Pojem dějiny psychologie

Slovo:

dějiny psychologie


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

Každý odborný a vědecký problém můžeme skutečně důkladně poznat až poté co známe jeho dějiny. Vědění je dáno především pojmově zachycenou lidskou zkušeností. Každý psychologický jev by měl být chápán vývojově, historicky, a to z úhlu působnosti přírodních i společenských (kulturních) faktorů na psychiku konkrétního jedince.
Psychologie se obdobně jako jiné speciální vědy odloučila od filozofie, v níž měla své místo přibližně do poloviny devatenáctého století.
Dříve než se psychologie konstituovala jako samostatná disciplina, byla pěstována nejprve jako v podstatě metafyzický spekulativní subsystém filozofie, jehož podstatou byly úvahy o duši (psyché), jejím vzniku, její struktuře, jejích vlastnostech i vztazích k tělu, ke světu, k Bohu atp. Měla velmi blízko k etice, estetice, logice, ontologii a sociologii.
Sám název psychologie se objevil patrně až v roce 1590, kdy ho poprvé použil a rozšiřoval marburgský filozof Rudolf Goclenius (1547-1628).
První samostatné dějiny psychologie napsal pravděpodobně německý teolog a profesor filozofie Friedrich August Carus ( 1770-1807) v roce 1804. Do té doby byly dějiny psychologie součástí dějin filozofie.
Prehistorie psychologie je spojena s řadou prací a spekulativních úvah významných básníků, filozofů, pedagogů, lékařů atp. počínaje již staroindickými Védami a Upanišádami. Vlastní psychologické názory starých Indů však nelze přísně oddělit od jejich náboženských představ o duši ani od filozofických (zejména etických) spekulací.
V Upanišádách se za základní zákon mravní energie považuje karma či karman. Je to univerzální zákon odplaty za minulé činy. Podle karmanského principu působí každý sebemenší čin na člověka a na jeho povahu. Vše, co člověk myslel, chtěl a udělal zůstává uchováno . Dobrým se člověk stává dobrými skutky, zlým skutky špatnými. Indové se hodně zabývali cestami k duševní vyrovnanosti. V básni Bhagavadgíta se doporučuje:,, Tvůj úkol nemá nic společného s ovocem tvých činů. Nechť odměna není podnětem tvých činů. Buď vytrvalý v oddanosti, ale konej činy bez myšlenky na odměnu a zůstaň nedotčen úspěchem i nezdarem!“
Vrcholem lidského usilování je Indům ztotožnění s nekonečnem, s duchovní prapodstatou všeho bytí. Bůh Višnu vtělený do podoby Krišna prohlásil:,, Klidu a dokonalosti nedosahuje ani ten, kdo se činům vyhýbá, ani ten, kdo se světa jen zříká. Kdo nalézá klid uprostřed činnosti a činnost uprostřed klidu, dospěl cestou činů k mistrnému ztotožnění s bohem!“ Vědění a činy jsou cesty, které by měly být uvedeny ve skutek.
Tyto staroindické verše jsou cennými radami i pro moderního člověka, který chce najít harmonii mezi životní aktivitou a moudrostí. Mnozí proto pěstují i jógu, která není pouhým tělesným cvičením, ale i zdrženlivostí v myšlenkách, slovech i činech, tréninkem správného dýchání, cvičením v obrácení pozornosti na vnitřní svět člověka atd.
Nemůžeme však přijmout tradiční konzervativní spokojenost Indů s příslušností k určité kastě, ze které údajně není úniku.
Pro psychologii jsou významné mnohé myšlenky i starých čínských filozofů, zejména Kung-tse, latinsky Konfucia (551 - 479 př.n.l.), který byl zejména filozofem mravnosti a reformátorem. Hlavní ctnosti, jež jsou základem řádu a blaha společnosti, rodiny i státu podle něho jsou: humanita, spravedlnost, slušnost, moudrost a věrnost. Duši považoval za nesmrtelnou. Konfucius měl na Číňany velký vliv. Z jeho konkrétních myšlenek bývají často uváděny tyto:,, Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastností povah vznešených. “ Radil však také:,, Neustupuj všem, jinak nakonec ustoupíš sobě. “ Za jeho hlavní myšlenku lze považovat:,, Člověk je po celý život povinen pracovat na svém zlepšení a zdokonalování. “ Byl toho názoru, že starobylá knížata, která se snažila ve svých říších rozšířit a ustálit nebem udělený skvoucí základ rozumu, dbala především o to, aby své země dobře spravovala. Kdo dbal o dobrou správu svých zemí, ten přihlížel nejprve k tomu, aby vlastní jeho rodina byla dobře spořádána. Ten, kdo přihlížel, aby jeho rodina byla dobře spořádána, ten hleděl nejprve polepšiti sama sebe. Ten, kdo chtěl polepšiti nejprve sám sebe, snažil se stát ryzím a upřímným. Ten, kdo se snažil naplnit svou duši upřímností, pečoval o to, aby jeho úmysly byly čisté a bezelstné. Kdo pečoval o čistotu a bezelstnost svých úmyslů, ten se staral především o zdokonalení svého mravního poznání. Avšak největšího zdokonalení mravního poznání lze podle Konfucia dosáhnout pochopením a odůvodněním pohnutky toho co činíme. Učil, že člověk dospívá k moudrosti trojí cestou: cestou vzoru, cestou životní zkušenosti a cestou přemýšlení. První cesta je nejjednodušší, druhá nejobtížnější a třetí nejvznešenější.
Spekulativní metafyzické úvahy typické pro první etapu dějin psychologie nacházíme již u starořeckých myslitelů z jejichž díla máme bohužel jen zlomky.
Nejstarší představitel milétské školy považovaný za prvního řeckého filozofa Thales Milétský (624 - 543) např. tvrdil, že i magnetovecduši, neboť hýbe železem. Za počátek všeho považoval vodu, neboť vlhkost slouží ke klíčení i udržení života. Velkou vážnost si získal tím, že předpověděl zatmění slunce.
V šestém století před naším letopočtem byl pozoruhodný kult orfiků (podle Orfea, básníka a zpěváka, jehož žena Euridika se poranila a zemřela, když byl na cestách. Šel si pro ni do podsvětí, ale nesměl se ohlédnout. Když se přesto ohlédl, zmizela mu). Duše má podle orfiků božský původ. Věřili v nesmrtelnost duše. Psyché je podle orfiků k tělu připoutána přechodně, je v něm vězněna z trestu za svoje dřívější provinění. Pokud o ni dobře nepečujeme, je nucena se stěhovat opakovaně do jiných lidských nebo zvířecích těl . Tato cesta (převtělování duší) byla nazývána kruhem nutnosti. Osvobodit se bylo možno jen čistým životem, zachováváním příkazů Orfeových (s prvky askese a katartiky). Zachováváním těchto příkazů se člověk osvobozuje od,, kola zrodů“ a vrací se do říše božské blaženosti, kam náleží svou podstatou.
Kult orfiků má blízko k pythagorejcům.
Pythagorejcí usoudili, že poznat svět a jeho zákonitosti znamená poznat čísla, která všemu vládnou. Vyjadřovali i duševní vlastnosti pomocí čísel. Např. spravedlnost číslem devět, rozumnost číslem sedm, přátelství a lásku číslem sudým - osmičkou. Pythagorejci byli první ze známých filozofů, kteří zřetelně odlišili duši od těla. Považovali duši za zcela samostatnou substanci v člověku, která je odvozena od božské světové duše. S tělem se údajně duše spojuje jen z trestu. Tělo je vězením duše ve kterém se má duše mravně očistit asketickým životem nebo mysteriemi. Posledním cílem lidského života je zdokonalení duše. Prostředkem k tomu je napodobení božského života. Po úmrtí člověka je duše souzena. Pokud člověk za života nejednal správně, musí jeho duše 3. 000 let procházet těly živočichů, aby se očistila a mohla znovu žít v lidském těle a posléze, bude-li dobrá, dosáhla věčné blaženosti. Zakladatel školy Pythagoras (asi 580 - 500 před naším letopočtem.) sám pravděpodobně nic nenapsal.
Anaximandros z Milétu (610 - 546 před naším letopočtem.) naznačil už v šestém století před naším letopočtem vývojovou teorii. Domníval se, že člověk vznikl z ryby, která se dostala na souš. Hlásal, že prapříčinou věcí je nekonečný a neurčitý prvek, který nazval apeiron.
Pravděpodobný tvůrce termínu filosofie a věty,, panta rei“ (vše plyne) byl přírodní filozof Herakleitos z Efesu (540 - 480 př. n. l.), který učil, že vše - duše i tělo, právě tak jako země, voda i vzduch jsou jen zvláštními stupni a stavy věčného koloběhu změn pralátky a přírodního živlu – ohně, který je základem k pochopení podstaty světa i člověka. Byl přesvědčen, že čím více ohně je v duši, tím je sušší, lepší a moudřejší. Doporučoval, aby člověk svou duši nenavlhčoval. Opilec podle něho vlastně zasluhuje zavržení, neboť si sám způsobuje vlhkost, tedy nerozumnost, nízkost a nepružnost duše. Oheň považoval za nositele rozumu a duši za jakýsi,, ohnivý výpar“, tj. jednu z podob ohně. Ostře rozlišoval mezi moudrostí (poznání logu, který vše řídí) a mnohoučeností. Učil, že všechno plyne, nic není stálého. Dvakrát nelze vstoupit do téže řeky. Nedůvěřoval smyslům, ale důvěřoval spíše poznání rozumovému. Protože jsou jeho výklady těžko srozumitelné, byl nazýván,, temným“.
Mimořádný význam mají stále myšlenky praktického řeckého filozofa aténského původu Sokrata (469 - 399 př. n. l.), který učil, že všechny činy založené na ctnosti jsou krásné a dobré. Proto lidé, kteří vědí, v čem takové činy spočívají, netouží konat žádné jiné, kromě takových. Učil také, že existuje jen jedno dobro, to je vědění a jen jedno zlo, a to je nevědomost. Mravný člověk je ten, kdo poznal a pochopil morální a etické normy. Jde o etický racionalismus. Cesta ke správnému a ctnostnému jednání vede přes poznání a vědění. Jeho úsloví:,, Vím, že nic nevím“ mělo naznačovat východisko poznání zbaveného předsudků, začátek cesty vedoucí k pochopení a k definici např. mravních pojmů. Jistě nešlo o obhajobu nevědomosti a hlouposti. Je považován za objevitele definice. Připravil tím cestu logice a nauce o myšlení.
Další jeho známá výzva zní:,, Poznej sám sebe!“ (Sebepoznávání je velmi důležitou metodou i v současné době. Jde o poznání pravdy o sobě, pravdy o svých možnostech a svých mantinelech).
Odmítal pocty i majetek. Cenil si nezávislosti, svobody a přátelství. Byl nelítostným kritikem špatných mravů. Byl a je vzorem člověka u kterého byly v jednotě jeho mravní zásady a životní styl. V roce 399 př. n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a odsouzen k trestu smrti.
Učil také o svědomi, daimoniu, vnitřním hlasu v člověku o kterém uváděl, že je božského původu. Říká nám co je dobré a co dobré není. Rozhodnutí jak se chovat a jednat záleží na každém jednotlivci. Jeho hlavní myslitelský přínos je právě ve filozofickém vyjádření práva jednotlivce na vlastní morální rozhodování, na kritickou reflexi sebe i celé společnosti.
Sokrates za základní lidské ctnosti považoval střídmost, udatnost a spravedlivost.
W. Durant ve své knize,, Od Platona k dnešku ´´ uvádí, co říkal Sokrates Kritonovi:,, Buď rozumný, nestarej se o to, jsou-li učitelé filozofie dobří či špatní a mysli jenom na filozofii samu. Pokus se prozkoumat ji řádně a poctivě, je-li špatná, snaž se odvrátit od ní kdekoho. Je-li však tím, zač ji pokládám, následuj ji, služ jí a buď dobré mysli. “ Domnívám se, že to platí pro všechny vědy, včetně psychologie a pedagogiky.
Sokrates nezanechal žádné psané dílo.
Sokratovým žákem byl známý idealistický aténský filozof Platón (427 - 347 př. n. l.). Jeho filozofie jakoby se prolínala s poezií. Svět byl podle Platona stvořen demiurgem (stvořitelem).
Učil o nesmrtelnosti duše, které se dostává pohybu zevnitř, samo od sebe. V těle člověka duše pouze přebývá, očišťuje se a zdokonalená se vrací na svou hvězdu nebo není-li očištěná, vtěluje se do zvířete nebo rostliny. Člověk je spojením nesmrtelné duše a pomíjející hmoty.
Domníval se, že o světě smyslově vnímatelném můžeme mít jen nejisté mínění (doxa).
Za prvotní považoval svět nehmotný, svět nadsmyslových idejí. Jen o tom je možné dokonalé poznání (epistémé) – je to poznání idejí . Vlastním základem poznání není smyslová zkušenost, ale ideje v duši samé – zůstaly v ní z doby, kdy je nazírala během své preexistence ve světě idejí. Všechno poznávání (epistéme) spočívá vlastně na rozpomínání duše (anamnésis). Ilustrativně nám to přibližuje Platonova metafora o jeskyni. Sedíme jakoby v jeskyni, zády ke vchodu a ohni. A jsme připoutáni. Pozorujeme stěnu před sebou, ale vidíme jen mihotavé stíny, neúplné odrazy dokonalých idejí, které existují mimo jeskyni. V říši idejí vládne řád, hierarchie. Vrcholem je idea dobra, ostatním je nadřazena, je příčinou i účelem ostatních idejí – jsoucen. Dobro je absolutnem a bohem, principem bytí. Touha po dobru je i Eros.
Duše je prostřednicí mezi světem idejí a časoprostorovým světem smyslových jevů, není ideou, ale jako jiné jevy má i ona svého reprezentanta v říši čistě ideových jsoucen. Duše má tři vrstvy: rozumovou (logistikon, nús), žádostivou (epithymétikon) a vznětlivou (thymoides). Jednotlivé vrstvy duše Platon také somaticky lokalizoval: sídlem rozumu (nesmrtelné části duše) je hlava, sídlem vznětlivé duše (lepší část smrtelné duše) je dutina hrudní a sídlem žádostivé duše (horší část smrtelné duše) je dutina kolem jater, pod bránicí. Nejvyšší vrstvou duše je rozum, který před vtělením pobývá v transcendentální říši idejí. Jde vlastně o první pokus o rozlišení vrstev psychiky a jakousi anticipaci pozdějšího rozlišování poznávací, citové a snahové složky psychiky (rozumu, citů a vůle).
Ve své Ústavě učinil Platon také pokus o typologii (charakterologii) osobnosti. Rozeznával tři typy povah: typ člověka filozofického – moudrého, typ člověka vznětlivého – milujícího vítězství a čest a typ člověka žádostivého – milujícího např. hmotný zisk. Pro filozofy je nejvyšší morální kategorií moudrost, pro vojáky statečnost a pro pracující oddanost a trpělivost.
Pádem do zrození (prvním traumatem doprovázeným úlekem a děsem) se stává duše účastnou časoprostorového světa a ač netělesná, podléhá působení těla, je znečišťována tělesností. Přirovnával ji ke spřežení dvou koní (jeden je poslušný, ale druhý nikoliv) řízenému vozatajem (rozumem). Záleží na vozataji, jak budou zvládnuty konflikty uvnitř spřežení a zda bude či nebude život člověka blažený a svorný. Podle Schopenhauera vyslovil Platon výrok:,, žádná z lidských věcí nestojí za velkou námahu “.
Další starořecký filozof universalistického typu, empirik, systematik a polyhistor Aristotelés (384 – 322 př. n. l.) vytvořil mohutnou filozofickou a psychologickou soustavu. Pokusil se ve filozofii o překonání Platona, jehož byl po mnoho let žákem. Rozlišuje látku a formu věcí. Forma je entelechie látky (účelný a jednotící princip). Každé stvoření má v sobě tvar, který je vlastní jen jemu. Život má směřovat k tomuto vlastnímu tvaru.
Jeho kniha,, O duši“(Peri psychés, De anima) je označována za první psychologickou soustavu a počátek dějin psychologie. Položil v ní i metodologické základy vědeckého zkoumání. Pojem duše je u Aristotela vymezován široce. Duše je mu první entelechií (formou, činitelem) přírodního těla nadaného životaschopností. Duše není hmotná, nevzniká ani nezaniká, je mimo čas. Forma je oproti látce prvotní, je pojmem v každé věci, je účelem, ke kterému látka spěje. Duše je účelově působící a organizující činitel těla, který řídí jeho výživu, růst v určitý tvar, celek. Tělo je Aristotelovi nástrojem duše. Oblast duševních jevů se mu kryje s oblastí (vrstvou) jevů organických, životních, nejen s vrstvou duševních a duchovních jevů ve vyšším slova smyslu. Předmět jeho duševědy jakoby se mu kryl i s předmětem dnešní obecné biologie, nejenom současné psychologie. Definoval člověka jako společenského živočicha (zoon politikon). Učil, že lidské štěstí spočívá v přiměřené činnosti.
Cílem každé lidské činnosti je blaho. Etika vydává normativy, aby se člověk přiblížil co nejvyššímu blahu.
V novověku měla Aristotelova koncepce pokračovatele v psychovitalistických biologických teoriích (např. H. Driesche).
Aristoteles jako další předchůdce teorie vývojových stupňů duše či vrstev duševna učil o třech duších: rostlinné (vegetativní, vyživovací, trofické), živočišné (senzitivní, estetické) a rozumové (lidské). U rostlin prý se mohutnosti duše projevují výživou, růstem a rozmnožováním. Zvířata se liší pociťováním (mají duši senzitivní, pociťovací, smyslové vnímání a schopnosti místního pohybu). Jejich duše sídlí v srdci. U člověka prý přistupuje k předchozím vrcholná složka či vrstva: rozumová, myslící duše, rozum, nús. Tato vrstva není vázána na žádný tělesný orgán. Podle Juana Huarta však Aristoteles tvrdil, že lidé s jemnějším tělem mají lepší rozum.
Podle Aristotela psychologové později rozlišovali tři stránky psychických reakcí: poznávací, citovou a snahovou.
U živočichů a člověka má duše kromě mohutnosti senzitivní také mohutnost pohybu. Hybným činitelem je žádost, kterou Aristoteles vysvětluje teleologicky. Žádná bytost se nepohybuje, jestliže něco nežádá co je jí libé nebo se něčemu nevyhýbá co je jí nelibé.
Tehdejší badatelé rádi spekulovali o duši. K experimentům se však vyjadřovali s noetickou skepsí. Přesto se však u Aristotela připomíná jeho ojedinělý pokus se smyslovou iluzí.
Byl přesvědčen, že je nutno pozorovat a věci empiricky a od počátku sledovat jak vznikají a jak se vyvíjejí. Poznání podstatných vlastností umožňuje pochopit podstatu jevu. H. G. Wells ve své knize Dějiny světa uvádí, že jeden čas měl prý Aristoteles pro sebe tisíc mužů, rozptýlených po Asii a Řecku, kteří mu sbírali studijní materiál. Byli to asi lidé necvičení, spíše sběratelé všemožných věcí, než odborní badatelé – ale o nic takového, pokud víme, se před jeho dobou nikdo nepokusil, ba ani na to nepomyslil.
Ve starém Řecku se objevovaly jak živelně idealistické, tak živelně materialistické spekulace o duši.
Demokritos (460 - 370 př. n. l) další významný filozof antického Řecka učil, že vše na světě se skládá z prostoru a hmoty, čili z atomů a prázdna. Zavedl pojem atom, jako základní, dále nedělitelnou částici látky. Soudil také, že duše, rovněž složená z atomů, zaniká zároveň s tělem. Je označován za největšího starověkého materialistického filozofa. Vyslovoval i názory etické, např. že stálý kontakt se špatným zvětšuje náš sklon ke špatnosti. Člověka nemá vést k řádnému životu strach před trestem, ale zodpovědnost k sobě samému. Ženy považoval za zlomyslnější než jsou muži. Být ovládán ženou označil za největší násilí na muži. Proces vnímání si představoval jako jakési odlučování obrázků od věcí, které pak,, vtékají“ do smyslových orgánů. Za nejlepší politické zřízení považoval demokracii.
Demokritovu teorii doplnil filozof života a jeho smyslu Epikuros (341 - 270 př. n. l.)
důležitým učením, že nejmenší částečky hmoty nekrouží v prostoru zcela nutně, nýbrž mají možnost se od daného směru libovolně odchýlit. Vnesl tedy do atomistické teorie prvek náhody. Za největší překážku duchovního klidu považoval strach (z bohů, ze smrti, z přírody atd.) a za největší zlo pokládal bolest. Za největší dobro hedonisticky pokládal rozkoš, ale ohrazoval se proti tomu, že hlásá přechodné požitky. Člověk touží po nejvyšší blaženosti: tu mu zajistí přiklonění se k dobru v boji se zlem.
Pro dějiny psychologie má také velký význam nejvlivnější řecký filozofický směr období helenismu založeného kolem roku 300 př. n. l. Zénónem z Kitia - stoicismus. Především svým učením o pneumatu. Stoikové chápou pneuma jako životadárný dech, látku, sílu, dynamický princip, duši, rozum či dokonce božstvo. Pneuma je vlastní napětí jako základ pohybu, vnímání, vývoje.
Mezi tzv. pozdní stou se řadí praktický etik, filozof a politik Lucius Annaeus Seneca (4 - 65 př. n. l.) a Epiktétos (55 - 135 př. n. l.), kteří přizpůsobovali učení starých stoiků duchovní atmosféře své doby a doplňovali ji novými poznatky (zejména etickými) z nichž mnohé jsou hodnotné i pro dnešní dobu. Některé myšlenky stoiků mají blízko ke křesťanské morálce.
Za východisko poznání považovali stoikové percepci. Vůdčí zásadou jim byl život ve shodě s přírodou a život ve shodě s rozumem vlastním i se světovým božským rozumem. U zvířat je život ve shodě s přírodou zajišťován instinkty, zejména základním pudem sebezáchovy. U člověka znamená sebezachování, zachování sebe jako rozumné bytosti, která si uvědomuje řád světa, jehož je částí a jemuž se svou vědomou vůlí podřizuje. Hlavní ctnost je moudrost (vlastní dobro a záruka blaženosti), boj s afekty (trpnými, bezmocnými stavy vzrušenosti). Mravní cíl je být rozumným,,, apatickým“, tzn. bděle kontrolujícím sám sebe. Pokud jde o typy afektů, rozeznávali stoikové čtyři: rozkoš a zármutek (ty mají vztah k přítomnosti) a žádostivost a strach (ty mají vztah k budoucnosti) . Mezi zdravé city zařazovali radost (jako protějšek rozkoše) a rozumné chtění a opatrnost. Vše, co závisí na vnějších okolnostech by mělo být pokládáno za lhostejné. Člověk by se tím neměl trápit.
Člověk má v určitém slova smyslu svobodnou vůli a tím je také osobně zodpovědný za všechny své činy. Může ovládat a usměrňovat vlastní představy v souhlasu s přírodou, s rozumem, s nutným během světa. Ideál stoické moudrosti je vnitřní duševní klid (ataraxia), neotřesitelná vnitřní rovnováha, vnitřně nezávislá osobnost (osobní autarkie). Ctnost společně s moudrostí podle stoiků spočívá v tom, že se člověk přizpůsobí tomu, co je nutné a zachovává ke všem vnějším okolnostem, které na něj doléhají lhostejnost. Z toho mimo jiné vyplývá, že v životě nezáleží na moci, urozenosti a bohatství, nýbrž jen na duchovní rovnováze. Dokonce i otrok - stoik může být víc než král, který není stoikem.
Stoická etika zpočátku konkurovala křesťanství a později je významně ovlivnila.
Křesťanství bylo oficiálně uznáno za jediné státní náboženství roku 313 našeho letopočtu.
Svatý Augustin Aurelius (354 - 430 n. l.), biskup a teolog, byl jakýmsi integrujícím ideologem křesťanské církve. Položil základy církevní nauky. Opíral se více o Platona než o Aristotela. Měl řadu pozoruhodných psychologických názorů. Duši považoval za nezávislou na těle. Za podstatu duše považoval vůli, volbu mezi motivy. Doporučoval, aby lidé byli obráceni na víru i násilím. Protože však prolévání krve se nesrovnávalo s křesťanskými zásadami, bylo rozhodnuto, že nevěřící budou upalováni. To kritizoval i Petr Chelčický, když napsal, že svatý Augustin, o městě božím mluvě, potřísnil se krví.
Byla tendence udělat z filozofie služku teologie.
K založení tzv. křesťanské psychologie došlo ve středověku, a to italským hrabětem a filozofem Tomášem Akvinským (1225 - 1274), který byl i vrcholným představitelem středověké scholastiky a teologie. Tomáš Akvinský byl v 19. století prohlášen za svatého. Rozvinul Aristotelovy filozofické a psychologické názory a upravil je pro potřeby katolické církve. Tělo a duše považoval za celek, který se skládá ze dvou principů: z mrtvé hmoty a oživující duše. Duše je formou těla a je nesmrtelná. Skládá se ze dvou částí: z rozumu (mohutnosti poznávací) a z vůle. Lidskou vůli Tomáš Akvinský dále dělí na smyslové chtění a vůli rozumnou. Smyslové chtění (lidské vášně) musí ovládnout rozumem vedená vůle. Konečným cílem lidského žití je dosáhnout dobra a získat blaženost. Různí lidé jsou díky své nerovnosti na rozdílných stupních cesty k blaženosti. Úplné a věčné blaženosti lze však stejně dosáhnout až po smrti. Kdo na tomto světě příliš bloudí, ten je patrně ovládán zlými démony. Všemu vládne božský zákon.
Tomáš Akvinský Aristotelovo učení přizpůsobil teologickým názorům. U Aristotela byla duše chápána v nerozlučné jednotě s tělem, a proto jako vitální princip byla považována za smrtelnou, kdežto u scholastiků byla duše myšlena jako spirituální jsoucno. Tomáš Akvinský považoval duši za substanci, která může existovat sama sebou, i když své mohutnosti může plně rozvinout pouze ve spojení s tělem. Učení o substanciální duši se stalo oficiálním dogmatem katolické církve. Člověk byl chápán jako bytost představující zvláštní spojení těla a duše, tedy v podstatě dualisticky. Podle Tomáše Akvinského je člověk bytostí stojící mezi zvířaty a anděly. Se zvířaty má společné smysly, s anděly má společný rozum (dosazovaný bohem). Člověk tedy není bytostí ani výlučně duchovní, ani výlučně smyslovou, ale bytostí v níž se stále svářejí nižší a vyšší složky. Tomáš Akvinský se zabýval mj. i problémem, kolik andělů se vejde na špičku jehly.
Na našem území se křesťanskou filozofií zabýval reformátorský myslitel Mistr Jan Hus (1371 - 1415). Jeho očistné snahy se týkaly ve značné míře etických a morálních problémů.
Psychologické názory ve středověku a v renesanci vyslovovali ve svém díle nejen lékaři, filozofové a přírodovědci, ale také básníci a spisovatelé. Byly to názory od filozofa, teologa a psychologa Tomáše Akvinského často velmi odlišné.
Tak např. jeden z největších renesančních italských humanistů, filolog a filozof Lorenzo Valla (1405-1457) napsal epikurejsky laděnou knihu,, O rozkoši jako o pravém dobru“. Za nejpřirozenější lidský cit považoval pud sebezáchovy a dokonce o ctnosti napsal, že je tím, co vede člověka k rozkoši.
Pro psychologii je významný italský básník a florentský šlechtic Dante Alighieri (1265 - 1321), který zemřel začátkem prvního renesančního století ve vyhnanství v Ravenně, a to jako šestapadesátiletý v roku 1321. Jeho Božská komedie symbolizuje lidský život od prvotního hříchu po vykoupení. Jde i o jakýsi návod, jak má člověk žít, aby dosáhl blaženosti.
Dante poznal ideální lásku k ženě. Středověk erotickou lásku vědomě utlumoval a sublimoval v mariánském kultu. Milostná toužení Danta k legendární Beatrici se prolínají s obdivem k zidealizované dokonalosti. Skutečná Beatrice zemřela, když básníkovi bylo 25 let.
Za nejcennější statek člověka považoval Dante rozum. A tou nejhlubší silou, která hýbe lidskou duší je pro Danta láska.
Jiný renesanční humanista hrabě Jan Pico de la Mirandola (1463 - 1499) vyjadřoval názor, že člověk je pouze sám sobě vlastním sochařem a tvůrcem. Může se zvrhnout ve zvíře, ale může se i povznést k bytosti podobné bohu. Pouze u člověka je rozvoj, růst podle svobodné vůle. V člověku se skrývá zárodek různotvárného života. Byl inkvizitory podezříván, že má díky svým rozsáhlým znalostem (např. řady cizích jazyků) smlouvu s ďáblem.
Obdobné psychologické názory měl i Leonardo da Vinci (1452 - 1519), jedna z největších univerzalistických renesančních osobností sjednocující umění, vědu a dokonce i techniku. Byl to malíř, stavitel, konstruktér, vynálezce, badatel. Vyslovil názor, že pro poznání přírody nestačí svobodný lidský duch. Je nezbytná také smyslová zkušenost a poznání. Člověka považoval za první zvíře mezi živočichy. Nakladatelství Odeon vydalo jeho Nápady, ve kterých jsou např. uvedeny tyto jeho názory:,, Víc lidí zahubí ústa než nůž“.,, Chválíš-li něco, čemu dobře nerozumíš, je to chyba, ale horší je, když to haníš“.,, Moudrost je dcerou zkušenosti“.,, Dobrá díla jsou plodem dobrého charakteru, a protože je chvályhodnější příčina než následek, chval více dobrý charakter bez vzdělání než vzdělance bez charakteru“.
V renesanci se také hodně pěstovala mystika a magie. Bylo to např. známo o německém teologovi, církevním diplomatovi a filozofovi Mikuláši Kusánském (1401 - 1464), který se stal kardinálem a zabýval se i astronomií, geografií a matematikou i mystikou. Za prameny poznání považoval smysly a rozum. Smysly však postihují pouze obrazy věcí, proto je poznání smyslové neúplné. Nad smysly vyniká rozum osvětlený vírou, který dospívá i k pochopení mysterií. Mystické zření, intuice je vyšším stupněm poznání.
Za největšího mága renesance je označován Theophrastus Bombastus von Hohenheim, švýcarský lékař, který je známější pod jménem Paracelsus (1493 - 1541). Vyučoval na univerzitě v Basileji, ale pro spory byl nucen město opustit. Putoval po celé Evropě. Působil i na našem území. Muzeum v Moravském Krumlově vystavuje dosud jeho jizbu. Paracelsus byl toho názoru, že dobrý lékař - není nic jiného než velká a svědomitá zkušenost. Považoval medicinu za základní a všeobsahující vědu, neboť ona jediná pečuje o blaho člověka. Teologie, filozofie i alchymie mají být pouze nástroji a oporami lékařství. Učil, že všechny procesy probíhající v organismu jsou pouze chemickými přeměnami několika základních elementárních prvků. Za první elementární látku považoval rtuť, který prý odpovídá duchu. Sůl je druhou základní látkou a odpovídá tělu. Síra odpovídá duši, která umožňuje spojit ducha (rtuť) se solí, tedy s tělem. Přebytek síry podle Paracelsa vyvolává horečku, přebytek soli zase vodnatelnost. Prosazoval celostní pohled na člověka. Lékař nemůže léčit pouze tělo a ignorovat přitom duši a osobnost člověka.
Pokus o psychologickou teorii učinil jiný z renesančních myslitelů, a to italský filozof přírody Bernard Telesius (1508-1588). Předměty z našeho okolí musí podle něho působit současně na hmotu i duši. Příroda podle něj má materiální základ a dvě činné síly – teplo a chlad. Duše je stejně hmotná jako cokoli jiného na světě, zároveň však je celý svět oduševnělý. Představoval si, že hmotný duch je působením věcí roztahován a stahován, což se po lidském těle rozvádí prostřednictvím nervů. Duchovní hmota těla má tyto pohyby vyvolat. To je vlastně spekulativní hypotéza o lidské paměti. Když Telesius pozoroval lidi kolem sebe, usoudil, že základním motivem jejich jednání jsou snahy, které člověka vedou k sebezáchově. Pud sebezáchovy nutí člověka k tomu, aby prožíval sympatii či dokonce lásku k osobám i věcem, které napomáhají jeho sebezachování.
K podobným názorům na motivaci lidského jednání došel první novověký teoretik a praktik politiky, dramatik a básník, florenťan Nicolo Machiaveli (1469 - 1527). Přítel da Vinciho N. Machiaveli vyslovil myšlenky, které pro mnohé lidi stále platí: za vůdčí motivy jednání považoval lidské potřeby a dokonce i zájem o majetek a peníze. Předpokládal, že společnost nepodléhá boží vůli, nýbrž přirozeným zákonům a touze po blahobytu. Jeho kniha Vladař je stále znovu vydávaná. Byl přesvědčen, že v politice vládne jedině síla.
Pozoruhodné názory vyslovil také Thomas Mora (1478 - 1535) nemanželský syn holandského kněze, renesanční myslitel a ironický kritik doby a přítel popraveného utopisty. Ve svém díle Utopie popsal fiktivní ideální stát .
Známé je i dílo významného augustiniánského mnicha a kněze Desideria Erasmuse Rotterdamského (1465 - 1536). V jeho knize,, Chvála bláznovství“ se spojuje satirická kritika a ironie s tolerantním pochopením pro lidské slabosti a s oslavou bláznovství jako koření života. E. Rotterdamský zastával názor, že nikdo se nerodí bez chyb a nejlepší z lidí je onen, kdo jich má poměrně nejméně. Převážná většina lidí jsou podle Erasma Rotterdamského blázni, každý z nich je dokonce mnohonásobný blázen. Tím se lidé podobají sobě navzájem a na základě této podobnosti vzniká mezi nimi přátelství. Jen mezi bohorovnými mudrci se přátelství nedaří. Často se větší blázen posmívá bláznovi menšímu. Jen ti největší blázni se domnívají, že štěstí člověka spočívá přímo ve věcech. To však spočívá v mínění o věcech: v tom, co si kdo o nich myslí a jak se na ně dívá. Člověka posměvačně označoval za titěrné zvířátko, jemuž je souzeno žít jen velmi krátce, ale přesto vede války, hádky, strojí si úklady, loupí, dovede vyvolat mnohé takřka neuvěřitelné vášně a tragedie. Považoval vzdělání a vnitřní sebepoznání za prostředek proti společenskému zlu. Jeho spisy byly později zakázány papežem.
Renesanční lékař, filozof, matematik a astrolog Hieronymus Cardanus (1501 - 1576) byl přesvědčen, že povaha a osud člověka je symbolizována tvarem a rysy jeho čela. Tuto jeho hypotézu později do podrobností rozpracoval švýcarský myslitel Johann Kašpar Lavater (1741-1801) ve svém díle Physiognomische Fragmente (1788).
Za velmi významného psychologa pozdní renesance je považován zakladatel psychologické esejistiky Michel de Montaigne (1533 - 1592), který dlouhá léta samotářsky žil a pracoval ve svém rodném zámku Montaigne v Bordeaux ve Francii. Jeho kniha Eseje je deníkem osamělého člověka, který zaznamenává své postřehy o člověku, o lidských povahách, o přátelství, afektech (např. hněvu), o výchově dětí. Byl ovlivněn četbou antických autorů. Velmi pozoruhodná je jeho myšlenka, že největší věc na světě je vědět, jak má člověka být sám sebou. Doceňoval výchovu k samostatnému rozlišování a rozhodování již v dětství. Proti rané renesanci obecně oslavující rozkoš namítal, že sama rozkoš je bolestná, sestoupíme-li na její dno. Relativizoval i některé dobré skutky, domníval se, že zhusta jsme i k dobrým skutkům vedeni samotnými neřestmi a proto nás nesmí každý odvážný čin vést hned k závěru, že je odvážný i muž. Že je všeho člověku jen do času a ne na věky vystihuje i jeho myšlenka:,, I když sedíme na nejvyšším trůně světa, sedíme na něm jen vlastním zadkem. “ Vyslovil také názor, že jen blázni vědí všechno a překypují rozhodností. Je považován za skeptika nového věku.
Mnoho podnětů pro psychologii, zejména pro psychologii lásky, afektů, pomstychtivosti, vášní a emocí i vůle a mocenských tendencí můžeme najít v díle světoznámého dramatika a básníka Williama Shakespeara (1564 - 1616).
Podnětný pro psychology je rovněž německý barokní lyrik ovlivněny mystikou Angelus Silesius (1624 - 1677).
Holandský filozof Baruch Spinoza (1632 - 1677) ve snaze ukázat na podstatu lidského chování, zdůrazňoval myšlenku, že jednání člověka je založeno na jeho svobodné osobnosti.
Druhou důležitou etapou ve vývoji psychologie je po etapě spekulativní etapa empirická.
Termín empirická psychologie pochází od německého profesora v Halle, filozofa a matematika Christiana von Wolffa (1679 - 1754). Její hlavní metodou bylo pozorování. Opírala se o zkušenost a její pojmové zpracování. Výzkum nepřevládal.
Psychologické názory opírající se o empirii nacházíme např. u světoznámého senzualistického pedagoga J. A. Komenského (1592 - 1670), který chtěl do učení a vyučování (zejména mladších žáků) názorně zapojovat co nejvíce smyslů. Komenský navrhl také jednu z prvních periodizací duševního vývoje dětí i dospělých i starých lidí. Ve svém díle zdůrazňoval nutnost respektovat při výchově zvláštnosti a přirozenost dítěte. Navrhl systém výchovy mravů kultivující rozum, cit a vůli. Za cíl mravní výchovy považoval dosažení zbožnosti. Vysoko hodnotil lidskou moudrost. Věřil, že moudrost se dostavuje s pozdními léty. Považoval moudrost ze všeho bohatství za nejdrahocennější.
Empirickou psychologií se zabýval také britský filozof, pedagog a lékař a zakladatel senzualizmu a asocianista John Locke (1632 - 1704), který tvrdil, že nic není v našem rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech a lidskou duši přirovnával k čistému papíru, k nepopsané desce, na kterou teprve zkušenost píše, jak věci vypadají. Avšak jaké doopravdy jsou, to se může člověk jen dohadovat. J. Locke protestoval proti názorům o vrozených ideách a vrozených představách, jak je znají dějiny myšlení od Platona až po Descarta. Kladl důraz na zkušenost. Rozlišoval však dvojí zkušenost: z vnímání vnějších předmětů smysly (senzaci) a z vnímání vnitřních dějů a operací v myslí (reflexi). Všechny obsahy vědomí pocházejí podle něho ze senzací nebo reflexí. Duše (mysl) pro něj byla jakoby prázdný pokoj přijímající senzace a reflexe. Nevěřil ve vrozené poznání principů. Veškeré poznání podle něho pochází ze zkušenosti. Chtěl prozkoumat naše schopnosti a poznat, k zacházení s kterými předměty se náš rozum hodí nebo nehodí. Bývá někdy označován za zakladatele britské dětské psychologie. Byl mj. domácím lékařem a vychovatelem šlechtických dětí. Původně působil jako klasický filolog. Neuznával spekulace o duši a jejích vztazích k tělu.
Napsal např. Esej o lidském rozumu (1690) a Několik myšlenek o vychování (1693). Za cíl výchovy považoval vychovat gentlemana. Byl stoupencem individuální výchovy a zdůrazňoval i význam tělesné výchovy, otužování a pravidelné životosprávy. V jazykovém vyučování vystupoval proti gramatice a žádal výchovu přirozeným mluvením.
Zvláštní pozornost si zaslouží osobité psychologické a filozofické názory historika a idealistického filozofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646 - 1716), který svérázným způsobem řešil psychofyzický problém.
Vztah duše a těla vykládal jako zvláštní případ harmonie mezi dvěma odlišnými podstatami a jejich projevy. Tato harmonie je božím dílem a lze si ji představit jako dvoje ideálně zkonstruované hodiny, které stejně jdou a ukazují stejný čas, ale jedny z nich reprezentují tělo a druhé duši: změny v obou hodinách probíhají paralelně, ale neexistuje mezi nimi kauzální vztah, tj. vztah příčiny a účinku. Duše sama existuje jako věčná, je to jakýsi svět pro sebe, který je nadán schopností logického myšlení a morálního jednání. Základem jeho učení je monáda, duševní jednotka, duševní substance. Z nekonečného množství monád nestejné úrovně je složen celý vesmír. Monády se liší stupněm temnosti, resp. jasnosti. Např. zvířecí monády jsou temnější a jednodušší než lidské. Lidskou duši tvoří jeden, poměrně dokonalý druh monád. Lidská duše má navíc i sebevědomí. Zvířata sebevědomí nemají.
Věci sestávají z ještě primitivnějších a nejtemnějších monád.
Proti Lockovu názoru o neexistenci vrozených idejí Leibniz uvádí, že ideje sice nejsou vrozeny v hotové podobě, ale základní ideje jsou v nás obsaženy, byť nerozvinuté, již od narození.
Ve své teorii ospravedlňování Boha (teodicei) - proti námitkám, že ve světě je tolik zla, že nemůže být dobrý Bůh, prohlásil optimisticky, že tento svět je nejlepším ze všech možných.
Francouzský filozof a pedagog J. J. Rousseau (1712 - 1778), tvrdil, že civilizace působí negativně na rozvoj mravnosti.
V roce 1754 vyšla Rousseauova kniha O původu mravnosti mezi lidmi a 1762 vyšla kniha Emil, čili o vychování. Ve čtvrté části této knihy vyslovil své bezkonfesijní názory. Jeho dílo bylo proto spáleno katem a on uprchl do zahraničí. Nejprve do Švýcarska a poté do Anglie. V Anglii vyvrcholila jeho psychická choroba. V roce 1767 mu bylo dovoleno vrátit se do Paříže.
Již zmíněný profesor matematiky a filozofie Christian Wolff (1679 - 1754) dělil psychologii na racionální a na empirickou. Jeho kniha o empirické psychologii vyšla roku 1732 a o psychologii racionální v roce 1734. Sám zdůrazňoval význam psychologie racionální. Byl přesvědčen, že zkušenost a smyslové poznání pouze potvrzuje to, k čemu před tím se prvotně došlo myšlením a usuzováním. Byl to intelektualista. Vše, co filozofie správně dedukuje pojmovou cestou existuje podle Wolffa také ve skutečnosti. Podstatu duše chápal v představování, v obrazotvornosti a všechny druhy duševní činnosti považoval za pouhé obměny představování (vis representativa). Pro vybavování představ vyslovil hypotetický zákon, že minulý obsah představ se vybavuje celý, když přítomný obsah percepce ve smyslu představy obsahuje jeho část. Uvědomíme-li si obsah svého přestavování (percepce), je to apercepce. Živá představa pohybu podle něho vede k uskutečnění pohybu, což považuje za důkaz, že i snažení je projevem základní síly představovací. Jeho učení mělo vliv na Kanta a Herbarta. Protože za základ a podstatu duše považoval představy, je řazen mezi asocianisty. Rozlišoval různé stupně jasnosti stavů duše. Zabýval se také teorií pozornosti. Pozornost považoval za schopnost duše dát jedné části složeného vjemu větší jasnost než ostatním. Silnější počitek či dojem zatemňuje současně existující slabší. Od Wolffa údajně pochází také pojem psychometrie.
Protože v Prusku propagoval učení Konfucia a své myšlenky o nezávislé morálce, byl z Pruska vykázán.
Roku 1747 vydává v exilu a pod pseudonymem francouzský ateista, lékař a filozof Julien Offray de la Mettrie (1709 - 1751) knihu s názvem ,, Člověk stroj“ . Vyslovil zde např. názor, že syrové maso činí zvířata divokými, že i lidé by zdivočeli při takové stravě. Proto má v sobě národ anglický, který nepožívá maso tak upravené jako Francouzi, té



Některá související slova

city zaměřené na jiné osoby a neosobní hodnoty, city zaměřené na vnější svět, nálady člověka, persona a její poznávání, city zaměřené na sebe, edukace hodnot, genderové problémy člověka, prehistorie filozofie, vzdělávací potíže, sebevědomí a jeho poruchy, vůle a jednání člověka, životní strategie, vývojové stadium dlouhověkosti, vývojové stadium prepuberty, postmoderní sociologizující směr psychologie, transpersonální směr v psychologii, vývojové stadium předškolní, zdravý životní styl, vývojové období batolete, mladší školní věk (prepuberta), stáří jako vývojová etapa, typy osobnosti učitelů a učitelek, klientelismus a ritualizované chování, psychologické poradenství na vysokých školách, vlivy přírody na duševno, Postmoderní směr psychologie, motivace a stimulace chování a prožívání, celostní a tvarová psychologie, experimentální psychologie, behaviorismus a reflexologie, asocianistická psychologie, personalismus a charakterologie, strukturální vlastnosti osobnosti, charakter v psychologii, staří římští myslitelé, středověká psychologie, novověká psychologie, novověká psychologie a pedagogika, starořečtí myslitelé, Tělesné, temperament a jeho poznávání, paměť člověka, Představivost a obrazotvornost, Stavěl Josef (1901-1986)



Knihy

Dějiny psychologie do konce 19. století -- autor: Nakonečný Milan
Dějiny psychologie -- autor: Hunt Morton
Přehled dějin reflexe psychologie osobnosti v našich zemích -- autor: Förster Josef
Dějiny psychologie -- autor: Plháková Alena

Komentáře ke slovu dějiny psychologie


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » dědičné dispozice a poruchy
následující slovo: » DCŽM zkratka
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:547
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2020  --  ABZ.cz