temperament např. románových postav odborně stanovenými názvy temperamentových typů, ale názorným popisem chování a prožívání bez využívání odborné terminologie. Výchova a sebevýchova temperamentu Učením a výchovou lze projevy temperamentu do určité míry modifikovat. Zdůrazňuje se formování takových vlastností osobnosti, jakými jsou citová vyspělost, emoční inteligence, a to procesem tzv. emocionalizace, tj. citové výchovy. Jde o vybudování takových progresivních motivačních systémů, které by vedly k sociabilnímu seberozvoji na celý život. Kultivováním citů se zabývá estetická výchova, která mimo jiné učí usilovat o krásu i v oblasti všedního života. Využívá přitom prostředků umění i běžných skutečností života. Úzce s ní souvisí mravní výchova vedoucí k potřebě konat dobro. Výchova by se měla zaměřovat na pěstování altruistických citů, a to příkladem, vzorem i sugescí. City úzce souvisejí s charakterem, méně již s intelektem a s vůlí. Vyšší city jsou předpokladem zkvalitnění sociální komunikace mezi lidmi. Značný vliv na formování citových projevů má osobní příklad. Lidé napodobují výrazové projevy i citové vztahy lidí, kteří jsou pro ně autoritou. Také emoční atmosféra v dané situaci a skupině se přenáší na jednotlivce. Některé citové vztahy mimo skupinu vzniknout ani nemohou (např. cit odpovědnosti, čestnosti apod.). Kladné či záporné hodnocení skupinou má mocný vliv na utváření citových reakcí a vztahů. Na rozšíření citové zkušenosti působí značně umění, zejména literatura. Výchova citů bývá někdy specifikována podle toho, jde-li o výchovu citů mravních, estetických nebo intelektuálních. Při výchově mravních citů je nejdůležitější skupinové hodnocení chování, zejména v dětství. Na rozvoj estetických citů působí umění všeho druhu (četba, výtvarná díla, hudba, tanec atd.). Intelektuální city se rozvíjejí četbou, rozhovorem, studiem atp. Při citové výchově je třeba vyvarovat se jevu, který je v psychologii označován jako "double bind". Je to jakási podvojná vazba vyjadřující ambivalentní postoj. Např. matka poskytuje svému dítěti současně dvojí informaci, přičemž jedna popírá druhou. Jednou informací (jedním činem) matka ujišťuje dítě o své náklonnosti ("Pojď sem, miláčku") a tou druhou je vyvrací (když dítě přijde, dá mu pohlavek). V oblasti citů má velký význam vedle genetické determinovanosti a výchovy také sebevýchova. Významnou pomůckou výchovy i sebevýchovy je denní aplikace meditace, relaxace, vlastních pozitivních autosugestivních hesel a autogenní trénink. Psychologická diagnostika temperamentů. Pro odbornou psychologickou diagnostiku je vedle metody pozorování a rozhovoru s kvalifikovaným psychologem nezřídka využíván např. osobnostní dotazníky sestavené psychology, např. dotazník (E.O.D.) podle anglického psychologa H. J. Eysencka. Eysenckův osobnostní dotazník (E. O. D.) je velmi oblíbenou diagnostickou pomůckou výše uvedených osobnostních vlastností dospělých pro odborné psychology. Má formu A a formu B. Existuje i varianta tohoto dotazníku pro děti, a to zvlášť pro chlapce a zvlášť pro dívky. Stále bývá aplikován také dotazník TE-ZA-DO (Temperamentově zaměřený dotazník) profesora psychologie Vladimíra Smékala. Jde o adaptaci G. Bergerova dotazníku. TE-ZA-DO zjišťuje tři základní dimenze osobnosti: emotivitu (E), aktivitu (A) a primaritu - sekundaritu (S), dále dvě doplňkové dimenze: šíři pole vědomí (V) a polaritu (Pol) a čtyři dimenze tendencí: aviditu (AV), senzorické zaměření (Sz), citlivost (Citl) a rozumové zaměření (Rz). Podle G. Bergera jsou první tři základní faktory odvozené z Heymans - Wiersmovy teorie osobnosti. Mimoto existuje mnoho laických dotazníků, které nejsou standardizované. Je třeba tyto dotazníky odlišovat a diferencovat od odborně psychologicky konstruovaných a standardizovaných dotazníků , které je třeba pro identifikaci temperamentu upřednostňovat. Exaktní odbornou diagnostiku temperamentu a individuální osobnosti realizují odborní a vysokoškolsky vzdělaní psychologové. Odborně kompetentní a kvalifikované profesní úkony, jejich interpretace a evaluace v oblasti psychologické diagnostiky a intervence mají svá teoreticky a empiricky zdůvodněná odborná pravidla a musí být také v souladu s etickým kodexem profese psychologa. Literatura: KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 1. vyd., 2002. 544 stran. ISBN 80- 214-2203-3. PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.328 stran. ISBN 978-80-247-0871-3. vloženo uživatelem» temperament a jeho poznávání
temperament jako personální složka >>  Temperament je do značné míry vrozená, potenciální a dynamická stránka lidské povahy, jedno z hlubinných jader osobnosti. Odpovídá na otázku: "Jaký člověk je ?" Je to vlastně globální, obecná dispozice chovat se určitým způsobem. Je to celková somatopsychická dispozice. "Temperare" znamená latinsky míchati. Vlastnosti temperamentu, které můžeme přímo pozorovat, jsou: pomalost - rychlost, citová vzrušivost - nedostatek citové vzrušivosti, přiměřenost - nepřiměřenost citového , základní vitální ladění optimistické nebo pesimistické. Fyziologický základ temperamentu tvoří neurodynamika mozku, tj. vztahy mezi korou a podkořím. Neurodynamika mozku je přitom vnitřně koordinovaná se systémem humorálních, endokrinních faktorů. Systém žláz s vnitřní sekrecí patří mezi faktory významně ovlivňující temperament. Emoce, nálady, potřeby, sebecit a city jako složky temperamentu podmiňují celkový ráz aktivační úrovně a dynamiky, průběhu činnosti člověka. Patří sem určité vlastnosti celkového způsobu aktivity, motoriky a psychického tempa (jak rychle a silně člověk reaguje), dále vlastnosti emotivity, které určují vybavování, trvání, formu a tempo citových jevů. Mezi vlastnosti temperamentu počítáme i základní vitální ladění člověka. Temperament se může do jisté míry měnit, modifikovat vlivem činnosti člověka, jeho životních podmínek, věkem, výchovou a sebevýchovou. Do značné míry však je vrozený. Je dán i funkčními zvláštnostmi životních pochodů v organismu, zvláštnostmi nervové a humorální soustavy i metabolismu. Individuální zvláštnosti v oblasti temperamentu se projevují rozdílnou citovou vzrušivostí (jak rychle vznikají city a jak jsou silné), větším či menším sklonem k vnějšímu projevování prožívaných citů, rychlostí pohybů, řeči, mimiky atp. vloženo uživatelem» temperament jako personální složka
temperamentia (lat.) >>  vše jen s mírou, umírněnost ( vlastnost patřící mezi hlavní křesťanské ctnosti), též sófrosyné (uměřenost) vloženo uživatelem» temperamentia (lat.)
temperamentní >>  živý, čilý, prudký, vzrušivý, vznětlivý  » temperamentní



hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz