| personality (angl.) | >> | OSOBNOST je konkrétní člověk formující se v přírodních, historických a kulturně-společenských podmínkách a procházející svou individuální životní vývojovou cestou.
Konkrétní podoba osobnosti, její chování a prožívání a životní styl jsou determinovány
biologicky, kulturně-sociálně, edukačně i egogenně (např. sebevýchovou, autoregulací).
OSOBNOST (persona) je pojem pocházející z latiny. Persona byla škraboška, maska, kterou si herci nasazovali při představení.
Mnoho lidí se chová ve společnosti jako v divadle. Přizpůsobují se dané sociální situaci a nasazují si jakési psychické a osobnostní masky či roušky. Jsou to adaptující se osobnosti. Lidé, kteří si zpravidla osobnostní masky nenasazují patří mezi tzv. osobnosti ryzí, sebevědomé, expresivní.
Psychologie osobnosti představuje jedno z nejdůležitějších vědeckých odvětví psychologie. Poznatky psychologie osobnosti můžeme uplatnit např. při poznávání lidí, při běžném jednání s lidmi, při různých personálních činnostech (výběr pracovníků), při řešení interpersonálních konfliktů, při výchově a řídicí práci, při péči o sociální a osobní záležitosti zaměstnanců.
Osvojení základních poznatků psychologie osobnosti může znamenat optimalizaci naší práce s lidmi, její celkové zkvalitnění, spojení často převládající empirie s hlubším teoretickým přístupem.
Osobnost se tedy utváří v průběhu společensko-historického vývoje. Je jeho komplexním produktem, ale současně spolutvůrcem. Toto utváření je ovšem závislé i na dědičnosti a biologické kvalitě organismu. Z praktického hlediska je důležité zjištění, do jaké míry lze přičíst konkrétní projevy chování (adaptace, akomodace a asimilace) na vrub individuálních vlastností osobnosti a do jaké míry jsou závislé na působení aktuální konstelace prostředí přírodního, ale hlavně společenského (na vlivu různých skupin).
Vnitřní (endogenní) i vnější (exogenní) činitelé utváření osobnosti jsou v neustálé interakci.
V každé osobnosti probíhá větší či menší míra specifického, charakteristického, individuálního a více či méně integrovaného a synchronizovaného propojení intelektové, emoční a volní složky osobnosti. Existuje jakási trojjedinost kognitivní (poznávací), emocionální (citové) a konativní (volní) složky osobnosti. Desintegrační a dyssynchronizované procesy v prožívání a chování vedou často k závadám a poruchám psychiky a osobnosti.
Pro exaktní poznání osobnosti je nutno kombinovat vertikální, tj. historizující, vývojový přístup s přístupem horizontálním, tedy popisem současného stavu osobnosti.
Rozlišujeme primární a sekundární vlastnosti osobnosti.
Primární, vrozené vlastnosti osobnosti jsou přirozenou, přírodní podstatou člověka. Projevují se v nich rodové zvláštnosti člověka. Patří k nim např. organické potřeby a vrozené vlastnosti temperamentu a inteligence.
Sekundární, druhotné, získané vlastnosti osobnosti jsou ty, které vznikly v důsledku ontogenetického vývoje člověka. Vznik získaných vlastností je ovšem závislý na vrozených vlastnostech.
Specificky lidskou odlišnost jednotlivých osobností můžeme vnímat jako osobitost.
V současné době je preferována tzv. cerebrocentrická teorie osobnosti, která považuje za základ lidské osobnosti mozek.
Méně stoupenců má psychocentrická hypotéza, podle níž má člověk duši s možností samostatné existence.
Jak definujeme pojem osobnosti člověka?
Lidově se za osobnost považuje obvykle významná či svérázná osoba nebo osoba s rysy morální dokonalosti.
Toto pojetí osobnosti obsahuje tedy i jistý hodnotící aspekt.
Pro psychologii jako vědu je osobností každý člověk jako integrovaný a integrující, organizovaný a organizující biopsychosociální celek se všemi svými relativně stálými individuálními vlastnostmi (konstitučními, výrazovými, charakterovými, temperamentovými a intelektovými).
Často bývá osobnost definována jako to:
- co člověk chce (pudy, potřeby, zájmy, hodnoty),
- co člověk může (schopnosti, vlohy, nadání),
- co člověk je (temperament, charakter),
- jaká má člověk skrývaná osobní (individuální) tajemství (např. zdravotní, genetická, eroticko-sexuální, morálně a charakterově závadná tajemství a kriminální minulost či asociální historie),
- kam člověk směřuje (osobní životní cesta).
Americký psycholog specializující se na psychologii osobnosti
Gordon W. Allport (1897 - 1967)
definuje osobnost jako dynamickou organizaci
těch psychofyzických systémů v rámci individua,
která určuje jeho jedinečný způsob vyrovnávání se s okolím.
Aktivity a reakce člověka jsou psychosomatické, dynamické a komplexní.
Pro francouzského psychologa Henri Pierona (1881-1964)
je osobnost integrativní jednotka člověka s veškerým souborem jeho trvalých odlišujících charakteristik (inteligence, charakter, temperament, konstituce) a způsoby příznačnými pro jeho individuální jednání.
Můžeme rovněž osobnost (ve shodě z brněnským emeritním profesorem psychologie Vladimírem Smékalem) definovat jako individuální dynamickou organizaci, soubor, celek, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti, výchovy i sebevýchovy v interakci s určitým přírodním, společenským, ekonomickým a kulturním prostředím vytvořených a relativně trvalých a stálých zvláštností, tělesných, biopsychických a duševních procesů, postojů, vztahů, dimenzí a vlastností, které řídí činnost člověka a podmiňují nejen jeho chování, ale i prožívání a způsob adaptace na prostředí . Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností.
Jednotu, jednotnost osobnosti jako celku určuje do značné míry její rozum a vůle (cíle). Jednotnost osobnosti může záležet také ve vyváženosti motivačních sklonů, rozumu, citu a vůle. Protikladné sklony člověka se totiž mohou dostávat do konfliktu (např. bažení po mnoha věcech a šetrnost). Příbuzné sklony člověka se naopak podporují (např. humánnost a soucitnost). Opakem jednotnosti osobnosti je disharmoničnost. Integrovanost osobnosti se projevuje hlavně v tom, že rozpory mezi jednotlivými cíli a jednotlivými citovými vztahy i rozpory mezi motivačními tendencemi dovede člověk vyřešit, aniž by se stal vnitřně rozvrácenou osobností. V dokonalé duševní rovnováze však člověk nebývá příliš často.
Osobnost je celek biogenních, psychogenních a sociogenních faktorů. Tyto faktory jsou spojeny vědomím vlastního já.
Podle brněnského vývojového psychologa Otto Čačky (1997) veškeré projevy lidské psychiky - poznávání, prožitky i snahy jsou v rámci osobnosti vázány na vědomí vlastního Já, které představuje významný jednotící (integrační) činitel subjektivního sebe zažívání, nositele vlastní identity a základní hodnotu i východisko jedinečné existence, ale i předmět sebepoznávání, sebehodnocení, sebeřízení a seberealizace. Vědomí Já se utváří od nejranějších fází vývoje. Sebepoznávání, sebeuvědomování a sebepojetí se přitom rozvíjí v součinnosti s celkovým duševním vývojem v procesu subjekt-objektové interakce.
Slovenský psycholog D. Kováč v souladu s bio - socio - edukativním modelem vyčlenil tři typy osobnosti:
Rudimentární osobnost vzniká a funguje převážně ze zdrojů dědičnosti - vrozenosti, z pudových vzorců chování při pouze částečném spolupůsobení prostředí a výchovy. Je více objektem než subjektem historie.
Adjustovaná osobnost je formována převážně vnějším prostředím a výchovou (vnějším působením) při jistém rozvíjení některých individuálních daností a částečném sebe dotváření. Předpokládá značné sebeuvědomění. Adjustovaný člověk účelně přispívá k zachování a rozvoji skupin, do nichž patří.
Kultivovaná osobnost je především výsledkem působení duševních funkcí sebe utváření a seberealizace v procesu internalizace sociálně výchovných vlivů a využívání vlastní individuální kapacity za určující role uvědomělých aktivit. Je tvůrcem sebe sama. Není pouze výsledkem minulých událostí, nýbrž hlavně tím, čím touží být v budoucnosti. Kultivovaný člověk touží přesahovat sám sebe. V interakci se svým prostředím dosahuje sebeaktualizace. Kultivovaná osobnost má mnohem výraznější duchovně - etický rozměr než osobnost rudimentární i adjustovaná.
Celkovou problematiku psychologie osobnosti jako bio-psycho-sociálního systému si můžeme rozdělit na tři základní okruhy:
- struktura osobnosti,která postihuje složky a vrstvy, z nichž je osobnost vystavěna, vnitřní architektoniku jednotlivých složek osobnosti, jejich skladebnou souvislost a vzájemné vztahy,
- dynamika osobnosti, která zkoumá a klasifikuje všechny síly, uvádějící prožívání a chování člověka v činnost. Klade si otázku, co zapříčiňuje určité chování člověka. Sem patří otázky motivů a uvědomělé i neuvědomělé motivace lidského chování. Motivaci určují faktory, které vzbuzují, udržují a zaměřují chování (např. potřeby, snahy, zájmy, sklony, návyky atd.). Motivace je vlastně aktivující a zaměřující činitel chování organismu. Je to hlavní dynamizující činitel organismu.
- Vývoj, ontogeneze osobnosti , která zkoumá charakteristické chování a prožívání člověka v jednotlivých životních fázích, tedy vertikálně.
O osobnosti se často z vývojově psychologického hlediska hovoří až od tří let, kdy se dítě začíná označovat první osobou singuláru (já).
Veškeré rysy, vlastnosti osobnosti lze roztřídit do těchto skupin (subsystémů):
- genderové, tělesné a výrazové vlastnosti,
- rysy temperamentu,
- rysy charakteru,
- osobní schopnosti,
- strukturální, dynamické (motivační),
- vývojové vlastnosti.
Mezi determinanty normální a zdravé osobnosti patří především nepatologická biologická, zejména genetická (konstituční) predisponovanost psychiky a nepatologická psychosociální, především edukativní determinace psychiky v rodině a ve škole. Patří sem učení a socializace akceptující danou osobnost a emočně ji adekvátně saturující a také adekvátní autoregulace a sebevýchova.
Všechny vlastnosti a determinanty psychiky a osobnosti jsou vzájemně propojené a mají u jednotlivých lidí svou specifickou mixáž, kvalitu a kvantitu.
Již existují a dále se rozpracovávají podpůrné stimulační programy adekvátních verbálních i nonverbálních komunikačních kompetencí dětí i dospělých osob. Jsou pořádány např. kurzy asertivního sociálního chování a vystupování. |  vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » personality (angl.) |
