Pojem klasifikace sociálních skupin

Slovo:

klasifikace sociálních skupin


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

Společenská skupina je celek dvou nebo více osob, které jsou ve vzájemných, více či méně vymezených a soudržných, formálních nebo neformálních vztazích a interakcích, má vlastní systém pojítek, hodnot, cílů a norem, regulujících chování jednotlivých členů. Příkladem skupiny je rodina, školní třída, zájmový kroužek, pracovní skupina, politická strana, národ atd.
Každá skupina má své charakteristické sociálně psychologické klima či atmosféru.
Skupina, do které člověk již patří, se nazývá členská (vlastní) skupina. Opakem členské skupiny, kdy se člověk považuje za součást skupiny a užívá v souvislosti s ní výrazu MY, je tzv. nečlenská (cizí), skupina, kdy se člověk nepovažuje za součást skupiny, kdy necítí člověk s příslušnou skupinou nic společného, užívá v souvislosti s ní výrazu ONI. Tyto skupiny jsou považovány za "horší" a vlastní skupiny za "lepší". Favorizování, nadřazování vlastní skupiny o odmítání cizích skupin je označováno jako etnocentrismus. Další možné třídění skupin je podle exkluzivity (otevřené, uzavřené) i podle způsobu pozbývání členství (zrušitelné či nezrušitelné z obou stran či z jedné strany).
Formální skupiny jsou sestaveny za určitými cíli, jejich organizační struktura je dána (např. vojenský útvar, pracovní skupina apod.). Osoby ve formálních skupinách jsou spjaty neosobním funkčním pojítkem (např. velitel a podřízený)
Nejdůležitější formální skupinou (tj. skupinou s neosobním pojítkem) je politická strana. V každé politické straně můžeme rozlišit čtyři stupně účasti: voliči (nepodléhají její organizaci, ale hlasují pro ni), členové (přímo podléhají organizaci), aktivisté (zčásti jde o profesionální funkcionáře, zčásti o dobrovolné aktivisty) a vedoucí činitelé (rozhodují o nominaci stranických funkcionářů do státních úřadů, ministerstev atp.). Z hlediska struktury organizace je politická strana oligarchií, tedy vládou menšiny nad většinou. Politické strany dodávají státu vládnoucí elitu a formulují politické doktríny a programy. Představují mechanismy vytvářející veřejné mínění, spojují stát se společností.
Neformální skupiny vznikají spontánně a mezi členy těchto skupin jsou osobní funkční pojítka, poměrně pevné citové vztahy (např. parta kamarádů). Časté je rozdělení skupin podle velikosti, tj. na malé skupiny (mikroskupiny) a velké skupiny (makroskupiny). Existuje zde určité kolektivní vědomí a veřejné mínění. Sociální život každého člověka probíhá především v malých společenských skupinách. Pro život v malých skupinách je charakteristický kontakt "tváří v tvář". Tyto skupiny jsou poměrně trvalé a mají značnou intenzitu vzájemných vztahů (např. rodina). Malé skupiny patří do centra zájmu sociální psychologie.
Menší skupiny (20-40 lidí) jsou v průměru soudržnější než velké skupiny. Průvodním jevem malé soudržnosti skupiny bývá absentérství, které je možno hodnotit jako projev nespokojenosti. Spokojenost bývá větší v malých skupinách. Rovněž shoda v diskusi byla větší ve skupinách 5 členných než 12 členných. Neshoda vede často ke vzniku frakce, kliky, neformální skupiny.
Mezi malé skupiny patří i tzv. lokální skupiny (např. obyvatelé z jednoho domu) a sousedství. Mají např. nepřímou socializační a ochrannou funkci pro děti (sousedé si je mohou chránit před nebezpečím) i ceremoniální funkce.
Členové velké skupiny (makroskupiny) už všichni spolu nemusí a ani nemohou být v kontaktu "tváří v tvář", ale jsou spjaté vzájemnými cíli, normami, zákony (např. stát).
Určitým mezistupněm mezi velkými a malými skupinami jsou střední skupiny, například: organizace, podniky, závody.
Časté je také rozdělení sociálních skupin podle vzniku na prvotní (primární) a druhotné (sekundární). Typickým příkladem primární skupiny je rodina, sekundární skupiny jsou např. školní třídy, dílny apod. V primární skupině se člověk ocitá bez svého vlastního rozhodnutí, členem sekundární skupiny se člověk zpravidla stává později, a to z vlastního rozhodnutí nebo rozhodnutím oprávněné osoby (anebo instituce). V obou typech skupin člověk někdy prožívá deindividuaci své osoby. Je to částečná nebo úplná ztráta pocitu vlastní individuality, sebeuvědomění. Bývá v souvislosti s pocitem anonymity ve skupině.
Jednotlivé skupiny se mohou lišit tzv. "hedonickým rysem", tedy mírou citového uspokojení, které členství ve skupině členům přináší. Některé skupiny jsou současně sociálními institucemi (např. rodina, škola). Členy skupin třídíme v pracovních skupinách např. na formální vedoucí (mistry, předáky), neformální vedoucí ("vůdce mínění"), konformisty (souhlasí s formálním vedoucím), kritiky (jsou relativně izolovaní i v neformální struktuře skupiny).
Z hlediska osobní moci lze rozlišit: vůdce (dominující osoba), pomocníka (aktivní osoba), souputníka (závislá osoba), pasivního jedince a člověka v periferní roli.
Gordon Allport /1887-1967/ formuloval tzv. nominalistickou tezi, že skutečnou základnou pro sociologii (a tím i sociální psychologii) může být jedině jednotlivec a jeho projevy. Skupiny považuje za "umělé" jednotky společnosti.
Domníval se, že lze sloučit pouze jednotlivce, skupinu lze pouze konstruovat a vyložit přes jednotlivce. Sociální jevy jsou reálné jen přes řadu jednotlivců.
Podle vztahu ke společnosti, k jiným společenským skupinám a k práci rozlišujeme: občasná volná sdružení, party, kliky, závadové skupiny a referenční skupiny.
Občasná volná sdružení
Představují skupiny vázané na určitý prostor. Nemají pevnější strukturu, chybí organizace, obvykle i vůdce. Lidé jsou zde silně vázaní na určitý prostor, kde se náhodně scházejí.
Party
Parta má již pevnou strukturu i organizaci. Normy zde bývají někdy značně přísné a za nedodržení norem následují trest. V partě je osobnost člena podřízena obecnějším cílům a hodnotám, které na rozdíl od tlupy mají pozitivní obsah. Parta má tedy kladný vliv na osobnost jejího člena. Vztah k práci je v partách většinou dobrý, kladný.
V partách můžeme pozorovat i tzv. prosociální chování, které bere v úvahu situaci druhé osoby-její potřeby, zátěže, choroby atd., ale současně i její přání, očekávání, touhy a přitom usiluje situaci druhé osobě ulehčit, její potřeby uspokojit, bolest utišit, její nouzi odstranit. Parta již má relativně pevnou strukturu, organizaci i poměrně přísné normy.
Kliky
V klikách (podskupinách) jednotlivé členy spojuje většinou záporný postoj k jiným lidem, usilují o výhody jedině pro členy své podskupiny a často se snaží aktivně škodit vedoucímu formální skupiny k níž patří.
Tlupy (gangy)
Tlupa (banda, závadová skupina) má mnohé styčné body s partou. Podstatně se však liší v zaměření činnosti. Tlupa má negativní, asociální polarizaci. Členy tlupy bývají většinou osoby se špatnou či nedostatečnou rodinnou výchovou.
Členy tlupy spojuje hostilní chování: nepřátelské, agresivní, útočné, zaměřené na ublížení až zničení toho druhého. Tlupy soustavně překračují normy a zákony společnosti a ničí i soukromý majetek. Soudružnost v závadových skupinách je závislá na osobě vůdce. Při jeho nepřítomnosti směřuje tlupa k rozpadu.
Každé sociální prostředí, každá kultura je charakterizována určitými potřebami, produkty materiálními (bydlení, oblékání, technika) a duchovními (literatura, vkus, umění, morálka) svých příslušníků. Rozdělení, rozvrstvení-stratifikaci obyvatelstva můžeme provést např. podle biologického hlediska (na muže, ženy, starší osoby, nemocné, defektní atp.), podle územního hlediska (na domácí, zahraniční, venkovské, městské), podle reakcí v procesu nějaké činnosti (na rozhodné, nerozhodné, málomluvné, mnohomluvné, odborníky, laiky, důvěřivé, podezíravé atd.) a podle povolání (učitele, dělníky, vojáky, umělce atd.).
Referenční (vztažná) skupina je každá skupina, se kterou se jednotlivec ztotožňuje (identifikuje) tak, že si navykne skupinu posuzovat jako míru hodnocení sebe a tato skupina se mu stává zdrojem osobních hodnot a cílů. Vztažná skupina poskytuje i normy chování ("tak se vysokoškolský posluchač nechová"). Patří sem i skupiny, u kterých ještě člověk členem není, ale chtěl by do nich patřit. Znaky referenčních skupin mají kolektivy a skupiny vrstevníků. Optimální situace je taková, kdy členská a referenční skupina jsou totožné (identické), jde-li o tytéž skupiny.
Někdy se rozlišuje vedle referenční skupiny pozitivní, jejímž členem si jedinec přeje stát, referenční skupina negativní, jejímž členem jedinec být nechce.
Jako příklad pozitivní referenční skupiny můžeme uvést vysokoškolské studenty, kteří za svou referenční skupinu považují často duševní elitu, inteligenci. Sami studenti jsou obrozující činitel ve společnosti. Pro studenty jako skupinu je přitom typická jejich mobilizující sociální kritická funkce, radikální charakter jejich politické angažovanosti, relativní nezávislost, svěžest a aktivitaagresivita. Tím vším podle E. Fischera brání studenti jako dynamická skupina "kornatění společnosti". Vysokoškolští studenti tedy tvoří tu sociální skupinu, která je schopna protestovat, a tak čelit depersonalizačním, dehumanizačním a deekologickým tlakům industriální společnosti a protestovat proti vnější manipulovanosti, skupinu, která slibuje renesanci tvořícího a kritického myšlení a tím i společenského pokroku v současném světě.
Čím kulturně a civilizačně je společnosti vyspělejší, tím silněji se v ní projevuje individualita a důraz na respektování práv jednotlivce a důstojnost jeho osobnosti. Čím jednodušší, simplexnější osobnost, tím větší je kladen důraz na příslušnost k nějaké skupině, na její identitu, kolektivní právo atp.
O kontraaktivních skupinách možno hovořit tehdy, když část členů zastává jedno hledisko a jiná hledisko protichůdné nebo přinejmenším odlišné.
V sociální skupině mohou vzniknout tyto formy sociální interakce: koakce, kooperace, rivalita a soutěžení. O koakci hovoříme tehdy, když členové skupiny pracují na určitém úkolu relativně nezávisle, bez spolupráce, rivality i soutěžení. O kooperaci či pozitivní interakci mluvíme tehdy, když členové skupiny spolupracují při dosahování určitého cíle. Necítí přitom rivalitu a ani nesoutěží. Při rivalitě (soupeření) se členové skupiny snaží zvýšit nejen svoje dosavadní výsledky, ale zároveň se snaží snížit zásluhy partnera, resp. všech ostatních.
Soutěžení existuje ve dvou formách: jako motivace činnosti a jako organizace práce. Soutěžení jako motivace činnosti často přechází do rivality. Je to úsilí zlepšit své výsledky, a tak překonat jiné osoby ve skupině. Konkurence zde převažuje. Soutěžení jako forma organizace práce skupiny je cílevědomé zavedení takových vztahů, při nichž každý člen skupiny usiluje o maximální výkon, ale v zájmu co nejlepších výsledků celé skupiny.
Skupiny se od sebe mohou lišit např. stabilitou, volností, autonomií mezi jednotlivými členy skupiny, přístupností, soudržností, participací (udává, nakolik se jednotliví členové účastní skupinových činností), přitažlivostí.
Abychom pochopili mentalitu sociální skupiny, musíme především analyzovat její výrazové projevy a jazyk a osvojit si sémantickou strukturu tohoto jazyka.
Příslušnost člověka k určitým skupinám se stává jednou ze základních determinant vývoje jeho osobnosti, jeho cítění, myšlení, rozhodování a sociální komunikace, má vliv i na jeho potřeby, kupní motivaci, spotřební chování, myšlení a tvořivost atd.
Typické znaky efektivních a tvořivých pracovních skupin (podle Douglase McGregora):
- Atmosféra je zde spíše neformální, uvolněná, příjemná.
- Hodně se diskutuje, diskuse se účastní každý, diskuse se však týkají pracovních úkolů.
- Úkol nebo cíl skupiny je dobře chápán a členy přijímán. Diskuse o cíli je vedena tak dlouho, dokud cíl není formulován tak, aby se členové skupiny mohli zavázat k jeho plnění. Většiny rozhodnutí se dosahuje všeobecným souhlasem (konsensem), ze kterého je jasné, že každý člen je ochoten se zapojit. Formální hlasování se provádí minimálně. Efektivní skupiny nepřijímají prostou většinu jako dostatečný důvod pro podniknutí akce. Členové naslouchají jeden druhému.
- Nikdo se nebojí přijít s nápadem, i když na první pohled se může zdát výstřední, každý nápad je vyslyšen.
- Existuje nesouhlas. Odlišný názor není potlačován či překonáván ukvapenou akcí skupiny. Důvody nesouhlasu jsou však pečlivě zkoumány a skupina se snaží řešit rozdíly spíše, než je potlačit.
- Kritizuje se často, ale upřímně a slušným způsobem. Osobní útoky (ať již veřejné nebo skryté) neexistují.
- Lidé v tvořivých skupinách svobodně vyjadřují své cítění a názory na problémy a činnost skupiny.
- Podniká-li se akce, jsou úkoly jasně rozděleny. Jsou reálné, zajistitelné a akceptované. Vedoucí skupinu neovládá diktátorsky, ani mu skupina nevhodně neodporuje. Spíše se vůdcovství skupiny přesouvá čas od času v závislosti na okolnostech. Je málo důkazů o boji o moc v době činnosti skupiny. Nejde o to, kdo řídí a kontroluje, nýbrž o to, dokončit úkol.
- Efektivní a tvořivá skupina je hrdá na své pracovní úkoly.
- Pracovníci mají silný pocit přináležitosti ke své skupině.
Ve tvůrčích skupinách se sice s růstem skupiny zvětšuje počet vyslovených myšlenek, ale nikoliv úměrně k počtu členů skupiny. Zvětšováním velikosti skupiny pociťuje stále větší procento členů zábrany proti participaci. V malých skupinách má každý jedinec větší příležitost i prostor, ve kterém se může projevovat, a tak mohou být vyjádřeny jeho základní schopnosti. Ve větších skupinách jsou schopni vyjádřit své schopnosti, dovednosti a myšlenky pouze osobnostně silnější a robustnější jedinci.
Zábrany v participaci mohou mít za následek potlačení kritiky myšlenek prezentovaných sebevědomějšími a panovačnějšími členy. Tak se stává, že produktivita tvůrčích skupin se sníží vzhledem k mlčení většiny. Čím větší skupina, tím významnější úlohu zastává nejčastější diskutér a tím větší je propast mezi rozsahem participace nejčastějšího diskutéra a mezi ostatními členy.
Podle délky trvání rozlišujeme skupiny stálé (např. rasové), dlouhodobé (např. profesní), krátkodobé (t.j. časově vymezené, např. skupina určité věkové kategorie) a skupiny ad hoc (vznikají k dosažení krátkodobého cíle).
Skupiny s lichým počtem členů pracují někdy efektivněji než skupiny se sudým počtem členů, které se často rozpadávají na páry, jež se mohou zabývat svými osobními záležitostmi a izolovat se od jiných členů skupiny.
Společné zájmy, společné cíle, společná hierarchie hodnot a vědomí "MY" jsou nejdůležitějšími charakteristikami integrované společenské skupiny. Nebezpečí stagnace v rozvoji sociálních skupin je tzv. skupinový narcismus, kdy jsou členové skupiny přesvědčení o své dokonalosti.
Většina lidí se snaží jednat ve skupině tak, aby to pro skupinu bylo přijatelné. Tento jev se nazývá sociální deziderabilita.
Zdá se, že pro každý úkol existuje optimální velikost skupiny, při které je efektivnost skupiny maximální. Skupiny o méně než 10 lidech vyráběly o 7 % více než skupiny třicetičlenné. Tedy nejen příliš málo, ale i příliš mnoho pracovníků bývá na závadu efektivnosti práce, zejména tehdy, nejsou-li ani prostorové podmínky na pracovišti optimální. Ve velké skupině mají také jednotliví členové nedostatek příležitosti projevit své názory, komunikovat ve skupině. Tento nedostatek bývá spojen s pocity marnosti.
Efektivita práce skupiny se nezvyšuje přímo úměrně k přibývání nových členů skupiny. Např. při pokusu o přetahování lana bylo dokázáno, že se celkový výkon skupiny nezvyšoval v přímé úměře k počtu dalších mužů. S přistoupením každého dalšího-až do počtu 12 - táhl každý člen asi o 10 % méně intenzívně. Jde o fenomén sociálního zahálení vyprovokovaný snížením motivace. Přitom přímo sledovatelný výkon jedince např. na ergografu je větší v přítomnosti jiných osob, tedy v sociální situaci. Ke zvýšení pracovní aktivity dochází dokonce i tehdy, když pokusná osoba pouze ví, že na úkolu pracují jiné osoby, třeba byly přítomny ve vedlejší místnosti. Spokojenost je větší v malých skupinách. Ty jsou rovněž soudržnější než velké skupiny. Průvodním jevem malé soudržnosti bývá absentérství.
Ve skupině platí totiž tzv. sociální efekt, resp. efekt publika. Jedinci s podprůměrným výkonem vyvíjejí snahu, aby svůj výkon ve skupině zvýšili. Avšak většina členů skupiny projevuje nivelizační sklony, tj. touží nelišit se od průměru skupiny.
Kladný vliv přítomnosti jiných osob na chování člověka označujeme termínem sociální facilitace. Záporný vliv přítomnosti jiných osob na chování člověka (např. na pokles jeho výkonu) se nazývá sociální inhibice.
R. Zajonc poukázal na to, že při vykonávání jednoduchých a dobře zvládnutých (naučených) úkonů působí přítomnost jiných osob na výkon kladně. Avšak při vykonávání složitých úkolů působí přítomnost druhých osob záporně.
Shoda v mezilidských vztazích, stabilita skupiny a spokojenost členů skupiny je závislá na míře tzv. homogenity skupiny (např. podobnost zájmů, názorů v manželství napomáhá vytvoření harmonického manželství).
Členové heterogenních skupin mají více konfliktů a více si konkurují. Projevuje se u nich také větší tendence k tvoření frakcí (klik, podskupin).
Zvláštní pozornost vyžaduje fenomén davu. Davem nazýváme dočasná lidská seskupení, která jsou ovládána a "infikována" silnými emocemi. Lidé v davu jednají pudově, iracionálně, impulzivně, primitivně. V davu dochází k desindividualizaci, k redukci pocitu vlastní individuality. Lidé v davu snadněji podléhají heterosugesci, nekriticky přijímanému ovlivňování, zejména ze strany vůdců davu. V davovém jednání mizí pocit závaznosti běžných morálních a právních norem.
Pokud dav pronásleduje vůdcem davu označeného nepřítele, jde o dav terorizující. Zvláštní pozornost zasluhuje dav zachvácený panikou. Prchající dav zachvácený panikou není schopen střízlivě a racionálně hodnotit situaci. Vědomí účastníků davu je zúženo na emoci strachu (ohrožení). Za jedinou možnost záchrany je považován útěk (únik).
Často se vyskytují davy demonstrující, vyjadřující city nebo postoje. Demonstrující dav se však může změnit v dav lynčující nebo rabující domy a obchody.
Znaky skupinového života a jeho vliv na psychiku zjišťujeme již u zvířat. Tak např. když krmíme vůdce antropoidních opic jako druhého nebo dokonce posledního, vyvolá toto pořadí u vůdce výrazný hněv. Dokonce i slepice zachovávají určité pořadí při zobání.
Taková seskupení lidí, které nemají základní znaky a vlastnosti skupin se nazývají agregáty (např. cestující v
jednom kupé vlaku). Každý agregát se ovšem může stát skupinou (např. při řešení nějaké poruchy).





Knihy

Sociologie sociálních skupin -- autor: Novotná Eliška
TNM klasifikace zhoubných novotvarů -- autor: Brierley James D., Gospodarowicz Mary K., Wittekind Christian
Ošetřovatelské diagnózy -- autor: NANDA International
Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví -- autor: WHO
Klasifikace dětských zlomenin -- autor: Havránek Petr, Pešl Tomáš, Čepelík Martin

Komentáře ke slovu klasifikace sociálních skupin


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » Klasifikace sluchového postižení podle WHO
následující slovo: » Klasifikace závad a poruch chování
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:1480
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2020  --  ABZ.cz