Pojem psychomotorická instabilita
Slovo:
psychomotorická instabilita
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
pohybový neklid a hyperaktivita spojená se závadami či poruchami pozornosti PSYCHOMOTORICKÁ INSTABILITA je závada či porucha pozornosti často spojená s hyperaktivitou (pohybovým neklidem). Může být podmíněna buď sociogenně, dočasně a situačně, nebo lehkou mozkovou dysfunkcí, geneticky, organicky nebo neuroticky či deprivační reakcí, nebo může být pouze projevem živého temperamentu. Pokud jde o poruchu, má často negativní vliv na školní prospěch, pracovní výkon i sociální vztahy, a to nejen u dětí, ale i u dospělých. Původní názor Karla Macka, pediatra z bývalého Sociodiagnostického ústavu v Praze preferoval organickou příčinu psychomotorické instability. Proto se u nás v šedesátých letech minulého století hovořilo o LDE - lehké dětské encefalopatii, později o LMD - lehké mozkové dysfunkci. V USA v přibližně stejnou dobu jako u nás LDE popsali syndrom cerebrální dysfunkce. Nyní se tyto potíže nazývají ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) - porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou nebo jen ADD (Attention Deficit Disorder) - porucha pozornosti bez hyperaktivity. Může mít jak trvalejší, tak jen situační, dočasný ráz - je-li podmíněna pouze psychogenně. Toto postižení nemusí mít samo o sobě žádné důsledky pro tělesné zdraví, často se však promítá do duševního vývoje, a tedy i chování dítěte a je pak zdrojem řady výchovných a výukových komplikací. Mezi typické příznaky psychomotorické instability patří např. to, že : - dítě je velmi živé a pohyblivé až neklidné, hyperaktivní, - má vysokou míru neuspořádaných a unáhlených aktivit, - cítí v sobě vnitřní neklid, nedovede klidně sedět, vrtí se, vybíhá z místa, - často mění náladu bez zjevné příčiny, - rádo běhá venku, hraje s oblibou pohybové hry, - už v kojeneckém věku bylo nápadně živé, - mluví bez vyzvání, skáče druhým do hovoru, - nepozorně a netrpělivě poslouchá instrukce, - jedná zbrkle, bez rozmyšlení, - nedokáže uspokojivě spolupracovat, - pohybuje se překotně, naráží do předmětů, padá, - je impulzivní a emočně dráždivé, - udělá chybu, protože si věc předem nerozmyslí, - má percepční vady, - nevydrží dlouho u jedné hry (činnosti, práce), - má velké problémy při samostatné práci náročné na soustředění pozornosti, - nedovede se ovládnout (přes napomenutí), - je nepozorné, stále je něco rozptyluje, - má závady a poruchy (deficit) pozornosti, - neumí si uspořádat pracovní místo, neudrží pořádek, - nedovede se soustředit na detaily, pracuje ledabyle, s častými chybami, - stále se zabývá vedlejšími věcmi, - často si s něčím hraje, - potřebuje stále někoho kolem sebe, - nedovede adekvátně věku řešit nové situace, - brzy se unaví, - chodí často na toaletu, - mezi dětmi je divoké, pokouší je, - s dětmi mívá spory, - pláče bez zjevné příčiny, - je méně obratné v tělocviku, - má poruchy prostorové orientace, - má potíže v psaní a kreslení, - má vady řeči, - nápadně se střídají dny, kdy se mu vše daří, a dny, kdy je nezvladatelné a má samý neúspěch, - nedovede se soustředit na vyučování, - vykřikuje během vyučování, - chová se bez náležitého odstupu, - při výuce se zabývá vedlejšími činnostmi, - dopouští se drobných kázeňských přestupků, - ztrácí nebo nemůže najít potřebné školní pomůcky i osobní věci, - mívá často drobné i větší úrazy. V České republice se monograficky psychomotorickou instabilitou zabýval profesor Zdeněk Matějček (1922 - 2005), který ji popsal jako LMD (lehkou mozkovou dysfunkci). Lehká mozková dysfunkce se projevuje obdobnými příznaky jako psychomotorická instabilita: Nápadně nerovnoměrný vývoj. V některých složkách je dítě zcela normálně nebo i nadprůměrně vyspělé (nejčastěji v praktické orientaci a v sociálních zkušenostech), v některých je však silně opožděno (většinou v jemné motorice, v práci na názorovém podkladě, někdy i v řeči). Zvýšená pohyblivost až neklid, hyperaktivita. Dítě nevydrží chvilku v klidu a jeho dráždivost se zvyšuje obvykle při každé větší zátěži: při práci na úkolech, v poslední vyučovací hodině, v odpoledních hodinách v družině apod. Někdy má tento neklid formu předvádění se, šaškování, někdy dokonce i formu rušivých provokací. Dítě chce být často někde jinde, než právě je. Poruchy pozornosti, nesoustředěnost, těkavost. Dítě v pravém slova smyslu musí dávat pozor na všechno, co se děje v okolí, a je takřka bezmocné proti vedlejším rušivým podnětům. Impulzivita, překotnost reakcí. Dítě reaguje na všechny podněty z okolí bez rozmyslu, zbrkle, bez zábran, velmi málo se dokáže samo ovládat. Na obrázku např. zachytí jen určitou jednotlivost a smysl děje mu unikne, reaguje na jednotlivá slova, a ne na smysl otázky, jestliže něco ví, vykřikne odpověď, jestliže něco zajímavého zahlédne, vstane a běží se podívat apod. Nápadné výkyvy nálad a duševní výkonnosti. Bývají období, kdy pro neklid a dráždivost i zvýšenou agresivitu nelze takové dítě dobře zvládnout, jindy naopak dovede být poměrně klidné a pozorné. Typické je, že jednou z téhož předmětu umí na jedničku a podruhé zcela selhává. Tělesná neobratnost. Kontrastuje často s živostí. Projeví se obvykle při tělocviku nebo při hrách a bývá pro postižené dítě často zdrojem pocitů méněcennosti. Zvláště nápadné bývají obtíže v jemné motorice. Dítě nejenže se těžko učí psát a píše neúhledně, ale grafická stránka písemného projevu odčerpává obvykle tolik pozornosti, že se nestačí kontrolovat a dopouští se mnoha pravopisných chyb. Dílčí nedostatky v nadání. Nerovnoměrnost vývoje těchto dětí se častěji než u dětí nepostižených projevuje i v oblasti rozumového nadání. To znamená, že úroveň některých jejich intelektových funkcí nápadně zaostává za úrovní ostatních rozumových schopností. Tyto dílčí nedostatky (často ve spojení s motorickou neobratností) jsou školsky významné tím, že v některých svých formách mívají často za následek - a to nejen u dětí podprůměrných, ale i u dětí celkově průměrných, a dokonce i nadprůměrně nadaných - dílčí nedostatky ve školních výkonech: nápadné obtíže v psaní (dysortografie), čtení (dyslexie) často pak v obojím najednou, vzácně i v počtech (dyskalkulie). Kresba bývá často nápadně nízké úrovně (dyspinxie). Kromě nepříznivých důsledků, které mají tyto nerovnoměrnosti v nadání na výsledky v odpovídajících školních předmětech, je jejich nebezpečí i v tom, že mohou zhoršovat celkový dojem, kterým žák na učitele působí (negativní "haló efekt," působící pak při hodnocení ostatních školních výkonů). Pozor však - ne každé špatné psaní, čtení atd. je důsledkem výše uvedených příčin. Dílčí nedostatky v nadání a je doprovázející parciální obtíže výukové lze zjistit podrobným psychologickým vyšetřením. Nutno si ovšem uvědomit, že uvedený výčet obtíží dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí je pouze základní a letmý. Vyskytují se i lehčí formy, málo i zcela odlišné (např. u jiného, méně častého typu lehké mozkové dysfunkce je v popředí spíše pomalost, pasivita, neprůbojnost). Přitom jde vždy o tzv. prvotní vývojové zvláštnosti, které ve své podstatě nejsou důsledkem závad ve výchově a nemůže za ně tedy nejen dítě, ale ani jeho rodina. Není však samozřejmě pochyb o tom, že nevhodné vedení dítěte v rodině (totéž platí i pro výchovný a výukový přístup ve škole) může uvedené zvláštnosti výrazně zhoršovat, popřípadě vést k nástavbovým poruchám chování, nebo i ke vzniku a vývoji neurotických poruch. Školní výkony dítěte s lehkou mozkovou dysfunkcí (bez ohledu na celkovou úroveň jeho nadání) jsou tedy jeho zvláštnostmi nepříznivě ovlivněny a ztěžují i jeho celkové školní přizpůsobení. V důsledku své poruchy žije dítě ve zvláštních podmínkách, chceme-li mu nějak pomoci, musíme je především objektivně a realisticky pochopit a za odborného vedení upravit jeho životní a pracovní podmínky tak, aby se v nich mohlo chovat, pokud možno, "normálně" a dosahovat podle svých schopností přiměřené pracovní výkonnosti. Tato zvýšená péče není žádnou nespravedlností vůči spolužákům dítěte. Naopak! Nespravedlivé je zde úplné rovnostářství, neboť vnitřní (psychické) podmínky, za kterých se vyvíjí dítě postižené, jsou mnohem těžší než podmínky, ve kterých vyrůstá dítě zcela normální. Tresty, výčitky, posměšky a vynucené sliby zde nepomohou, neboť náprava není jen věcí vůle d� �těte, ale věcí taktického výchovného postupu, realizovaného za odborného vedení. Bylo by chybou vypořádat se s problematikou takového dítěte tak, že je necháme prostě opakovat třídu. Každý učitel by si měl dát osobní závazek - usilovat (v součinnosti s rodiči a odbornou institucí) o udržení takového dítěte ve třídě (samozřejmě vyjma těch závažných případů, kdy je třeba dítě navrhnout k přeřazení do specializované třídy pro děti s LMD nebo do třídy pro děti dyslektické). K usnadnění tohoto náročného úkolu zde uvádíme několik zásad, které se při školní práci s takto postiženými dětmi podle českého psychologa a vysokoškolského učitele Zdeňka Matějčka osvědčují: Je třeba mít pochopení pro ty zvláštnosti, které jsou ve své podstatě příznaky drobného mozkového poškození a vést dítě k tomu, aby se s nimi naučilo co nejlépe zacházet. Nejlepší zbraní v rukou vychovatele je zde trpělivost (v doslovném významu tohoto slova), klid a optimistický výhled do budoucna. Je vysoce škodlivé, zaujme-li vychovatel předem - bez znalosti podstaty věci - k dítěti negativní postoje, které pak není chopen změnit. Je třeba nešetřit příliš povzbuzením, pochvalou, oceněním, a to nejen za dobré výsledky, ale především za dobrou snahu! Dítě musí poznat, že mu učitel rozumí a že na jeho pomoc může spoléhat. Nedopustit, aby se dítě naučilo něčemu špatně! Na tom, co si jednou osvojilo, totiž velmi silně ulpívá a těžko si osvojuje nový pracovní postup. Málo a často! Těmto dětem vyhovuje spíše učení "nárazového typu" než soustavné zatěžování pozornosti. I při školní práci je třeba jim dovolit častější přestávky k odpočinku (asi tak po 20 - 30 minutách), úkoly rychleji střídat a využívat různých příležitostí k procvičování a opakování látky. Odpočinkem je pohybové uvolnění! Nenutíme dítě do úplného klidu, dovolíme mu popřípadě při práci klečet nebo stát či jinak měnit polohu. Umístíme je ve třídě ovšem tak, aby nerušilo ostatní děti (totéž platí i pro jeho chování o přestávkách, nenutíme je, aby v těchto mezidobích sedělo klidně v lavici). Pracujeme s ním, pokud možno, za maximálního soustředění! Při písemných pracích je dobře, když učitel u dítěte stojí nebo je má aspoň dobře v dohledu (pro tento účel je možno např. dítě přesadit na potřebnou dobu do první lavice). V přítomnosti učitele má dítě cítit účastnou sympatii a podporu před zabíháním a zbytečnými chybami, ke kterým je vede jeho překotnost a nedostatek sebekontroly. Zkoušení a práce, které mají vliv na klasifikaci, by se měly dít jen za dobrého soustředění a dobré spolupráce dítěte, a to jen v první polovině vyučovací doby a na počátku jednotlivých vyučovacích hodin. Podle možností bývá někdy vhodné provést takovou zkoušku i individuálně. Je nutno vyloučit všechny vedlejší rušivé podněty! Dítě má sedět samo nebo jen s velmi klidným spolužákem. V jeho zorném poli nemá být nic, co by je mohlo rozptylovat, a v jeho dosahu nic, s čím by si mohlo hrát. Je třeba využít maximálně zájmu dítěte! Zájem silně povzbuzuje pozornost, která bývá nejslabším místem těchto dětí. Doporučujeme vyjít vstříc jejich osobních zájmům i v učebním programu, a protože nelze všechny tyto děti umístit do specializovaných tříd, tedy někdy i za hranice osnov. Doporučujeme rovněž seznamovat se s příslušnými speciálními učebními pomůckami a speciálními učebními postupy. Je třeba nepřipustit, aby vznikal pocit méněcennosti při stále opakovaných neúspěších v soutěži s jinými dětmi, ani pocit výjimečnosti při zvláštním vedení, které mu učitel poskytuje. Jeho výkony hodnotit spravedlivě! To znamená s ohledem na jeho možnosti, a nikoliv s ohledem na běžnou normu stanovenou pro zcela zdravé děti. Zvláště grafické projevy je třeba hodnotit shovívavě. I školní klasifikace má v těchto případech léčebný smysl. Pozor na vady čtení a psaní - nemusí být vždy důsledkem prostého celkového nedostatku rozumového nadání. Při vedení těchto dětí ve škole je nutná úzká a pravidelná spolupráce učitele s rodiči! Snažte se je vést k realistickému chápání dítěte - především k uvědomění, že zde nejde o prosté závady chování, jejichž podstata tkví jednoduše ve výchovných nedostatcích v rodině či ve škole. Doporučujeme projednávat s nimi některá výchovná opatření, vést je k větší vyrovnanosti a neposilovat v nich zbytečnými výtkami případné (často nevědomé) pocity viny, které pak nakonec vedou k výchovně negativnímu postoji vůči dítěti (odmítavému či ambivalentnímu), nebo naopak k postoji příliš ochranářskému. Důležitý je kontakt s příslušnou odbornou poradenskou institucí! Doporučujeme konzultovat s ní závažné problémy a otázky, které při vedení dítěte vyvstávají, např. závažná kázeňská opatření, klasifikaci v případě dílčích nedostatků v nadání, později volbu povolání. Práce s těmito dětmi není nijak snadná, ale tam, kde škola a rodina podle výše uvedených zásad a při odborném vedení úzce spolupracují, se většinou podaří obtíže postupně odstranit nebo alespoň zmírnit natolik, že již nebrání normálnímu vzdělávacímu procesu. A to je jistě největší pomoc, kterou mohou školští pracovníci dětem poskytnout. Za určitých okolností lze psychomotorickou instabilitu označit podle Mezinárodní klasifikace nemocí(10. revize) za hyperkinetickou poruchu - F 90, která může být specifická pro domov nebo pro školní třídu. Podmínkou je, že kombinace vybraných příznaků musí přetrvávat nejméně šest měsíců a jsou takového stupně, že jsou maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte. Porucha se objevuje před sedmým rokem věku, ne později. Často se místo psychomotorické instability nebo LMD používá diagnóza ADHD - Attention Deficit Hyperactivity Disorder. - Nedostatek pozornosti s hyperaktivitou. Monograficky se problematikou dětí s nedostatkem pozornosti a hyperaktivitou zabýval např. Gordon Serfontain (1999), dětský neurolog v dětské nemocnici v Sydney. Uvedl, že zmíněné poruchy se vyskytují až u 20 % chlapecké a 8 % dívčí populace. Mezi vážnější poruchy chování a emocí (než jsou dificility) se začátkem obvykle v dětství a v adolescenci patří: hyperkinetická porucha, které patří mezi poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství (hyperkinetická porucha se objevují před 7. rokem věku, ne později). Projevují se výraznou nepozorností, hyperaktivitou a neklidem, přičemž tyto způsoby chování jsou pervazivní (všepronikající) ve všech situacích, jsou trvalé a nejsou způsobeny jinými poruchami, jako je např. autismus nebo afektivní poruchy. Pokud jde o nepozornost, musí alespoň šest z následujících příznaků přetrvávat nejméně 6 měsíců a jsou takového stupně, který je maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte: není schopno věnovat plnou pozornost detailům nebo dělá chyby z nepozornosti ve školních úlohách, při práci nebo jiných aktivitách, často není schopno udržet pozornost při úkolech nebo hře, často se zdá, že neposlouchá, co se mu říká, často není schopno sledovat instrukce nebo dokončit školní úlohu, běžné pracovní povinnosti nebo úkoly na pracovišti (nikoliv pro opoziční chování nebo neschopnost pochopit instrukce), často má potíže s organizováním úkolů a aktivit, často se vyhýbá úkolům, které vyžadují volní úsilí nebo je má velice nerado, často ztrácí věci, které potřebuje pro určité úkoly nebo aktivity, jako jsou např. školní potřeby, tužky, knihy, hračky nebo nářadí, dá se rozptýlit vnějšími podněty, je často během denních aktivit zapomnětlivé. Pokud jde o hyperaktivitu musí přetrvávat nejméně šest měsíců alespoň tři z následujících příznaků, a jsou takového stupně, který je maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte: často neklidně pohybuje rukama nebo nohama, nebo se vrtí na židli, vstává ze židle ve třídě nebo v jiných situacích, kde se očekává, že bude sedět, často nadměrně pobíhá nebo si stoupá v situacích, kdy je to nevhodné (u adolescentů nebo dospělých mohou být přítomny pocity neklidu), často je při hraní nadměrně hlučné nebo má potíže zabývat se ve volném čase tichou činností, trvale projevuje příliš vysokou motorickou aktivitu, která se podstatně nepřizpůsobuje sociálnímu kontextu nebo společenským požadavkům. Pokud jde o impulzivitu, alespoň jeden z níže uvedených příznaků přetrvává nejméně po dobu šesti měsíců, a to do takové míry, která je v rozporu s vývojovou úrovní dítěte: často vyhrkne odpovědi na otázky, které ještě nebyly dokončeny, často není schopno čekat ve frontě nebo čekat, až na něho přijde řada ve hře nebo ve skupinových situacích, často přerušuje nebo se vnucuje jiným lidem (např. skáče do řeči při konverzaci jiných nebo se plete jiným do hry), často příliš mluví bez ohledu na sociální zábrany. Pokud jde o pervazivitu, musí být kriteria splněna ve více než jedné situaci, např. kombinace nepozornosti a hyperaktivity by měla být přítomen jak doma, tak i ve škole, nebo jak ve škole, tak i jinde, kde je dítě sledováno, např. na klinice, v ambulanci či poradně. S psychomotorickou instabilitou souvisí NLD syndrom, resp. NVLD syndrom (Nonverbal Learning Disability) •Jde o psychonervový syndrom projevující se potížemi, závadami či poruchami (dysabilitou) v neslovním učení. •Patří sem např. potíže v motorice, nemotornost, potíže v grafomotorice, dysgrafie, potíže ve vizuální paměti, ve vnímání prostoru, obtíže ve vizuálně prostorové orientaci a organizaci, potíže v matematice, potíže v nonverbální sociální komunikaci a interakci. •Osoby s tímto syndromem přitom mívají velmi dobré slovní vyjadřování, bývají výřečné, mají velmi dobrou slovní paměť, jsou pracovité, cílevědomé, vytrvalé. Odborná diagnostika psychomotorické instability, LMD, ADD, ADHD a NVLD. Opírá zejména o pozorování a rozhovor s kvalifikovaným odborníkem v průběhu vyšetřování i o dlouhodobé pozorování (rodiči, učiteli, zájmovými institucemi), dotazníky, kresby (obkreslování, kresba lidské postavy), diagnostiku mentální úrovně, diagnostickou metodu ,,číselný čtverec" a o anamnestické údaje. Arzenál standardizovaných psychologických diagnostických metod se stále rozšiřuje. Je však nutno zdůraznit, že výsledky získané jednotlivými metodami musí vyhodnotit kvalifikovaný psycholog, mají-li být cenné pro stanovení odborné diagnózy. Při pozorování a popisu chování při vyšetření by se mělo respektovat např. tato kriteria: průběh adaptace na vyšetření, kvalita a kvantita výkonnosti, spontaneita, osobní tempo, koncentrativnost a distributivnost pozornosti, motorické zvláštnosti, sebedůvěra, celkový dojem, nápadnosti tělesného vzezření a vzhledu, stav smyslů a řeči. Terapie a reedukace je zaměřena zejména na odstraňování nevhodných výchovných postupů a podmínek v rodině a ve škole a na sebevýchovu dítěte. Často je nutná spolupráce s psychiatry a farmakoterapeutické působení na dítě. Stále více je využívána týmová multidisciplinární práce odborníků (např. psychiatr, neurolog, psycholog, speciální pedagog). Mezi obecné cíle výchovy patří optimálně rozvinutá a přiměřeně dané věkové etapě zralá a harmonická osobnost. Tohoto stavu však ve výchovně vzdělávacím procesu nedosahuje poměrně velké množství dětí ani v současné době. Rozvoj osobnosti není u všech dětí stejný a často ani optimální. U některých dětí dochází k problémovému vývoji chování a osobnosti pod vlivem mnoha různých sociálních i biologických faktorů. Pedagogové a zejména výchovní poradci a školní psychologové mají možnost často jako první rozpoznat různé závady chování a prožívání, které signalizují ohrožení normálního, zdravého psychického a osobnostního vývoje a chování žáka s důsledky pro jeho sociální, pedagogické a profesní začleňování. Pedagogové, výchovní poradci i psychologové musí hledat cesty, jak účinněji než dosud pracovat s psychickými možnostmi a potenciální osobností všech žáků, aby dosahovali úspěšnosti ve škole, v pracovním procesu i v životě. Zvláštní pozornost je třeba věnovat závadám a poruchám v chování dětí a mládeže, jejich včasnému zjišťování, klasifikaci, nápravě a prevenci. Kategorie lehčích závad chování (dificilit) je třeba přesně diferencovat od vážnějších poruch chování a poruch osobnosti a volit ve shodě s diagnózou přiměřené postupy nápravy. Problematiku poruch chování a poruch osobnosti zapříčiněných organickými příčinami, psychotickými, psychopatickými, neurotickými a mentálně retardovanými procesy a stavy je třeba řešit primárně ve spolupráci s klinickými psychology a psychiatry pro děti a mládež. Úkolem pedagogických pracovníků je záměrně, cílevědomě a soustavně působit na vychovávané a vzdělávané jedince tak, aby byl podpořen pozitivní rozvoj jejich osobnosti, aby se z ní stala: osobnost, která má zdravé sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna a dovede řešit své problémy převážně sama, osobnost dobře přizpůsobená ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci, osobnost individualizovaná dispozičně i zkušenostmi získanými vhodnými vzorci chování a prožívání, osobnost integrovaná, tj. taková, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu. Literatura KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. 544 stran. ISBN 80-214-2203-3.
Navigace
předchozí slovo: » psychomotorické nadánínásledující slovo: » psychomotorická instabilita dětí
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2583
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
