Pojem Teoretická východiska psychologického poradenství

Slovo:

Teoretická východiska psychologického poradenství


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

Poradenství můžeme charakterizovat jako interpersonální (interindividuální) komunikaci, proces a vztah v němž jedna osoba (poradce, ať je to již pedagog, psycholog, lékař nebo právník atp.) se pokouší svou radou prokázat službu, pomoci či prospět, být výchovně užitečná tomu, komu radí, tedy jiné osobě (či osobám, jednotlivcům i skupinám).
Smyslem porady je, aby ti, kterým radíme, správně pochopili své problémy a vyrovnali se s nimi (např. ve výchovně vzdělávacím procesu, v rodině atd.). Tím poradenství přispívá k upevnění zdraví, vymezenému jako tělesné, duševní i sociální blaho (pohoda).
Důležitou, či dokonce základní složkou všech poradenských směrů je konzultace, rozhovor. Programovou poradenskou péči si můžeme rozdělit na čtyři stadia:
- navození poradenského vztahu (komunikace, procesu, kontaktu)
- prohloubení a naplnění poradenského vztahu (do tohoto stadia patří většina diagnostických a nápravných technik)
- uvolnění intenzity a rozvázání poradenského vztahu
- katamnestické, kontrolující účinnost a prognózu naší péče.
O průběhu těchto stadií je žádoucí vést si záznamy (dokumentaci). Každá porada by měla vycházet z adekvátního poznání osobnosti toho, kdo poradu vyžaduje i jeho sociálního prostředí současného i minulého. Proto je třeba klást důraz na anamnestické šetření, nejenom na zjištění současného stavu psychiky a osobnosti klienta.
Na celou poradenskou péči se vztahuje ta část Hippokratovy přísahy, která říká: "Zamlčím vše, co by se nemělo dostat do řeči druhých."
V centru zájmu poradců je klient nikoliv pacient. Poradenští psychologové a pedagogové sice pomáhají měnit postoje a hodnotové systémy, ale pouze ojediněle usilují o přebudování celé osobnosti (to patří do úkolů klinické psychologie).
Lze odlišovat klinickou psychologii od poradenské jednak tím, že poradenství se zabývá normálními osobami-klienty, bez patologické symptomatologie, kdežto klinická psychologie se zabývá pacienty nebo problémovými klienty. Poradenští psychologové usilují o tzv. pozitivní diagnostiku a diagnózu, kterou označují formální a neformální snahy o odhalení z ohodnocení všech relevantních atributů klienta. Kliničtí psychologové z tohoto hlediska vytvářejí spíše tzv. negativní diagnózu-v níž identifikují příp. poruchu.
Práce klinického psychologa se však stále více obrací k pozitivnímu a konstruktivnímu úsilí v člověku, ke zlepšení procesu jeho psychického vývoje.
Poradenství poskytuje také informace o vhodných studijních, pracovních a jiných příležitostech a interpretují se zde výsledky diagnostických zkoušek osobnosti. Poradenství (konzultace) se většinou odlišuje od psychoterapie. Poradenství se užívá obyčejně při pomoci normálním, somaticky i psychicky zdravým lidem a to zejména při volbě a výběru povolání. (Avšak v praxi poradenství a psychoterapie často splývají a doplňují se, i když poradenská psychologie klade větší důraz na racionální analýzu).
Bývá rozlišováno poradenství aktivní, direktivní a pasivní-indirektivní. V tzv. pasivním a-indirektivním poradenství poradce pouze "dopřává laskavého (přátelského) sluchu" tomu, komu se má pomoci. Poradce zde svými slovy odráží a opětovně vyjadřuje myšlenky a city klienta: parafrázuje, tj. opakuje to, co bylo řečeno, s nepatrnou obměnou a popisuje detailně možné alternativy chování, ze kterých si klient již vybírá sám.
V aktivním direktivním poradenství vede poradce rozhovor a pokouší se přesvědčit toho, komu radí, aby se choval způsobem, který mu více či méně určitými direktivními pokyny předepisuje.
Tzv. semidirektivní postup se opírá o nondirektivní postup, přičemž přebírá i některé postupy práce direktivního přístupu-objasňování a racionální zdůvodnění.
Je žádoucí, aby poradenský přístup byl kompetentní a jak individualizovaný (což zvyšuje intenzitu psychického působení), tak systémový (tzn. beroucí v úvahu nejen např. žáka s potížemi v prospěchu, ale i jeho učitele, rodiče, případně i sourozence a spolužáky jako určitý systém). Vztah poradce a klienta má vždy sociální kontext, probíhá vždy v určitém sociálním rámci. V procesu kazuistické klinicko-psychologické péče i poradenství je vždy třeba řešit dialektiku vztahů osobnost-společnost.
V teorii poradenství můžeme pozorovat dva odlišné, divergentní směry: poradenství preferující neosobní, racionální, kognitivní přístup ke klientovi, zaměřený na techniky poradenství a poradenství preferující osobní emocionálnější přístup (či tendující k němu), který je méně závislý na použitých technikách.
První směr zdůrazňuje rozum, logiku, řešení problému, druhý směr zdůrazňuje city a zážitky, prožitky, vztah, komunikaci mezi poradcem a klientem.
V praxi však jde často o kombinaci obou přístupů nebo o jejich střídání případ od případu. Jde totiž také o to, o jaký typ osobnosti u daného klienta jde. Pro racionální typ osobnosti je vhodnější spíše neosobní kognitivní přístup, emocionální typ osobnosti klienta zřejmě vyžaduje osobnější přístup.
Zdá se však, že poradce a klient mají vůči sobě vždy vysoce komplexní vztah, který nikdy není pouze kognitivní, ale vždy do jisté míry i osobní, emocionální či dokonce afektivní. (Poradenský vztah vždy má tedy i iracionální aspekty.)
Jiné je poradenství rozdělené podle zaměření poradce na sebepochopení klienta, na jeho sebepoznání, na jeho autointerpretaci nebo zaměření poradce na změnu, modifikaci chování klienta. V prvním případě jde vlastně o subjektivní hlubinnou psychokorekci a v druhém případě o objektivní psychokorekci chování (behaviorální přístup).
Má-li se interakce, komunikace poradce a klienta rozvíjet, pokračovat, musí mezi poradcem a klientem být poradensky žádoucí kontakt a vztah, který obsahuje alespoň minimum empatického porozumění a vzájemné akceptace. Konzultaci poradenského psychologa s klientem (a hlavně s jeho rodiči) je vhodné opřít o některé myšlenky C. R. Rogerse (1951, 1967):
"Rozhodující je postoj poradce k vnitřní hodnotě a významu jednotlivce. Jsme si vědomi, že každý člověk má sám v sobě hodnotu a význam?
Máme respekt k jeho schopnosti a právu uchopit život do vlastních rukou? Nebo si v hloubi duše myslíme, že by pro něho bylo lepší, kdybychom jeho život vzali do svých rukou my? Jak dalece pociťujeme požadavek nebo přání ovládat druhé?"
V každém případě by měl poradce zaujímat pomáhající postoj. Účinek konzultace, ať již poradenské nebo terapeutické je závislý např. na těchto proměnných:
pozitivní hodnocení a emocionální vřelost.
Verbalizace emocionálních zážitkových obsahů.
Opravdovost a sebekongruence.
Naším cílem by mělo být každou konzultaci, i když její hlavní cíl je jiný, doplnit apelem na sebepoznání, sebeovládání a solidární (altruistické) cítění klienta, na jeho odpovědnost, smysl pro životosprávu, duševní hygienu a mravní řád, i schopnost čelit konzumnímu tlaku. Je třeba varovat před nežádoucími kulturně cílovými představami a společenskými vzory (orientacemi).
Pozitivní hodnocení a emocionální vřelost
Poradce by měl klientovi vycházet vstříc úctou, opravdovou (ryzí) sympatií a lidskou vřelostí, aniž tento jeho přístup závisí na nějakých podmínkách, darech či výkonech z druhé strany, tedy ze strany klienta. Klient by se měl cítit být akceptován a získat tak odvahu, aby vyslovil i tísnivé a úzkostné představy, zkušenosti a zážitky, aniž by se musel obávat, že narazí na odmítnutí, resp. odcizenou distanci.
Poradce by měl být nadán lidsky nejdůležitějšími schopnostmi, schopností altruistické lásky k druhým, schopností vděčně lásku přijímat, radovat se a vyzařovat radost.
Verbalizace emocionálních zážitkových okruhů
Poradce by se měl snažit pocity a obsahy, které klient vyjadřuje sám empaticky spoluprožít a pak je sdělovat (přesně zformulované) klientovi. Klient je tím povzbuzován, aby se intenzivněji vyrovnával s vlastními zážitky a pocity, což je opět podstatná podmínka pro konstruktivní změny ve vlastním nitru a v mezilidské oblasti.
Je třeba napomáhat klientovi, aby se probojoval k systému hodnot a k pohledu, který mu umožní vyrovnat se i s poruchami.
Opravdovost a sebekongruence
Poradce by se měl snažit být v každé situaci "sám sebou", tj. měl by dbát na shodu svého chování navenek a svých vnitřních pocitů. Taková upřímnost může klientovi posloužit jako jakýsi model, podle něhož by se učil být sám vůči sobě i vůči druhým lidem otevřenější, čestnější a tím svobodnější.
Poradce by měl vždy vyzařovat klid, diskrétnost a pravdivost.
Poradce a terapeut by se měli mít na pozoru před jakýmkoliv "nemilosrdným" imperativem, i když "bez imperativu není zrání osobnosti". Je třeba mít důvěru ve vnitřní skryté zdroje sil klienta, ale současně ho neponechávat ani příliš sama sobě, ale uvádět ho do užívání svobody postupně.
Jde vždy o otázky životního stylu, zdravých poměrů v pracovním procesu, zdravých rodinných struktur, vzájemné důvěry a ovzduší pokoje, péče o harmoničtější a "zdravější" svět.
V současné době se hodně hovoří o principu proporcionální pomoci, který znamená např.:
- nesmí se přivodit žádné zlo nebo škoda.
- Je třeba zlu nebo škodě předcházet.
- Zlo se musí odstranit.
- Má se dělat nebo požadovat dobro.
První povinnost má přednost před druhou, druhá před třetí a třetí před čtvrtou.
Pro profesionálního poradce je podnětná znalost logoterapie Viktora Frankla (1994,1995). Podle logoterapie je třeba oslovovat člověka jako celek, tedy i jeho duchovní dimenzi, jeho "logos". Logoterapie je metoda, která se snaží klientovi pomáhat, aby sám našel svůj životní smysl (který je vždy individuální), a aby podle něho změnil svou životní praxi, svůj životní styl. Je třeba pomoci člověku odkrýt jeho vlastní vnitřní zdroje síly a hledat smysl života.
Je žádoucí odvracet lidi od takového životního stylu, kdy jsou nesmířeni, kdy jsou příliš obráceni do sebe sama, kdy vidí kolem sebe samé ohrožení, což vede ke strachu, nedostatku odvahy, nedůvěře, která vyzařuje i na druhé. Jde o zvyšování personální kompetence klientů během poradenské péče o ně. Podněcujeme u klientů rozvoj osobní zodpovědnosti za sebe sama, celkové osobnostní seberozvíjení. Výchova i poradenská psychologická péče by měla vyústit v sebepoznání, adekvátní sebehodnocení a sebemonitorování, k optimalizaci formování sebe sama. Předpokládá to ovšem uvědomění si svých osobních a duševních předností, nedostatků i limitů, kvalitní orientaci v podnětovém poli, úsilí o tvořivost, umění jednat s ostatními lidmi.
Je vhodné naučit lidi přijímat, akceptovat samy sebe i se svými "stíny" a "mezemi" (limity, hranicemi) a usilovat o objevování vlastních možností, kreativních potencionalit, sklonů a tendencí k dobrému. Mnohé potíže a poruchy tkví v nežádoucí paměti, která stále rozdírá staré rány, oživuje všechny nepříjemnosti a zraňující zkušenosti, vyžívá se buď v nekonečném sebeobviňování (intropunitivitě) nebo v žalobách na druhé (extrapunitivitě).
Lidé by se měli učit úctě, vzájemnému respektu, ohledům vůči druhým. Úcta je nejen výrazem vnitřní blízkosti, ale i nutného odstupu mezi osobami.
Vztah úcty musíme mít i k přírodě, ke květinám a zvířatům, ke vzduchu a vodě, ke všem kladným hodnotám světa. Jenom tak máme naději, že budeme zdravě žít.
Jde tedy o chápající a akceptující vztah na vysoké etické úrovni, o příznivou psychosociální atmosféru při poradenské komunikaci, nenahánějící strach, úzkosti a hrůzu, ale naopak nabízející možnost zbavit se napětí, desenzibilizovat negativní zážitky a emoce.
Pomáhají k tomu také různé způsoby individuálního poskytování tzv. suportu-podpory (k některým z nich logicky docházíme během své praxe). Využíváme např.:
- ujištění, že problém klienta je dost frekventovaný, a není vůbec nezvyklý. Takové ujištění působí nezřídka uklidňujícím způsobem, protože klient se skoro vždy domnívá, že je výjimečný případ.
- Ujištění, že příčiny daného problému jsou známé. Lidé se méně obávají známého nebezpečí či, problému než neznámého.
- Ujištění, že problém je sice značný, ale ne nepřekonatelný. Klienti mají často tendenci obávat se toho nejhoršího a zveličovat (hyperbolizovat), což zvyšuje jejich anxióznost (úzkostnost).
- Ujištění, že se dá něco udělat. Na klienta dobře působí, když mu v hlavních bodech vysvětlíme, že jsou známé metody a postupy nápravy.
- Ujištění, že u klienta nejde o ireverzibilní psychickou poruchu, a že klientovi taková psychická porucha ani nehrozí.
- Upozornění, že stav klienta by mohl být i horší. Klienta je třeba upozorňovat na možnost relapsů a selhání i v průběhu poradenského procesu.
Je třeba upozornit, že poradenský a psychoterapeutický efekt suportu není zcela jednoznačný. Za nejvýznamnější suportivní (podpůrnou) úlohu je právem považováno akceptování klienta.
Musíme mít stále na zřeteli, že během poradenského vztahu se mohou snadno projevovat dosud skryté úzkosti a strachy budící nežádoucí představy, myšlenky a impulzy.
Adekvátní poradenský vztah umožňuje klientovi, aby odhalil své problémy, své tísnivé zážitky v tom čase a v té rychlosti, při níž jim může čelit a ovládnout je během poradenské komunikace. Poradce se musí zdržet předčasných závěrů, doporučení, rad a opatření. Poradce podporuje a posiluje u klienta vše pozitivní, podporuje klientův osobnostní růst a rozvoj. Rychlost a rozsah změn v postojích a osobnosti klienta, v jeho chování i akceptace poradce jsou ovlivněny osobností a přístupy poradce a úrovní poradenské komunikace a vztahu. Osobnostní charakteristiky klienta i poradce, situace, za které se poradenský vztah odehrává, celá procedura, obřad poradenské aktivity, to vše má vliv na efektivnost změn v postojích a chování klienta. Poradce musí dokázat klientovi problematiku ujasňovat postupně. Primitivní direktivní rady vycházející z vlastních hodnotových schémat a předsudků svědčí o odborné nezkušenosti poradce. Jedním z cílů poradenské péče je zvýšení sociální kompetence klienta i vývojem adekvátní asertivity. Asertivitu přitom chápeme jako takový způsob komunikace a jednání, kterým člověk vyjadřuje a prosazuje (upřímně, otevřeně a přiměřeně) své myšlenky, city a názory, postoje.
Jaké požadavky bývají uváděny na základní charakteristiku osobnosti poradce? Poradce musí mít spontánní, pravý, ryzí zájem o klienta, musí s ním mít účast a mít silnou potřebu mu pomoci, ovlivnit ho, změnit žádoucím směrem.
Poradce tuto změnu ovšem může očekávat s různou mírou optimismu a s různou dávkou víry v možnost změny psychiky a osobnosti klienta.
Jistou míru naděje a očekávání změny nacházíme snad vždy. Bez této naděje a bez tohoto očekávání by nemělo smysl pokračovat v poradenské práci. Vždy však musí poradce respektovat osobnost klienta. Pokud poradce osobnost klienta nerespektuje, nemůže adekvátně pokračovat v jeho ovlivňování. Poradce by měl být opravdový, čestný a ryzí.
Úspěch v poradenské práci má silný vztah ke stupni důvěry, kterou má poradce ke svému teoretickému východisku i praktickému metodologickému postupu. Vždy však je nutno vzít v úvahu, že rozhodujícím aspektem vlivu poradce na klienta není skutečná osobnost poradce a jeho chování, resp. jeho záměr v poradenském vztahu. Rozhodující je totiž to, jak klient poradce vnímá, respektuje, interpretuje a akceptuje.
Tedy postoje klienta, jeho osobnostní charakteristika jsou rozhodujícími aspekty poradenského vztahu. Klient musí věřit, že změna jeho osobnosti, chování a prožívání je možná a že mu poradce může a je schopen pomoci. Musí vnímat, že poradce se o něj zajímá, že s ním má účast a že mu chce pomoci. Musí spoléhat na poradce a na jeho odborné postupy a metody. Měl by být v poradenském procesu aktivní a podílet se na něm.
Klient stejně jako poradce by měl být opravdový, ryzí, čestný v poradenském procesu (my však víme, že klienti mají často tendenci manipulovat s poradcem, vytvářet s ním aliance vůči někomu atp.).
Vždy musíme mít na zřeteli, že klient je aktivní bytost, jejíž chování je sice na jedné straně ovlivňováno okolím, ale která také sama ovlivňuje okolí svým vlastním chováním.
Člověk vybírá svým vnímáním a rozhodováním objektivní stimuly ze svého okolí i subjektivní stimuly, na které bude reagovat.
Člověk vždy určitým způsobem interpretuje své okolí i sebe sama. Svět člověka je částečně determinován jeho vnímáním, cítěním, volním rozhodováním, nejen pouze objektivní existencí a působením reálných stimulů.
Současné poradenství usiluje o tyto charakteristické znaky:
interdisciplinární a komplexní charakter (psychologie, pedagogika, sociologie).
Více sférový charakter (rodina, škola, zdravotnictví, soudy, podniky apod.).
Profesionální charakter.
Institucionalizovaný charakter.
Procesuální, vývojový, kontinuitní-biodromální charakter, nikoliv o epizodický, jednorázový charakter. Usiluje přitom o odhalování a stimulaci tvořivých sil v člověku, podněcuje jeho rozvoj a celkově zvyšuje jeho výkonnost. Psychiku a osobnost přitom chápe deterministicky. Rodinu považuje za základní biosociální prostředí, rozhodujícím způsobem ovlivňující duševní vývoj člověka.
Edukativně-formativní, rozvíjející charakter, který chápe proces výchovy jako proces celospolečenský.
Personální charakter (zaměření na celek osobnosti).
Vnitřní strukturovanost (J. Koščo a kol., 1987).
Vysokoškolská poradenská psychologie se zabývá především problematikou studijní a sociální adaptace u normálních osob, a to za použití psychodiagnostických metod a převážně racionální analýzy, tedy za využití kognitivních prostředků. Poradenské instituce by přitom měly úzce spolupracovat s institucemi klinicko-psychologické péče a institucemi zdravotnickými.
V současné době používají psychologové při své práci v poradnách podle svého založení v různém rozsahu jak psychometrický, tak klinicko psychologický (kazuistický) přístup.
Hlavní metodou při tvorbě psychologické případové diagnózy by podle našeho názoru měla být metoda kazuistická. V konkrétních jednorázových akcích by mohla převládat metoda poradenská. Vedle kazuistického vedení a porad (konzultací) by přitom měla mít všechna poradenská zařízení k dispozici řadu dalších technik, včetně laboratorních pomůcek.
Odborná porada (konzultace) přitom musí splňovat několik nezbytných předpokladů, má-li být efektivní a mít praktický význam: především předpokládá někoho, kdo o takovou radu skutečně stojí, dále předpokládá, že je schopen radu správně pochopit a má snahu i dovednost jí realizovat a konečně předpokládá, že radu dokáže důsledně realizovat.
Psychologové pracující ve školském poradenství musí vedle psychologie znát i pedagogiku a příslušnou školu, podobně jako psychologové ve zdravotnictví musí mít orientační informace o medicíně a zdravotnickém zařízení.
Jako existuje iatrogenie, pedagogenie, parentogenie, sororigenie, managerogenie apod., existuje také možnost psychologogenie na praktických psychologických pracovištích. V centru zájmu poradenských pracovníků je klient, nikoliv pacient. Poradenští psychologové klientům pomáhají měnit jejich názory, postoje a hodnotové systémy, ale pouze ojediněle usilují o přebudování celé osobnosti klienta.
Idea poradenství u nás i ve světě je součástí hledání cest, jak dosáhnout lepších výsledků ve výchovné práci a v péči o osobnostní a profesionální vývoj a rozvoj člověka během jeho životní cesty.
Vývojem teorie a praxe poradenství, adekvátnějším vymezováním jeho předmětu, úloh, funkcí, cílů a metod i odbornou profesionální přípravou poradců se systematicky začali zabývat i početné vědecké konference, symposia, semináře i zahraniční organizace.
Současné vysokoškolské poradenství se vydělilo ze systému výchovného poradenství ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.
Předpokládáme, že vysokoškolská poradna obsazená dvěma specializovanými poradci a jednou sociální pracovnicí by mohla individuálně poradensky pečovat o 200 nových klientů ročně, přičemž počet poradenských konzultací by se mohl pohybovat od 300 do 500 ročně.
Mimoto by poradna mohla realizovat skupinové poradenství (s 10-12 člennými skupinami) v průběhu školního roku (jedenkrát týdně dvě hodiny, většinou večer).
V hromadném poradenství se mohou pracovníci poradny setkávat s několika sty posluchačů všech fakult ročně (jde např. o téma správná technika duševní práce).
Lze uvažovat i o výzkumné práci poradny (zejména pokud jde o zkoumání osobnosti posluchače a jeho úspěšnosti v praxi).
Poradna by mohla vydávat i vlastní publikace typu: Jak studovat na vysoké škole, Jak řešit konflikty, Jak plánovat programy sebezdokonalování vlastní osobnosti atp.
Smyslem vysokoškolské poradenské činnosti je předcházet studijní neúspěšnosti, psychosociálním potížím, fixaci pocitu nespokojenosti ve studiu a v životě vůbec, předcházení neurózám a psychosomatickým potížím, optimalizovat vztahy člověk-stroj.





Knihy

Internet jako cesta pomoci. Internetové poradenství pro pomáhající profese -- autor: Horská Bohuslava, Lásková Andrea, Ptáček Ladislav
Vědění a participace -- autor: Dlouhá Jana
Vědění a participace -- autor: Dlouhá Jana
Teoretická východiska informační vědy -- autor: Drobíková Barbora, Římanová Radka, Souček Jiří, Souček Martin
Teoretická východiska informační vědy -- autor: Drobíková Barbora

Komentáře ke slovu Teoretická východiska psychologického poradenství


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » teoretická saturace
následující slovo: » teoretické kognitivní metody
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2889
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2020  --  ABZ.cz