Pojem vůle a jednání člověka
Slovo:
vůle a jednání člověka
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
VŮLE je základní organizující činitel lidského jednání. Je to schopnost zaměřeně zmobilizovat a vydávat energii organismu na překonání vnějších nebo vnitřních překážek při dosahování cíle. Projevuje se jednáním, životní praxí.
Vůle je tedy specificky lidská schopnost vědomého a cíleného jednání. Ve volním jednání se velkou měrou uplatňuje autoregulace. Rozvíjí se především v pracovní činnosti člověka. To, co člověk chce, jeho zaměřenost, jeho cíle, projevy jeho vůle by měly být nástrojem optimální integrace osobnosti jednotlivce.
Vůle je komplex vlastností, jež tvoří samostatnou duševní funkci, která se nedá převést na jiné duševní procesy a která často stojí v relativním protikladu k nižším vrstvám osobnosti. Někdy jsou volní procesy úzce spojeny s emočními, hovoříme proto o procesech emočně-snahových. Větší či menší míra propojení vůle s city a rozumem bývá pro člověka specifická a typická.
Podstatou vůle je schopnost sebeovládání. Podstatou silné vůle je suverénní autonomie vůči pudovým a afektivním emočním stavům, značná intenzita vědomého chtění.
Vůle tvoří oporu našemu "já", našemu sebecitu a sebevědomí. Může být orientována aktivně (na provedení něčeho) nebo pasivně (na potlačení něčeho).
Funkcí vůle je, aby dynamiku, plnost, hloubku, sílu našeho duševního života, našich vznětů a temperamentu nenechala působit bez kontroly, nýbrž aby rozhodovala, co se bude dít a co ne. Je součástí odpovědnosti za vlastní jednání.
U volních procesů můžeme z hlediska časového průběhu stanovit hlavní fáze:
- vznik pohnutky (uvědomění si potřeby určité činnosti, tj. motivace),
- volba mezi motivy (tj. rozhodování),
- rozhodnutí a stanovení cílů,
- realizace rozhodnutí.
Někdy rozlišujeme nepravé a pravé rozhodování.
Nepravé rozhodování je návykové, vázané většinou na skupinové mínění a postoje. Člověk je od někoho přejímá.
Pravé rozhodování je nezávislé a mnohem obtížnější. Je nutné např. tam, kde člověk nezná normy své referenční skupiny.
Rozhodování můžeme dále třídit na politické, ekonomické, sociální, altruistické a egoistické.
Před rozhodnutím by měl člověk použít preadaptivní variantní myšlení a usuzování a představit si,jak bude řešit pravděpodobné a možné důsledky jednotlivých variant svého rozhodnutí.
Tendence (snahy)
Obdobně jako minulost ovlivňuje při prožívání přítomnosti, tak přítomnost sama je určitým způsobem zacílená do budoucnosti. Duševní život je značně určován popudy, snahami, tendencemi, které směřují k uskutečnění určitého stavu.
Od ostatních psychických jevů se snahy liší tím, že obsahují:
- impuls (jenž je ovlivňován citovým zážitkem, resp. deprivací potřeby),
- úsilí (jež je úměrné citovému zaujetí).
Snahy směřují k uskutečnění dosud neexistujícího stavu. Snažení je tedy aktivita směřující k cíli. Snahy nejsou omezeny jen na člověka. I u ostatních živočichů existují významné dynamické impulsy. Jsou to pudy, resp. pudové pružiny, které mají dynamicko-teleologický ráz. U zvířat však směřují tyto impulsy k cíli, aniž se tento cíl nebo cesty k němu jasněji objeví ve vědomých představách. U člověka vystupují většinou ve formě cíle a poznání vztahů a souvislostí, proto hovoříme o snahách (tendencích).
Tendence jsou integrativní (jednotícím způsobem) spojeny s city a základním životním pocitem, sebecitem, zaměřenými city. Kdyby nebylo tendencí, nebylo by ani citů, neboť v citech prožíváme splnění, popř. nesplnění tendencí.
Tendence jsou velmi rozmanité, dají se však podle německého psychologa Philippa Lersche (1898-1972) přehledně roztřídit do tří skupin: na snahy vitální, individuální a tranzitivní. Tyto snahy odpovídají vitálním citům, sebecitům a předmětným citům.
Vitální snahy
Ve vitálních snahách se projevuje bezprostředně dynamika duševního života jako pud prostě žít, existovat, niterně pociťovat život jako proces a funkci. Hovoří se také o "vůli k životu". V extázi a opojení touha po životě vrcholí, v úzkosti prochází tento pud krizí, ve smutku je silně redukován.
Jelikož konkrétním výrazem vitální tendence je činnost nebo požitek, rozlišujeme dvě stránky pudu k životu: tendenci (nutkání) k činnosti a touhu po požitku.
Tyto dvě stránky se k sobě mají jako výdech a vdech a obyčejně se u člověka rytmicky doplňují. Jejich poměr však u lidí není stejný, jsou lidé, kteří se vyžívají více činností, jiní jsou více poživační.
Všechny formy snah se neobjevují vývojově současně, nýbrž postupně. Nejdříve se objevují vitální snahy (např. libost z činnosti ve hře) a některé individuální snahy, teprve později se objeví vyšší transitivní snahy, např. ideály (jde tu o obsahovou stránku zážitků).
Cílem nutkání k činnosti je činnost sama o sobě. Je u různých lidí různě silná. U lidí rozjímavých je nutkání k činnosti slabé. Opakem je člověk, který se stále musí něčím zabývat. Jeho cílem často není výkon, nýbrž činnost sama. Nutkání k činnosti může být samozřejmě spojeno i s tendencí po výkonu. Pak hovoříme o nutkání k práci, neboť v pojmu "práce" je obsažen jak moment činnosti, tak i moment výkonu.
Snaha po požitku směřuje k prožití určitých niterných nebo tělesných stavů. Hovoří se o intelektuálním požitku, např. o vtipu, estetickém požitku (přičemž požitek je pouhou složkou estetického prožívání) a o tělesných požitcích, které vznikají podrážděním chuťových, čichových, zažívacích, pohlavních aj. orgánů. Snaha po požitku je do značné míry přirozená a biologicky opodstatněná. Stane-li se však výhradním cílem bytí, vystupňuje-li se v převažující sklon, hovoříme o požitkářství.
Požitkář se soustřeďuje výhradně na dosažení libých stavů vzruchu, ztrácí smysl pro zodpovědnost, odmítá práci, povinnost a výkon, nerad se namáhá. Jeho píle, vytrvalost a podnikavost jsou minimální, je pohodlný a líný. Nerad se k něčemu zavazuje, je svévolný, náladový a nezná soucit.
Cílem tendence prožívat je zakoušení stavů, jako je např. extáze, opojení, dobrodružství, děs, hrůza i bolest.
Jde o prožívání jako takové. Snaha po zážitku nemůže být ztotožňována s nutkáním k činnosti, ačkoliv např. v chtivosti dobrodružství se obě snahy vyskytují pospolu.
Intenzita snahy prožívat je velmi důležitá pro posouzení osobnosti. U lidí práce a u lidí s tranzitivními tendencemi bývá snaha prožívat méně intenzivní.
Naproti tomu jsou lidé, u nichž může být snaha po zážitcích vystupňována v hlad, zvědavost, senzacechtivost. Na objektivní hodnotě obsahu zážitku nezáleží, jde jen o subjektivní, impresionistickou hodnotu zážitkového stavu, jehož půvab spočívá v silném vzruchu. Tito lidé upadají však snadno v nudu, kterou pociťují jako hlodající prázdnotu, a snaží se ji překlenout novými zážitky.
Chtivost prožívání je buď projevem původní elementární životní síly (jako je tomu např. u povah přirozených a nekomplikovaných), nebo je průvodním jevem a známkou dekadence. Dekadentní lidé touží po stálé změně, jejich zážitky jsou však povrchní a mělké, nemají stálost, často se nudí a mají pocit prázdnoty. Jejich život kolísá mezi stavy vzruchu a nudy. Snaha prožívat a snaha po požitku mohou individuální existenci člověka škodit.
Individuální tendence
Řadíme sem všechny snahy, které směřují k upevnění, zajištění a rozšíření vlastního bytí.
Neomezují se jenom na získávání materiálních hodnot (včetně potravy). Také hodnoty duševní, např. vědomosti, dovednosti, hodnoty kulturní, morální apod. se mohou stát předmětem individuálních snah, egoismů.
Egoismy se objevují v různé podobě, především jako snaha po sebezáchově, snaha uplatnit se a snaha zajistit se. Jde o snahu prosadit vlastní osobu (vlastní "já") a o rozšíření vlastní pozice a moci.
Určitá dávka egoismu je v každé osobnosti. Rozdíl v míře egoismu u jednotlivců je příznačný pro rozdílnost povah.
Proti extrémní sobeckosti stojí absence sobeckosti (vyhraněný altruismus) a mezi těmito krajnostmi jsou lidé se zdravou dávkou egoismu.
Od stabilního postoje nesobeckosti nebo sobeckosti musíme odlišovat postoje situační, které ovšem jsou rovněž závislé na celkovém zaměření osobnosti. U sobce je veškeré jednání, myšlení, cítění a chtění hamižnými, chtivými, lačnými, dravými,
egocentrickými (sobeckými) impulsy (motivy) prosyceno. V osobním profilu sobce vystupuje především zištnost, touha po majetku, hrabivost, prospěchářství, lakomství.
Sobectví je časté u lidí, kteří byli v mládí zhýčkáni tím, že jim každé přání bylo splněno, a oni se nenaučili zříkat se něčeho nebo něco obětovat.
Čím více místa zaujímají v osobnosti sobecké snahy, tím méně zbývá pro city a snahy tranzitivní. Vůči bližním se projevuje tento postoj nedostatkem blahovůle, soucitu, lásky, ohledu a porozumění. Sobci mívají sklon k nesvědomitému zneužívání a vykořisťování, závisti, nepřejícnosti, chladu a tvrdosti. Poněvadž je sobec zaměstnán sám sebou, nemůže se věnovat ani lidem, ani věcem. Nerad se k něčemu zavazuje, není schopen nadšení. Své povinnosti plní jen do té míry, pokud to vyžadují jeho sobecké zájmy, resp. zájmy jeho rodiny a přátel.
Projevy sobectví se liší podle toho, s jakým pocitem vlastní moci jsou spjaty. Je-li pocit vlastní moci silný, projevuje se sobectví agresivně, např. surovostí, hrubostí, bezohledností, svévolí, násilnictvím. Hrubci a násilníci nezastírají své sklony, kdežto lidé lstiví volí vzhledem k všeobecně platným etickým požadavkům prostředky, kterými své sobecké sklony zakrývají.
Sobec se slabým pocitem moci je provázen stálou úzkostí o vlastní blaho a zajištění. Jeho chování má defenzivní charakter, je opatrný, bdělý, vypočítavý, nedůvěřivý, podezřívavý, bázlivý. Pro jistotu se zajišťuje i vícekrát (má vždy několik želízek v ohni). Patří sem i typ šplhouna.
Čím více dokáže člověk sobectví potlačit, tím lépe může rozvinout jiné snahy: vědomí zodpovědnosti, povinnosti, vůli k oběti, nadšení, lásku, přátelství, soucit apod.
Nezištnost může mít formu pasivní a aktivní. Pasivní nezištnost se vyznačuje povolností, dobromyslností, skromností a nenáročností. Tyto rysy pramení buď z přirozené vlohy, nebo jsou vypěstované (nejčastěji u lidí, kteří v dětství snášeli příkoří nebo byli vedeni k nenáročnosti).
Aktivní forma nezištnosti má buď ráz charitativní (mateřský) nebo heroický (otcovský). Charitativní forma se projevuje v péči o jiné, heroická forma se vyznačuje odvahou k "nebezpečnému životu", k riskování pro druhé. Heroický člověk se nevyhýbá boji (a riskantním podnikům) v úsilí pomoci, být prospěšný bližním.
Mezi oběma póly je průměr tzv. zdravý egoismus pozůstávající z potřebné míry egoismu, nezbytné v životním boji a vhodně vyvážené s věcností, ochotou zasadit se o něco, se spravedlností, objektivitou apod.
Egoismy mají jakousi obdobu i u zvířat. I v jejich chování je patrná tendence k sebe zachování a k zajištění sebe. Naproti tomu jen u člověka je tendence sebehodnocení a ocenění sebe sama, neboť předpokládá vědomí sebe jako nositele určité hodnoty a důstojnosti.
Oceňování sebe sama má rovněž dvě formy (vědomí vlastního významu, vědomí vlastní hodnoty) a jemu odpovídající tendence se může také projevovat dvěma způsoby:
- jako snaha po osobní hodnotě,
- jako snaha po sebeuplatnění (snaha něco znamenat).
U snahy po osobní hodnotě jde subjektu o to, mít cenu, hodnotu sám před sebou (odtud práce na sobě samém-sebevýchova, autoregulace).
U snahy o sebeuplatnění jde subjektu o souhlas, úctu, uznání, obdiv, respekt ostatních lidí. Kde není příliš vyvinuta, jsou dány předpoklady skromnosti, prostoty a zdrženlivosti. Naproti tomu zvýšená potřeba sebeuplatnění vzniká tam, kde silnému nároku něco znamenat nemůže být učiněno zadost skutečnými výkony, takže nárok zůstává spojen s přiznaným nebo nepřiznaným pocitem méněcennosti. Následkem jsou různé nevěcné a scestné postoje a praktiky vůči světu a lidem, např. upevňování vlastní pozice nebo předstírání hodnot (snaha zdát se důležitý, ješitnost, pýcha, chlubivost, chvástavost, afektovanost). Také tendence znehodnocovat druhé lidi, svéhlavost, vzdorovitost, vrtošivost, samotářství, neochota podřídit se autoritě mohou pramenit ze zvýšené potřeby něco znamenat a z toho rezultující přecitlivělosti na osobní prestiž.
Vedle těchto spíše aktivních praktik může člověk se zvýšenou potřebou uplatňování sebe využívat i slabosti, např. nemoci, jakožto prostředku ke zvýšení vlastního významu, nebo může použít i masky pokory, skromnosti, podřazenosti, podřídivosti.
Úporná potřeba sebeuplatnění vede k zakrnění sociálních citů a snah, k egocentrismu, k citové izolaci od okolí, k neschopnosti opravdového nadšení, ke snaze budit stále zdání něčeho. Takový člověk sobě i jiným stále něco předstírá s cílem uplatnit, zvýšit osobní účin na druhé. Člověk se zvýšenou potřebou uplatňování sebe sama má sklon zkreslovat skutečnost.
Snahu po sebeuplatnění nesmíme zaměňovat s vůlí k moci (snahou ovládat okolí). Je-li vůle k moci dominantou duševního života, mluvíme o panovačnosti. Pokud se nárok na ovládání druhých zakládá na sebepřeceňování, hovoříme o aroganci a vypínavosti.
Vůle k moci se může projevovat různým způsobem: jak tendencí působit bolest, tak i tendencí činit dobro, nebo zase pedantstvím, principiálností, tyranizováním okolí, sociální průbojností.
Značnou vůli k moci má tzv. typ maskulinní, který má rád boj, je dominantní, rád vede druhé, je ascendentní.
Tranzitivní tendence
Patří sem tvůrčí snahy, snahy po výkonu a snahy normativní, sociální vztahy a svědomí.
Tvůrčí snahy
Tvůrčí snahy se projevují tendencí vytvořit něco mimo sebe, něco, co znamená určitou nad individuální hodnotu.
S tvůrčím pudem souvisí píle. I pro ni je typické uskutečňování určité nad individuální hodnoty.
Snahu po výkonu
je nutno odlišit od ctižádosti výkonu. Snaha po výkonu je primárně zaměřená k vytvoření mimo individuální, resp. nadosobní hodnoty, kdežto ctižádosti výkonu jde v podstatě o uplatnění vlastního "já" a výkon je pouze prostředkem.
Normativní snahy
Pojem norma vyjadřuje pravidlo, předpis nebo směrnici, kterou se buď ukládá nebo zakazuje nějaké jednání či konání. Charakteristickým znakem norem je míra jejich závaznosti.
Dodržování stanovených norem poskytuje vědomí vyváženosti, pocit klidu, vymezuje hranice vlastních možností. Vyžaduje to ovšem dovednost sebekontroly, která je založena na vlastní zpětné vazbě.
Případ člověka se silně vyvinutými a hluboce prožívanými normativními snahami je člověk povinnosti-jeho bytí je ovládáno vědomím, že je nutno plnit povinnost, a z toho pramení vlastnosti jako vážnost, spravedlnost, přesnost, pravdivost, ale i sklon k askezi.
Normativní snahy patří k tranzitivním tendencím. Jsou to snahy, které jsou vždy spojeny s určitou identifikací a oddaností vůči významným hodnotám a normám.
Sociální snahy
V rámci sociálních snah rozlišujeme snahu sdružovat se a snahu po pospolitosti.
Snaha sdružovat se má obdobu ve stádním pudu zvířat, je snahou nebýt sám, obcovat s druhými a nacházet u nich odezvu.
Snaha po pospolitosti je sociální snahou v užším slova smyslu, souvisí s hlubším vědomím solidarity a se zřetelem k osobnosti druhého, s tzv. sociální formovatelností (tvárností) a konformitou.
Snaha sdružovat se je individuálně různě vyvinuta. Mluvíme o různých stupních potřeby sociálního kontaktu, což má též podstatný význam typologický. Potřeba kontaktu a vztahu k lidem patří k podstatným rysům typu cyklotýmního a extravertovaného.
Malá potřeba kontaktu bývá ve formě distancovanosti u osob hrdých a pyšných, ale také u lidí s narušeným sebevědomím a neukojenou potřebou sebeuplatnění-zde jde spíše o určitou formu uzavřenosti, přičemž potřeba kontaktu nemusí být primárně slabá, nýbrž spíše potlačena. Tam, kde je primárně slabá, kde je tedy původní potřeba být sám, lze mluvit o plachosti, odcizenosti, vyhýbání se kontaktu s lidmi. Tyto vlastnosti souvisejí s typem schizotýmním a introvertovaným.
Snaha sdružovat se předpokládá nejen potřebu kontaktu a ochotu k němu, nýbrž též schopnost tohoto kontaktu, která je podmíněna schopností vžít se do druhých, tedy jistým druhem psychologické fantazie, intuice, vhledu, empatie.
Snaha po pospolitosti souvisí se sociálním cítěním (smýšlením), jež je charakterizováno pojmem blahovůle, projevuje se jako takt, ohleduplnost, účast a ochota pomoci. Ve srovnání s dobrotou má blahovůle ráz spíše reaktivní než spontánní.
Zatímco sociální smýšlení snahu po pospolitosti posiluje, smýšlení asociální má na ni destruktivní vliv. Může se projevovat různě-od pouhé necitelnosti až po aktivní snahu škodit, kterou označujeme jako zlovůli.
Zlovůle se projevuje hlavně zlomyslností, pomstychtivostí a resentimentem.
Zlomyslnost je primární, dále neredukovatelná zlovůle (jejím projevem je ponejvíce škodolibost).
Pomstychtivost a resentiment jsou sekundární reakcí na frustraci (ohrožení) tendencí z oblasti sebecitu a sebevědomí. Resentiment se projevuje tendencí ke znehodnocování hodnot druhých lidí, v jejich snižování. Nespokojenost s lidmi a se světem mívá často v pozadí nespokojenost se sebou samým a se zaujímanou společenskou pozicí.
K formám zlovůle patří také cynismus. Projevuje se jako pohrdání hodnotami druhých s tendencí urazit jejich city. Od cynismu musíme odlišovat sarkasmus. I on problematizuje hodnoty druhých, ale může spočívat na vůli k pravdě.
Pocit zodpovědnosti za neosobní a nadosobní hodnoty má svůj bezprostřední výraz ve svědomí, jehož hnutí odrážejí splnění nebo nesplnění nadosobních závazků, a to jednak závazků citových, jednak závazků normativního rázu. Člověk, který není přístupný vůči nadosobním závazkům, není tedy přístupný ani hnutím svědomí. Tím je dán i pojem nesvědomitosti.
Souhrn snah (tendencí) ovlivňujících chování člověka působí buď konvergentně nebo divergentně.
Konvergencí rozumíme harmonickou spolupráci tendencí ve smyslu slučování jejich energie směrem k určitému cíli. Divergentní snahy naopak vyvolávají niterný rozpor, duševní konflikt, který se může stupňovat. Z hlediska konvergence, resp. divergence tendencí je možno lidi dělit na povahy integrované (jednotné), harmonické a dezintegrované (rozložené), disharmonické.
V případě, že tendence nemohou být naplněny, může dojít ke dvěma možnostem:
- člověk se s nemožností realizovat je vyrovná a vzdá se jich,
- nedovede se vyrovnat s jejich neúspěšností, a pak jejich energii převede např. do toužebných fantazií. Tu pak často dochází k poruše vztahu ke skutečnosti.
Je třeba rozlišovat též intenzitu a trvalost jako dvě možné vlastnosti snah. Nemusí spolu korelovat. Např. pro mladistvé je charakteristická velká intenzita snah a popudů při malé vytrvalosti. Kde je intenzita a trvalost vystupňována, mluvíme o náruživosti, vášni a fanatismu.
Heteronomním lidem většinou vštěpují cíle a snahy jejich činnosti skupiny, ve kterých se tito lidé pohybují. Lhostejné jednání je skupinou odmítáno stejně jako jednání příliš horlivé, přehnané. Referenční skupiny poskytují vzory chování, kterými mají dosáhnout skupinou uznávané cíle, a předpisují jim normy jednání.
Úspěch v dosahování cílů závisí jak na volních vlastnostech člověka, tak i na dalších vlastnostech jeho osobnosti (schopnosti, temperament) i na fyzickém a psychickém stavu, úrovni dovedností a vědomostí a na okolnostech.
Literatura
HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s. ISBN 80-7178-386-2.
KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno, 2000. 263 stran.
LERSCH, Ph. Der Aufbau des Charakters. J.A. Barth Verlag, 1938.
Některá související slova
volní procesy a stavy člověkaNavigace
předchozí slovo: » vůle a diagnostika jejich závadnásledující slovo: » vůle a její závady a poruchy
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3368
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
