Pojem psychomotorická instabilita dětí
Slovo:
psychomotorická instabilita dětí
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
PSYCHOMOTORICKÁ INSTABILITA je poměrně častá závada či porucha pozornosti spojená s pohybovým neklidem a nadměrnou rušivou činností (hyperaktivitou), impulzivitou a nedostatkem sebekontroly a sebeřízení. Podle intenzity můžeme rozlišovat instabilitu mírnou, střední a závažnou. Vyskytuje se asi u 10 % dětí (častěji u chlapců).
Psychomotorická instabilita může být podmíněna a zapříčiněna, buď primárně psychogenně, resp. sociogenně, nebo primárně neurobiologicky, organicky. Míra podmínění a zapříčinění diatézou (vrozenými dispozicemi, náchylnostmi a sklony) se stále odborně diskutuje.
Jde buď specifickou (primárně organicky podmíněnou) poruchu chování, např. v důsledku minimálního mozkového poškození nebo o nespecifickou (primárně psychosociálně podmíněnou) dificilitu či závadu v chování. Příznaky však jsou v obou případech často podobné.
Terminologie a teorie v této oblasti závad a poruch není dosud zcela upřesněna ani sjednocena.
Původní názor MUDr. Karla Macka, pediatra z bývalého Sociodiagnostického ústavu v Praze preferoval organickou příčinu psychomotorické instability (lehké poškození mozku). Tento názor zastával i primář psychiatrie MUDr. Otakar Kučera (1906-1980) a psycholog prof. PhDr. Zdeněk Matějček (1922-2004). Proto se u nás v šedesátých letech a sedmdesátých dvacátého století hovořilo a psalo nejprve o LDE-lehké dětské encefalopatii, později o LMD-lehké mozkové dysfunkci.
V USA v přibližně stejnou dobu jako u nás LDE popsali takřka synonymní syndrom minimální mozkové (cerebrální) dysfunkce MBD (Minimal Brain Dysfunkction) a minimálního mozkového poškození (Minimal Brain Damage). Takto diagnostikované děti jsou neklidné, ruší při vyučování, mají slabé sebeovládání, bývají méně obratné při některých činnostech, ale jejich intelektové schopnosti jsou v mezích normy a bývají i nadprůměrně mentálně nadané.
V současné době se tyto a podobné potíže často popisují jako ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) - porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou nebo jen ADD (Attention Deficit Disorder) - porucha pozornosti bez hyperaktivity.
Pokud LDE, LMD (resp. ADD a ADHD) vzniká v důsledku interakce mezi faktory neurobiologickými (organickými), genetickými a environmentalistickými, jde o specifickou poruchu chování a často současně i o specifickou poruchu učení.
Školní výkony dítěte s lehkou mozkovou dysfunkcí (bez ohledu na celkovou úroveň jeho nadání, které bývá v mezích normy a někdy i nadprůměrné) jsou totiž většinou také nepříznivě ovlivněny a ztěžují i jeho celkové školní přizpůsobení. V důsledku své poruchy žije dítě ve zvláštních ztížených podmínkách. Chceme-li mu nějak pomoci, musíme je především objektivně a realisticky pochopit a za odborného vedení upravit jeho životní a pracovní podmínky tak, aby se v nich mohlo chovat, pokud možno "normálně" a dosahovat podle svých schopností přiměřené výkonnosti. Zvýšená péče není žádnou nespravedlností vůči spolužákům dítěte. Úplné rovnostářství je zde neadekvátní, neboť vnitřní psychické i somatické podmínky, za kterých se vyvíjí dítě postižené, jsou mnohem těžší než podmínky, ve kterých vyrůstá dítě zcela normální. Tresty, výčitky, posměšky a vynucené sliby zde mnoho nepomohou, neboť náprava není jen věcí vůle dítěte, ale věcí taktického a funkčního výchovného postupu, realizovaného za odborného vedení. Bylo by chybou vypořádat se s problematikou takového dítěte tak, že je necháme prostě opakovat třídu.
Důležitý je kontakt s příslušnou odbornou školskou poradenskou a dětskou psychiatrickou institucí!
Školská poradenská zařízení především zjišťují a posuzují speciální vzdělávací potřeby psychomotoricky instabilních dětí a doporučují pro ně např. podpůrná a vyrovnávací opatření při vzdělávání.
Práce s těmito dětmi není nijak snadná, ale tam, kde škola a rodina při odborném vedení úzce spolupracují, podaří se většinou obtíže postupně odstranit, nebo alespoň redukovat, zmírnit natolik, že již tolik nebrání normálnímu vzdělávacímu procesu.
Lehká mozková dysfunkce (resp. ADHD) se projevuje těmito příznaky:
Nápadně nerovnoměrný vývoj.
V některých složkách je dítě zcela normálně nebo i nadprůměrně vyspělé (nejčastěji v praktické orientaci a v sociálních zkušenostech), v některých je však silně opožděno (např. v jemné motorice, v práci na názorovém podkladě, někdy i v řeči).
Zvýšená pohyblivost až neklid, hyperaktivita.
Dítě nevydrží chvilku v klidu a jeho dráždivost se zvyšuje obvykle při každé větší zátěži. Někdy má tento neklid formu předvádění se, šaškování, rušivých provokací. Dítě chce být často někde jinde, než právě je.
Poruchy vnímání, pozornosti a paměti, nesoustředěnost, těkavost.
Dítě věnuje pozornost všemu, co se děje v okolí, a je takřka bezmocné proti vedlejším rušivým podnětům. Jeho vnímání je postiženo např. tím, že nevěnuje pozornost detailům. Často také zapomíná plnit své úkoly a ztrácí různé své věci.
Impulzivita, překotnost reakcí.
Dítě reaguje na podněty z okolí často bez rozmyslu, zbrkle, bez zábran, velmi málo se dokáže ovládat. Neumí udržet své emoce na uzdě. Na obrázku např. zachytí jen určitou jednotlivost a smysl děje mu unikne, reaguje na jednotlivá slova, a ne na smysl otázky, jestliže něco ví, vykřikne odpověď, jestliže něco zajímavého zahlédne, vstane a běží se podívat, je neposedné.
Nápadné výkyvy nálad a duševní výkonnosti.
Bývají období, kdy pro značný neklid a dráždivost i zvýšenou agresivitu nelze takové dítě dobře zvládnout, jindy naopak dovede být poměrně klidné a pozorné. Stává se, že jednou z téhož předmětu umí na jedničku a podruhé zcela selhává.
Tělesná neobratnost.
Kontrastuje často s živostí. Projeví se obvykle při tělocviku nebo při hrách a bývá pro postižené dítě zdrojem pocitů méněcennosti. Zvláště nápadné bývají obtíže v jemné motorice. Dítě nejenže se těžko učí psát a píše neúhledně, ale dopouští se i mnoha pravopisných chyb.
Dílčí nedostatky v nadání.
Nerovnoměrnost vývoje těchto dětí se častěji, než u dětí nepostižených projevuje i v oblasti rozumového nadání. Úroveň některých jejich dílčích intelektových funkcí nápadně zaostává za úrovní ostatních rozumových schopností. Tyto dílčí nedostatky mívají často za následek-a to nejen u dětí rozumově mírně podprůměrných, ale i u dětí průměrných, a dokonce i nadprůměrně nadaných, nedostatky ve školních výkonech: např. nápadné obtíže v psaní (dysortografie), čtení (dyslexie), vzácně i v počtech (dyskalkulie). Kresba bývá rovněž nápadně nízké úrovně (dyspinxie).
Nerovnoměrnosti v nadání mohou zhoršovat celkový dojem, kterým žák na učitele působí (negativní "haló efekt," působící pak při hodnocení ostatních školních výkonů). Dílčí nedostatky v nadání a je doprovázející parciální obtíže výukové lze exaktně zjistit a odborně interpretovat podrobným psychologickým vyšetřením.
Vyskytují se i lehčí formy, málo i zcela odlišné (např. u méně častého typu lehké mozkové dysfunkce typického spíše pro dívky, než chlapce je v popředí pomalost, pasivita, neprůbojnost).
Přitom jde ve všech typech o tzv. prvotní vývojové zvláštnosti, které ve své podstatě nejsou důsledkem závad ve výchově a nemůže za ně tedy nejen dítě, ale ani jeho rodina.
Nevhodné vedení postiženého dítěte v rodině (totéž někdy platí i pro nefunkční výchovný a výukový přístup ve škole) může uvedené zvláštnosti výrazně zhoršovat, popřípadě vést k nástavbovým poruchám chování, nebo i ke vzniku a vývoji dalších poruch.
Školní výkony dítěte s lehkou mozkovou dysfunkcí (bez ohledu na celkovou úroveň jeho nadání) jsou tedy jeho zvláštnostmi nepříznivě ovlivněny a ztěžují i jeho celkové školní přizpůsobení. V důsledku své poruchy žije dítě ve zvláštních podmínkách. Chceme-li mu nějak pomoci, musíme je především objektivně a realisticky pochopit a za odborného vedení upravit jeho životní a pracovní podmínky tak, aby mohlo dosahovat podle svých schopností přiměřené pracovní výkonnosti. Tato zvýšená péče není žádnou nespravedlností vůči spolužákům dítěte. Nespravedlivé by zde bylo spíše úplné rovnostářství, neboť vnitřní (psychické) podmínky, za kterých se vyvíjí dítě postižené, jsou mnohem těžší než podmínky, ve kterých vyrůstá dítě zcela normální. Tresty, výčitky, posměšky a vynucené sliby zde nepomohou, neboť větší či menší náprava není jen věcí vůle dítěte, ale věcí taktického výchovného postupu, realizovaného za odborného vedení. Bylo by chybou vypořádat se s problematikou takového dítěte tak, že je necháme prostě opakovat třídu. Každý učitel by si měl dát osobní závazek-usilovat (v součinnosti s rodiči a odbornou institucí) o udržení takového dítěte v běžné třídě.
K usnadnění tohoto náročného úkolu zde uvádíme několik zásad, které se při školní práci s takto postiženými dětmi podle známého českého psychologa a vysokoškolského učitele profesora Zdeňka Matějčka osvědčují.
Je třeba mít pochopení pro ty zvláštnosti, které jsou ve své podstatě příznaky drobného mozkového poškození a vést dítě k tomu, aby se s nimi naučilo co nejlépe zacházet.
Nejlepší zbraní v rukou vychovatele je velká trpělivost, klid a optimistický výhled do budoucna. Je vysoce škodlivé, zaujme-li vychovatel předem k dítěti negativní postoje, které pak není chopen změnit.
Nešetřit povzbuzením, pochvalou, oceněním, a to nejen za dobré výsledky, ale především za snahu! Dítě musí poznat, že mu učitel rozumí a že na jeho pomoc může spoléhat.
Nedopustit, aby se dítě naučilo něčemu špatně! Na tom, co si jednou osvojilo, totiž velmi silně ulpívá a těžko si osvojuje nový pracovní postup.
Málo a často! Těmto dětem vyhovuje spíše učení "nárazového typu" než soustavné a dlouhé zatěžování pozornosti. I při školní práci je třeba jim dovolit častější přestávky k odpočinku (asi tak po 20-30 minutách), úkoly rychleji střídat a využívat různých příležitostí k procvičování a opakování látky.
Odpočinkem je pohybové uvolnění!
Nenutíme dítě do úplného klidu, dovolíme mu po případě při práci klečet nebo stát či jinak měnit polohu.
Umístíme je ve třídě ovšem tak, aby nerušilo ostatní děti (totéž platí i pro jeho chování o přestávkách, nenutíme je, aby v těchto mezidobích sedělo klidně v lavici).
Pracujeme s ním, pokud možno, za maximálního soustředění!
Při písemných pracích je dobře, když učitel u dítěte stojí nebo je má aspoň dobře v dohledu (je proto vhodné např. dítě přesadit na potřebnou dobu do první lavice).
V přítomnosti učitele má dítě cítit účastnou sympatii a podporu před zabíháním a zbytečnými chybami, ke kterým je vede jeho překotnost a nedostatek sebekontroly.
Zkoušení a práce, které mají vliv na klasifikaci, by se měly dít jen za dobrého soustředění a dobré spolupráce dítěte, a to jen v první polovině vyučovací doby a na počátku jednotlivých vyučovacích hodin. Podle možností bývá někdy vhodné provést takovou zkoušku i individuálně.
Je nutno vyloučit všechny vedlejší rušivé podněty! Dítě má sedět samo nebo jen s velmi klidným spolužákem. V jeho zorném poli nemá být nic, co by je mohlo rozptylovat, a v jeho dosahu nic, s čím by si mohlo hrát.
Je třeba využít maximálně zájmu dítěte! Zájem silně povzbuzuje pozornost, která bývá nejslabším článkem psychiky těchto dětí. Je třeba nepřipustit, aby vznikal pocit méněcennosti při stále opakovaných neúspěších v soutěži s jinými dětmi, ani pocit výjimečnosti při zvláštním vedení, které mu učitel poskytuje.
Jeho výkony hodnotit spravedlivě! To znamená s ohledem na jeho možnosti, a nikoliv s ohledem na běžnou normu stanovenou pro zcela zdravé děti. Zvláště grafické projevy je třeba hodnotit shovívavě. I školní klasifikace má v těchto případech léčebný smysl.
Při vedení těchto dětí ve škole je nutná úzká a pravidelná spolupráce učitele s rodiči! Snažte se je vést k realistickému chápání dítěte-především k uvědomění, že zde nejde o prosté povahové závady či závady chování, tkvící jednoduše ve výchovných nedostatcích v rodině či ve škole.
Doporučujeme projednávat s nimi některá výchovná opatření, vést je k větší vyrovnanosti a neposilovat v nich zbytečnými výtkami případné (často nevědomé) pocity viny, které pak nakonec vedou k výchovně negativnímu postoji vůči dítěti (odmítavému či ambivalentnímu), nebo naopak k postoji příliš ochranářskému.
Práce s těmito dětmi není nijak snadná, ale tam, kde škola a rodina podle výše uvedených zásad a při odborném vedení úzce spolupracují, se většinou podaří obtíže postupně odstranit nebo alespoň zmírnit natolik, že již nebrání normálnímu vzdělávacímu procesu. A to je jistě největší pomoc, kterou mohou školští pracovníci dětem poskytnout.
Za určitých okolností lze projevy psychomotorické instability, LMD a ADHD označit podle Mezinárodní klasifikace nemocí (10. revize) za hyperkinetickou poruchu-F 90.
Podmínkou je, že kombinace vybraných příznaků musí přetrvávat nejméně šest měsíců a jsou takového stupně, že jsou maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte. Porucha se objevuje před sedmým rokem věku, ne později.
Hyperkinetická porucha má tyto příznaky:
dítě není schopno věnovat plnou pozornost detailům, dělá chyby z nepozornosti ve školních úlohách, při práci nebo jiných aktivitách,
často není schopno udržet pozornost při úkolech nebo hře,
často se zdá, že neposlouchá, co se mu říká,
často není schopno sledovat instrukce nebo dokončit školní úlohu, běžné pracovní povinnosti nebo úkoly na pracovišti (nikoliv pro opoziční chování nebo neschopnost pochopit instrukce),
často má potíže s organizováním úkolů a aktivit, často se vyhýbá úkolům, které vyžadují volní úsilí nebo je má velice nerado,
často ztrácí věci, které potřebuje pro určité úkoly nebo aktivity, jako jsou např. školní potřeby, tužky, knihy, hračky nebo nářadí,
dá se rozptýlit vnějšími podněty,
je často během denních aktivit zapomnětlivé.
Pokud jde o hyperaktivitu musí přetrvávat nejméně šest měsíců alespoň tři z následujících příznaků, a jsou takového stupně, který je maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte,
často neklidně pohybuje rukama nebo nohama, nebo se vrtí na židli,
vstává ze židle ve třídě nebo v jiných situacích, kde se očekává, že bude sedět,
často nadměrně pobíhá nebo si stoupá v situacích, kdy je to nevhodné (u adolescentů nebo dospělých mohou být přítomny pocity neklidu),
často je při hraní nadměrně hlučné nebo má potíže zabývat se ve volném čase tichou činností,
trvale projevuje příliš vysokou motorickou aktivitu, která se podstatně nepřizpůsobuje sociálnímu kontextu nebo společenským požadavkům.
Pokud jde o impulzivitu, alespoň jeden z níže uvedených příznaků přetrvává nejméně po dobu šesti měsíců, a to do takové míry, která je v rozporu s vývojovou úrovní dítěte,
často vyhrkne odpovědi na otázky, které ještě nebyly dokončeny,
často není schopno čekat ve frontě nebo čekat, až na něho přijde řada ve hře nebo ve skupinových situacích,
často přerušuje nebo se vnucuje jiným lidem (např. skáče do řeči při konverzaci jiných nebo se plete jiným do hry),
často příliš mluví bez ohledu na sociální zábrany.
Pokud jde o pervazivitu (vše pronikající vývojovou poruchu zasahující do všech oblastí psychiky a osobnosti), musí být kritéria splněna ve více než jedné situaci, např. kombinace nepozornosti a hyperaktivity by měla být přítomna jak doma, tak i ve škole, nebo jak ve škole, tak i jinde, kde je dítě sledováno, např. na klinice, v ambulanci či poradně.
Původní názor, že specifické poruchy typu lehkých mozkových dysfunkcí (LMD), ADD a ADHD, hyperkinetické poruchy či psychomotorické instability vždy časem zcela vymizí, se nepotvrdil.
Asi třetina osob s LMD má potíže i v dospělosti. Těžko se přizpůsobují v povolání a ve vlastních rodinách a obtížně se společensky zařazují, mívají poruchy pozornosti, problémové společenské chování, bývají explozivní, verbálně agresivní, pocit vnitřního neklidu a emoční, partnerské a sociální problémy. Často mají nedostatky s dodržováním termínů různých úkolů. Uvádí se, že u alkoholiků, toxikomanů, pachatelů trestné činnosti a autonehod i bezdomovců, je vysoké procento osob s hyperaktivní poruchou.
U značné částí osob s LMD jde bez odborné nápravy o takzvanou celoživotní diagnózu, celoživotní závadu, poruchu či nemoc.
Odborná diagnostika a terapie psychomotorické instability, LMD, ADD a ADHD se realizuje většinou ve školských poradnách a v dětských psychiatrických institucích.
Diagnostika se opírá zejména o pozorování a rozhovor v průběhu vyšetřování i o dlouhodobé pozorování (rodiči, učiteli, zájmovými institucemi), anamnestický rozhovor s dítětem, jeho rodiči a učiteli, dotazníky, kresby (obkreslování, kresba lidské postavy), diagnostiku mentální úrovně, diagnostickou metodu číselný čtverec a o anamnestické údaje.
Při pozorování a popisu chování při vyšetření by se mělo respektovat např. tato kritéria:
průběh adaptace na vyšetření, kvalita a kvantita výkonnosti, spontaneita, osobní tempo, koncentrativnost a distributivnost pozornosti, motorické zvláštnosti, sebedůvěra, celkový dojem, nápadnosti tělesného vzezření a vzhledu, stav smyslů a řeči.
Komplexní terapie a reedukace je zaměřena zejména na odstraňování nevhodných, nefunkčních edukačních postupů a podmínek v rodině a ve škole i na sebevýchovu dítěte. Často je nutná psychoterapie, relaxace, meditace, spolupráce s psychiatry, režimová terapie a farmakoterapeutické působení (např. nootropiky). Využívá se i terapeutického působení EEG-biofeedbacku. Stále více je využívána týmová diagnostická i nápravná práce odborníků (např. psychiatr, neurolog, školský, poradenský a klinický psycholog, speciální pedagog, sociální pedagog, výchovný poradce). Někdy je nutná i systémová rodinná terapie.
Literatura
POKORNÁ, V. Teorie a náprava vývojových poruch učení a chování. Praha: Portál, 2010.
ISBN 978-80-7367-817-3.
Navigace
předchozí slovo: » psychomotorická instabilitanásledující slovo: » psychomotorická retardace
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2583
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
