Pojem perinatalita

Slovo:

perinatalita


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

PERINATaLITA znamená vývoj těsně před porodem, při vlastním porodu a těsně po porodu).
Vlastní porod (partus) má tři doby:
1. doba otevírací je charakterizována začátkem porodních bolestí,
2. doba vypuzovací trvá asi jednu hodinu a je charakterizována mohutnými stahy děložní svaloviny,
3. doba k lůžku nastává krátce po vypuzení plodu. Dochází v ní k dalším stahům děložní svaloviny, které vypudí plodové obaly a placentu.
Pracovní výkon při porodu je značný. Rovná se přibližně práci, kterou je třeba vynaložit při vynesení jednoho metrického centu do třetího poschodí (Helena Malá, Josef Klementa, 1985).
Za specifický druh porodu můžeme považovat tzv. hypnoporod (hypnoBirthing, metoda Marie F. Mongan).
Jedná se o soubor autosugestivních, meditačních, vizualizačních, relaxačních a dýchacích technik, metod s postupů, které mají za normálních okolností vést rodičku jen s mírným nepohodlím k přirozenému a spontánnímu porodu.
Nejedná se o porod v heterohypnóze.
Další specifický druh porodu je tzv. lotosový porod.
Neodstřihává se pupečník a placenta po porodu zůstává u dítěte, pokud se sama neoddělí (to bývá např. od tří do devíti dnů).
Jsou tvořeny hypotézy o tom, že okamžité či předčasné stažení a přestřižení pupečníku při porodu může být ,,přispívajícím faktorem":
potíží v dýchání, žloutenky, autismu, poškození mozku, dětské mozkové obrny, pozdějších mentálních obtíží a poruch, závad a poruch učení i chování.
Na druhé straně jsou však vážné obavy např. o tom, že lotosový porod může: zapříčinit infekční choroby.
Francouzský porodník Michel Odent (narozen 1930) doporučuje porod považovat jako ryze soukromou záležitost, realizovanou jakoby v klidném domácím prostředí bez ostrého světla, bez hluku. Potřebu zakřičet si však žena zadržovat nemá.
V průběhu kontrakcí má žena relaxovat v bazénu s teplou vodou, kde jsou kontrakce
méně bolestivé.
Vůči přítomnosti manželů či partnerů u porodu je M. Odent kritický, zejména vůči některým osobnostním typům mužů (např. ,,pozorovatelům", upovídaným, protektivním a dominantním).
Psychologové zkoumají vhodnost přítomnosti jednotlivých typů otců při porodu ( výzkumné zprávy uvádějí 5 až 30 % otců pro které účast na celém porodu jejich partnerek přináší kratší i delší psychosomatické obtíže).
Vhodnější jsou duly, tj. speciálně vyškolené doprovodné osoby, která poskytuje především psychickou, morální, ale i fyzickou oporu ženě již během jejího těhotenství, ale hlavně při porodu a v šestinedělí.
Zcela osobitý názor má M. Odent na ultrazvukové vyšetření. Sugestivně popisuje, že několik generací těhotných a jejich dětí bylo během posledních desetiletí "převálcováno" ultrazvukovými vlnami. Ultrazvukové vyšetření má podle něho nepříznivý vliv na vztah matky a plodu.Existují domněnky, že ultrazvukové vlny působí na dosud nevyvinutý mozek dítěte a mohou v případě nadužívání ultrazvuku přispět např. ke vzniku AUTISMU či HYPERAKTIVITY.
Některé gravidní ženy uvádějí, že pozorovali při ultrazvukovém vyšetření symptomy nepohody plodu.
Dítě musí být po porodu okamžitě umístěno na břicho matky tak, aby mohlo být v kontaktu s "živým teplem její kůže". Kůže musí být stimulována kontaktem kůže na kůži. Důležitý je pohled z očí do očí. Ruce mají být volné, aby mohlo dojít ke komunikaci ruce - ústa. Důraz je kladen na okamžité první přisátí. Pokud k němu nedojde, je nutné pokusy opakovat za několik hodin, kdy se uplatní efekt odloučení placenty.
Pupečník má být přestřižen, až když dojde k zástavě jeho pulzace. Po porodu má být dítě stimulováno nejenom něžnými dotyky matky, ale také ostatních příbuzných přítomných při porodu. Je žádoucí pokud možno minimalizovat aplikaci léků při porodu. F. Leboyer používání léků dokonce zatratil, M. Odent je výrazně omezil.
Rooming-in s kojením podle potřeby (z angličtiny on demand) a kolébkou pro dítě je samozřejmostí.
Podle M. Odenta také kardiotokografie zaznamenávající souběžně srdeční a děložní činnost je někdy nebezpečná, protože prý vede ke zvýšené četnosti operačních porodů.
Velmi důležitá je také problematika bezbolestného porodu, o který se usiluje psychoprofylakticky, farmakologicky i fyzikálně.
Nebezpečné pro další vývoj může být delší bezvědomí dítěte při narození (asfyxia neonatarum).
Perinatální psychologové se zabývají porodními traumaty ve smyslu posttraumatické stresové poruchy nikoliv ve smyslu somatických (tělesných, fyzických) traumat způsobených porodem.
Jako dystokie se označuje protrahovaný, neprogredující, nepostupující porod, porucha porodu zapříčiněná mechanickými nebo funkčními příčinami.
Psychologové specializovaní na perinatální poradenství pomáhají některým nastávajícím maminkám, které prožívají poměrně často (asi v 80%) se projevující poporodní blues (,,sedmidenní " blues, maternity blues, baby blues), což je lehká, krátkodobá a přechodná deprese nebo subdeprese po porodu, která se projevuje např. návaly pláče, zvýšenou přecitlivělostí (hypersenzitivností), emoční a afektivní labilitou nebo skleslostí.
Vážnější, avšak nikoliv příliš často (asi v 10%) se vyskytující je poporodní deprese (též deprese post partum, poporodní neurotická deprese), která někdy postihuje ženy i po ukončení šestinedělí. Projevuje se nápadnou anxiozitou (úzkostností), chorobnými strachy, velmi pesimistickou základní náladou, velkou únavou až vyčerpaností, nespavostí.
Nejvážnější, avšak nikoliv častá (asi v 0.1%) je poporodní psychóza ( též tzv. laktační psychóza, psychóza post partum, postnatální psychóza či puerperální psychóza) projevující se psychotickými stavy, které musí však být diagnostikovány, odborně potvrzeny a léčeny psychiatry a klinickými psychology. Poporodní psychóza se projevuje např. ztrátou kontaktu nemocné matky s realitou, bludy, halucinacemi, ztrátou schopnosti adekvátně pečovat o dítě. Občas lze pozorovat specifickou formu Capgrasova syndromu pojmenovaného v roce 1923 podle francouzského psychiatra Jean Marie Josefa Capgrase (1873-1950). Postižená matka je přesvědčena, že vlastní dítě jí bylo vyměněno, že ke kojení ji bylo přineseno cizí dítě jejímu vlastnímu dítěti pouze podobné.
Normy pro normální porodní hmotnost se mění v čase. Ve druhém desetiletí 21 století se uváděly takto:
normální porodní hmotnost = 2500-4500g
vysoká porodní hmotnost (vyšší než 4500g)
DONOŠENÝ NOVOROZENEC nejčastěji měří 50 až 52 cm a má hmotnost 3 000 až 4 000 gramů. Chlapci jsou přibližně o jeden cm delší a o 100 gramů těžší než děvčata. Za dolní hranici fyziologické variability je považována porodní hmotnost 2 500 gramů a délka někdy 47 cm, jindy jen 45 cm. Některé děti jsou však konstitučně drobné a je možno je považovat za zralé i při nižší hmotnosti, než je 2 500 gramů. Porodní hmotnost 4 300 gramů a porodní délka 53 cm bývají většinou uváděny jako horní hranice normy. Matky trpící diabetem (cukrovkou) mívají často tzv. obrovské děti s velkou hmotností.
Děti nemanželské mívají častěji nižší porodní hmotnost než děti narozené v manželství. S nízkou porodní hmotností se každoročně rodí 4 - 12 % dětí. Jsou to děti hypotrofické.
Pokud jde o průběh porodu, musíme se alespoň zmínit o tom, že předčasný nebo neobvyklý průběh porodu může někdy mít vliv i na některé poruchy duševního vývoje dětí. Byla např. zjištěna pozitivní korelace mezi délkou porodu a pohotovostí k úzkosti u dětí.
Přesto se však předpokládá, že bolestivost je v nitroděložním životě, při porodu a ještě asi šest týdnů po porodu u dítěte snížená.
V polovině 20. století bylo americkou lékařkou Virginií Apgarovou (1909-1974) vytvořeno schema pro pozorovaní a posouzení novorozence (tzv. APGAR skóre).
Bezprostředně první hodinu po porodu má být dítě po prve přiloženo k prsu matky. První hodina po narození je označována za zlatou hodinu ve vývoji novorozence. První kojení vhodně doplňuje tzv. skin to skin contact (zkratka SSC), kdy novorozené dítě je nahé přikládáno na nahou kůži břicha a hrudníku matky. Tento kontakt kůže na kůži dítě uklidňuje, pacifikuje a u matky má kladný vliv na kojení. Někdy se dítě vkládá i na hruď svého otce.
Doporučuje se také metodu šátkování či klokánkování nazývanou také Kangaroo Mother Care (KMC)- doslovně klokaní mateřská péče- pro všechny (nejen předčasně narozené) novorozence. Metoda se začala používat v roce 1978 v Bogotě (Kolumbie). Na aplikaci této metody se podílí i otcové novorozenců. Probíhá odborná diskuze jak dlouho by se šátkování mělo aplikovat. Za adekvátní se zatím považují např. dva měsíce po narození dítěte.
Šátkování proslavila patrně mj. i americká spisovatelka Jean LIEDLOFF (1926-2011), která žila 2 a půl roku v deštném pralese u jihoamerických Indiánů ve Venezuele. Napsala knihu The Contiuum Concept (Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti) týkající se zejména ,,přirozeného" stylu výchovy domorodých dětí.
Sama však děti neměla a nebyla vdaná.
Při šátkování a klokánkování je třeba vzít v úvahu některé nesprávné komerční snahy výrobců.
Psychologové podporují celodenní pobyt matky s novorozencem v jedné místnosti tj. rooming in, který má pozitivní vliv nejenom na rozvoj vzájemných vztahů a vazeb a a dítěte, ale také na adekvátní či optimální mléčnou sekreci matky a na kojení dítěte.
Pokud jde o děti pouze kojené jsme toho názoru, že pokud se tito kojenci v letních vedrech při večerním koupání snaží dychtivě napít ještě i koupelové vody, nemělo by se nic přehánět a převařenou vodu nebo slabý dětský čaj by mohli vedle kojení ve velkých vedrech dostat také.
Hnutí rooming in má své počátky v roce v USA ( již od roku 1940) a bylo reakcí na symptomy emocionální sterility tehdejších porodnic. V Československu se rooming in začal postupně zavádět až od 70. let dvacátého století.
Rozlišuje se full rooming in, tj. plný či úplný rooming in zdravého novorozence se zdravou matkou v jedné místnosti v celodenním kontaktu a tzv. half rooming in, tj. poloviční /částečný) rooming in, kdy novorozenec s matkou je v jedné místnosti pouze přes den a v noci je umístěn na novorozenecké oddělení. Tento systém je považován za méně přínosný než je full rooming in.
Déledobější oddělení malého dítěte od matky (např. při umístění do ústavní péče) může u dítěte vést až ke specifickému separačnímu syndromu (anaklitické úzkosti a depresi) až k aninhilační anxietě, což je závažná existenční úzkost.
Ve výzkumu Zkušenosti z raného dětství a projevy genetického potenciálu, který provedli v roce 1997 Bruce D. Perry a Ronnie Polard (N -122) je uvedeno, že pokud dojde v prvních třech letech ke globálnímu zanedbávání péče o děti, k nedostatečné nutriční, senzorické a sociální stimulaci dítěte (např. pokud jde o slovní komunikace, dotyk, sociální interakce aj.), dochází i ke změnám lidského mozku a ke změnám propojení a organizace mozkových buněk.
Mozková kůra člověka roste do velikosti, složitosti, tvoří neuronové vazby a vyvíjí se v závislosti na kvalitě a množství senzorických podnětů.
Zahřívání, konejšení, adekvátní krmení, dodržování hygieny a verbální a taktilní uklidňování dítěte má vliv i na zrání, růst, hmotnost a organizaci mozku.
Pro DIAGNOSTIKU stavu mentálního vývoje a rozvoje dětí používají psychologové tzv. vývojové škály , které nejsou určeny přímo ke zhodnocení úrovně intelektu, ale jejich prostřednictvím lze získat posouzení celkové neuromotorické zralosti dítěte a orientačně zjistit úroveň dílčích kognitivních schopností. Výsledky je vždy třeba interpretovat s ohledem na celkové hodnocení vývoje dítěte, jeho chování a rodinné prostředí.
Současní psychologové se zaměřují na definici deficitů a silných stránek dítěte. Na základě stanovení vývojového profilu a zhodnocení celkového vývojového tempa se snaží stanovit prognózu dalšího vývoje dítěte.
Gesellova vývojová škála (Arnold Gesell a Amatruda, 1941, 1947, originální vydání poslední revize v roce 1980) je určena pro vyšetření dětí od 4 týdnů do 36 měsíců věku. Vývoj je hodnocen v pěti širších oblastech: adaptivní chování, hrubá a jemná motorika, řeč a sociální chování.
Škály N. Bayleyové: Bayley Scales of Infant Development (BSID) (Bayley, 1983, 1993). Metodu lze použít k psychologickému vyšetření dětí od 1 měsíce věku do 3,5 let. Obsahuje mentální škálu, motorickou škálu a záznam o chování dítěte.
Brazeltonova neonatální posuzovací škála - měří schopnost novorozence odpovídat na prostředí. Je určena k posouzení chování, diferenciace stavů a reakcí na okolí u dítěte od narození do 30 dní věku.
Thomas Berry Brazelton (narozen 1948) emeritní profesor pediatrie z Harvard Medical School vývoj chápe jako kontinuum různých hierarchicky uspořádaných úkolů. Každá úroveň zralosti pak představuje úkol, který v kontinuální vazbě s prostředím vede k adaptaci na prostředí. Vždy, když nastupuje nová diferenciace, je stará rovnováha narušena a nová se utváří na kvalitativně odlišné úrovni.
Testy se provádějí v domácím prostředí a matka hraje při testování důležitou úlohu facilitátora, který podněcuje dítě, pobízí ho. Zaznamenávají se pak ty nejlepší výkony. V testu sledujeme tyto 4 dimenze chování:
1. Interaktivní chování - ukazuje, jak se novorozenec adaptuje na domácí prostředí .
2. Motorické chování - velice důležité je pozorování toho, jestli si dítě saje paleček, tzn. pozorujeme aktivitu ručička a ústa a dále nesmíme opomenout základní reflexy.
3. Ovládání fyziologického stavu znamená, za jak dlouho se dítě uklidní po excitaci.
4. Reakce na stres - sledujeme úlekové reakce.
Tato diagnostická zkouška trvá přibližně půl hodiny.
Mary D. Salterové Ainsworthová (1913-1999) spolupracovnice J. Bowlbyho sestavila
Strange Situaton Test (Test neznámé situace):
1. Matka a dítě vchází do neznámé místnosti.
2. Matka si sedá a dítě má možnost volně se pohybovat.
3. Přichází neznámý člověk.
4. Matka jde pryč, opouští dítě s neznámým člověkem.
5. Matka se vrací zpět, cizí člověk odchází.
6. Matka odchází, nechává dítě samotné v místnosti.
7. Neznámý člověk se vrací.
8. Cizí člověk jde pryč a matka se vrací.
Z reakcí dětí na tuto situaci je možno realizovat čtyři diagnózy bondingu či attachmentu.
1. Bazálně (jisté) a bezpečné přimknutí (odhad 55% dětí)
2. Úzkostné (nejisté) přimknutí (30%)
3. Úzkostné - ambivalentní přimknutí (10%)
Mary Mainová (narozená 1943) a Judith Solomonová v roce 1986 přidaly ještě:
4. Dezorganizované (desorientované ) vztahy (odhad je 5% dětí).
Ad 1. Adekvátní bazální (jisté) psychosomatické přilnutí
Jde o bezpečný typ vztahové vazby, připoutání,
základní interpersonální citovou vazbu, vztah, interakci, např. emoční, citové, afektivní pouto a interakce matky i dalších blízkých osob a dítěte zajišťující jistotu, pocit bezpečí (bezpečnou základnu), spokojenost a mající vliv i na sociální komunikaci jedince během celého jeho ontogenetického vývoje.
Není-li vztahová osoba přítomna, vykazují děti známky nepohody, které po jejím návratu vymizí. Po návratu blízké osoby ji vítají s radostí, kladně, vyjadřují jí pozitivní emoce, vítají tělesný kontakt. V přítomnosti této osoby se pouštějí do bezpečné explorace okolí.
Jde o jistý (bezpečný) typ vztahové (citové) vazby).
Ad 2. Nadměrně úzkostný (nejistý) typ vazby
Je charakterizován vyšší úzkostí a závislostí dětí na pečující osobě. Dítě se jeví jako bezmocné a nešťastné. Na odloučení matky reagují velkou nepohodou a nespokojeností.
Matky těchto dětí se nebrání intenzivnějšímu kontaktu s dítětem, ale proti matkám s bezpečnou vazbou k dětem např. reagují méně citlivě na dětský pláč, nebo navenek vystupují méně empaticky, distancovaněji.
Jejich chování osciluje mezi laskavostí, vřelostí a hyperkritičností a odmítáním dítěte a je více emočně a afektivně labilní.
V dospělosti jsou lidé s touto vazbou často trvale úzkostně laděni, obávají se nepříjemných zkušeností a prožitků.
Ad 3. Distancovaně vyhýbavý (nejistý) typ
Je charakterizován nedůvěřivým distancovaným vyhýbáním se matce, děti např. na odchod matky navenek nejdříve nijak zvlášť nereagují. Po návratu matky ji však ignorují, tváří se odtažitě, negativisticky, uraženě, vzdorují.Neudržují hned blízký kontakt.
Matky těchto dětí obvykle charakterizuje přerušovaný či méně intenzivní kontakt s dítětem, odmítání kontaktu a komunikace.
Dítě od dětství potlačuje své emoce. (Může se objevovat tendence k perfekcionismu a péči o rodiče, neboť dítě je chváleno za nezávislost, samostatnost, povrchní adaptaci v předčasné roli dospělého).
Pro dospělého s tímto typem vazby je charakteristická distancovanost, odstup od intimních vztahů, emoční chlad, znehodnocování významu vztahů, zdůraznění síly a nezávislosti.
Klinicky významná je zejména vyhýbavost afektům a emočně nabitým vztahům.
Ad 4. Desorientovaná, dezorganizovaná vazba
Vztahy poznamenané dezorganizovaností, chaosem, nepředvídatelností. I jako dospělí opakují dětský scénář, kdy nemohou opustit vztahovou osobu, i když se v její přítomnosti trápí. Trápí se často pocity viny, nejsou si jistí ve svém jednání. Dezorganizovaný typ vazby je významný prediktor duševních poruch (Lečbych a Pospíšiliková, 2012).
Psychologové spolupracují také při diagnostice a terapii tzv. kuvády.
Couvade syndrom (kuváda) je označení stavu, kdy jinak zdravý muž, jehož partnerka je těhotná, začne trpět těhotenskými obtížemi. Muži popisují psychické i fyzické potíže. Mezi nejčastější patří ranní nevolnost, bolesti zad, křeče v lýtkách, pálení žáhy, nadýmání, bolesti břicha, změny chuti k jídlu, pálení žáhy, problémy s dýcháním či zvyšující se váha. Z psychických problémů nastávající tatínkové nejčastěji uvádějí podrážděnost, deprese, neklid, poruchy spánku nebo změny nálad a nechuť k sexu.
Přestože Couvade syndrom nepostihuje všechny nastávající otce, ale týká se asi dvaceti procent z nich.
Muži za svůj stav nemohou a nemohou ho změnit ani svou vůlí. Sami si neumějí vysvětlit vzniklé potíže a problémy mají i s vysvětlováním svých zdravotních problémů nejbližšímu okolí.
První příznaky Couvade syndromu se objevují krátce poté, co partnerka zjistí, že je těhotná. Závažnost problému se zvyšuje spolu s postupujícím těhotenstvím ženy a trvá až do období třetího trimestru.Někteří vědci se domnívají, že jde o přirozený stav, který je způsoben psychickou účastí a spoluprožíváním očekávání dítěte ze strany muže. Zastánci této teorie se domnívají, že syndrom není ničím výjimečný a že může dvojici velmi pomoci v dalším partnerském životě.
Další část odborníků hledá lékařskou vědou odůvodnitelné, příčiny vyvolávající změnu fyzické a psychické kondice.
Žena z přírodního národa se zde před porodem odebírá do porodní chýše, kam ji doprovázejí zkušené ženy ze společenství. Během této doby vykonává nastávající otec řadu rituálů, které nesou označení kuváda. Tento termín pochází z francouzského couver (v angličtině se setkáváme s výrazy couvade nebo též couvade syndrome), což v překladu znamená sedět na vejcích. Jako první asi použil tento termín v roce 1865 britský kulturní antropolog Edward Burnett Tylor (1832-1917).
Hlavní smysl rituálního zapojení nastávajícího otce do porodu lze spatřit jednak ve snaze odpomoci své ženě od porodních bolestí (Martina Cichá, Šárka Fleišmanová, 2007), jednak si muž jejich prostřednictvím potvrzuje svoji roli otce ve společnosti (Wenda R. Trevathan, 1987). Konkrétní příklad kuvády můžeme spatřit například u šošonských mužů. Ti dodržují na znamení účasti s manželčiným a potomkovým stavem přísný půst, kdy mají dovoleno živit se pouze chlebem a vodou. Po narození dítěte přichází rituální praktika, která muži přikazuje ponořit se do studeného potoka, čímž na sebe symbolicky přebírá roli dítěte, které je vykoupáno ve vodě teplé. Jelikož musí dítě i se svou matkou žít do doby, než u nich dojde k obnovení rovnováhy a čistoty, v porodní chýši, trvá ještě několik týdnů, než muž svého potomka skutečně spatří (Šárka Fleišmanová, Martina Cichá, 2007).
Rituály, spadající pod kuvádu, kdy manžel prožívá porodní bolesti své ženy, u nich popsal také český etnograf A. V. Frič . Rodičky z indiánského kmene údajně ihned po porodu přeplavou řeku a jdou do lesa sbírat jedlé kořeny. Na tváři mají přitom veselý a spokojený výraz. Jejich muži vypadají naopak velmi uboze, leží na lůžku, pláčou a naříkají. Všichni členové kmene se k muži, jehož žena právě porodila, seběhnou a snaží se ho bezúspěšně utišit. Nakonec prohlásí, že je tento muž těžce nemocen . Obdobná podoba kuvády provázela porod dítěte také na území dnešního Španělska a v některých částech Asie. Ženy zde rodily na odlehlém místě mimo domov a mnohdy se stalo, že se bezprostředně po porodu pustily opět do práce. Nastávající otec mezitím ležel v posteli a sténal bolestí. Po svém návratu domů ho žena nakrmila a zahrnula péčí (Karel Skočovský, 2004).
Tento syndrom patrně souvisí s mírou a intenzitou aktivity mirror neurons. Jde o zrcadlící či zrcadlové speciální nervové buňky v mozku, které nejen mohou realizovat určitý program (vzorec) chování a prožívání jedince, ale aktivují se a resonují i tehdy, když člověk jen pozoruje a prožívá, jak jiný jedinec nebo i sociální skupina tento program realizuje. Zrcadlící neurony jsou patrně základem empatie, soucitu, intuice, imitace, identifikace, následování, komunikace, spolupráce a sociálních vazeb.
PREVENCE dificilit, deprivace i vážnějších poruch dětí v prenatálním, perinatálním i raně postnatálním stadiu jejich vývoje vyžaduje, aby rodiče a sourozenci usilovali o zdravý životní styl, a to nejen o somatickou, ale i o psychickou kvalitu svého osobního a rodinného života a aby také udržovali adekvátně pozitivní vztah ( prenatální, perinatální i postnatální bonding či attachment) ke svému dítěti či sourozenci a poskytovali mu kvalitní komplexní péči, aby nedocházelo k psychické deprivaci ani subdeprivaci a jejich důsledkům.
Známá je např. metoda prevence deprivace a raných závad a poruch vývoje Alpha Nursing podle norské psychoterapeutky Mony Lisy Boyesen (narozen 1945).
Při psychické deprivaci jde o duševní stav dlouhodobějšího neuspokojování (strádání) základních duševních potřeb v oblasti emocí, intelektu, senzoriky, motoriky, sociální komunikace a celé osobnosti. Subdeprivace je mírnější forma deprivace. Milující rodič či opatrovník je pro dítě prvním a nejzásadnějším vztahem a vytváří bazální pouto vzájemné náklonnosti, které je pak základem navazování dalších zdravých socio-emocionálních vztahů a komunikace. Pokud tomu tak není, přetrvávají různé projevy psychické deprivace a subdeprivace až do dospělého věku, kdy se projevují v určitých poruchách osobnosti (Josef Langmeier (1921-2007), Zdeněk Matějček (1922-2004) et al., 1967). Vedle psychické deprivace rozlišujeme např. i deprivaci biologickou ( nutriční, spánkovou).
Z preventivních důvodů je třeba chránit a respektovat živé i neživé tranzitorní objekty dětí.
Jsou to mimořádně významné náhradní přechodové předměty, např. oblíbená hračka, panenka, černoušek, plyšový medvídek, pejsek, kočička, ale i ozdobná přikrývky, které mohou být dočasným náhradním objektem např. za sourozence, otce, matku, protože připomínají a dočasně substituují adekvátní uklidňující pohodovou emoční interakci či vazbu.
Není vhodné tyto tranzitorní objekty dětem ani kvůli trestání ničit.
Pro PREVENCI (předcházení) závad a poruch je velmi významné respektování pěti vrozených potřeb podle A. Pesso - D. Boyden.
1. Potřeba místa (place).
Před narozením je pro náš vývoj nutné mít bezpečné místo uvnitř dělohy. Po narození se přesouvá prostor bezpečí z oblasti dělohy do oblasti srdeční, což v praxi znamená dostávat milující objetí od svých rodičů. Během dalších stádií života potřebujeme zažít náš vlastní prostor, naše místo pro existenci a je podle Alberta Pesso a Diany Boyden nutné pochopit, že se nalézá také v našem těle, v našem nitru.
2. Potřeba podpory (support).
V počátcích našeho dětství je nevyhnutelné zažívat uspokojení potřeby podpory hlavně formou tělesné blízkosti, prostřednictvím zážitku nesení, houpání, hlazení, poplácávání. Později formou podpory našich snah a aktivit. V případě, že tyto potřeby podpory byly naplněny, umíme si v dospělosti stát za svými aktivitami sami.
3. Potřeba ochrany (protection).
Stejně jako u předcházejících dvou potřeb je žádoucí, abychom v dětství zažili ochranu nejbližším okolím, zejména před vnějším nebezpečím. V průběhu dalších vývojových stádií jsme chráněni prostřednictvím práv, s přechodem mezi dospíváním a dospělostí dochází k přijímání odpovědnosti za vlastní život, což znamená ubývání ochrany z vnějšího světa a přijetí toho, že hlavní díl ochrany přechází na nás samotné.
4. Potřeba nasycení (nurture), a to fyzického i psychického.
Prvotní uspokojení potřeby nasycení získáváme z dělohy naší matky, po narození kojením, krmením… Později potřebujeme budovat a sytit také naši zvídavost, emoce, sebevědomí a sebedůvěru formou ocenění, důvěry, abychom do dospělosti vstoupili s úctou sami k sobě, a následně ji sytili z vlastních zdrojů, především rozvojem sebe sama
5. Potřeba poznávání a respektování hranic svých možností (limits).
Každý z nás potřebuje zažít hranice svých potencionalit již od samého počátku existence. Dítěti to umožňuje zážitek přinášející poznání, že věci jsou uchopitelné, ale mají též své limity (i zde platí, že výjimka potvrzuje pravidlo) se kterými je nutno počítat. Je-li dítěti umožněno maximální poznání těchto limitů vlastní zkušeností, formou poskytnutí důvěry rodičů, dítě je schopno v pozdějších stadiích vnímat při plánování svých cílů a aktivit reálné a objektivní limity a hranice, svůj subjekt možný, mít životní řád, pořádek, respektovat tabu, životní rytmy a stereotypy.
Na psychice dítěte, a to i ještě nenarozeného, může zanechat hluboké stopy úzkostné a záporné citové ladění matky. Naproti tomu kladné emoční ladění matky, těšení se na dítě a pocit jistoty mohou významně přispět k zdravému psychickému a osobnostnímu vývoji člověka.
,,Vnitřní dítě" je pozoruhodný koncept dílčí součásti psychiky a osobnosti, která má určitou míru relativní autonomie. Je to jakási subpersonalita, která nebývá vždy uvědomována. Zahrnuje vše, co člověk prožil a zažil v prenatální fázi vývoje a jako dítě až do puberty. Obsahuje i přetrvávající traumatické zážitky a zkušenosti uložené v podvědomí, které mají neuvědomovaný vliv na jeho současné prožívání a chování a jejich závady a poruchy.
Zastáncem teorie ,, zraněného vnitřního dítěte" je např. olomoucký vysokoškolský učitel a teolog Rudolf Smahel (1997)
K psychotraumatizaci ,,vnitřního dítěte" (např. tím, že dítě je nechtěné a nemilované) může pravděpodobně dojít již v prenatálním stadiu vývoje což může mít za následek krátkodobé i dlouhodobé závady a poruchy chování a prožívání dítěte po jeho narození až do efektivní psychoterapie.
Pro průběh těhotenství a úspěšný vývoj plodu má velký význam trvalý soulad v manželství. Je třeba, aby ženy v těhotenství žily v pohodě, harmonii, bez zbytečného rozčilování, tenzí a konfliktů a bez veliké tělesné a duševní námahy. Důležité jsou relaxace, procházky na čerstvém vzduchu a každodenní pobyt v přírodě, které většinou dovedou těhotnou ženu žádoucím (především uklidňujícím) způsobem přeladit. Také o dobrou stravu bohatou na vitaminy je třeba pečovat.
Musí se vyloučit požívání drog, alkoholu a omezit kouření. Přibývá psychogenních poruch během těhotenství i šestinedělí a laktace. Proto je třeba žít více v souladu s pravidly duševní hygieny. V tomto směru je důležitá spolupráce porodníků a gynekologů s dětskými lékaři a psychology.Mezi naše přední odborníky na duševní hygienu patřil brněnský profesor psychologie Libor Míček. (1984, 1986,1988).
Se zásadou předběžné opatrností a uměřenosti by se mělo využívat různých technických pomůcek mezi něž patří např. baby monitoring a baby sense.
Jako nejdůležitější se jeví optimální bonding či attachment, bazální bezpečné přilnutí, psychosomatické přimknutí, připoutání, základní interpersonální citová vazba, vztah, interakce, např. emoční, citové, afektivní pouto a interakce dítěte a matky i dalších blízkých osob zajišťující dítěti jistotu, pocit bezpečí, spokojenost a mající vliv i na prožívání a chování, adekvátní sociální komunikaci jedince během celého jeho ontogenetického vývoje.
Literatura
Badinterová, E. O mužské identitě. Praha: Paseka, 2005.
Condon J.T. The Assessement of Antenatal Emotional Attachment: Development of a Questionnaire Instrument. Br. J. Med. Psychol., 1993, 66, str. 167-183.
Fleišmanová, Š.- Cichá, M. Těhotenství a porod- vybrané zvyklosti a rituály. Florence č. 1, roč.III, leden 2007, s. 20-22.
Fürst, A. Pesso Boyden psychomotorická psychoterapie. In Vybíral, Z. Roubal, J.(eds) Současná psychoterapie. Praha: Portál, 2010, s. 346-353.
Geiger, B. Fathers as primary caregivers. N.York: Greenwood Press, 1996.
Gesell, A.- Amatruda, C. S. Developmental Diagnosis. Harper and Harper, 1975.
Hamberger, L.-Nilsson, L. Těhotenství týden po týdnu. Praha: Svojtka, 1996.
HNUTÍ PRO ŽIVOT: Odborné stanovisko k počátku lidského života nového lidského jedince. (online) Dostupné z www.
Jones H, W. - Schraeder Ch.: "The Process of Human Fertilization", Fertility and Sterility
Sv. 48, č. 2, Srpen 1987, str. 191).
Kohoutek, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008.
Koukolík, F. Lidský mozek. Praha: Portál, 2002.
Langmeier, J. Krejčířová, D. Vývojová psychologie. Praha : Grada, 2006.
Leboyer, F. Porod bez násilí. Praha: Stratos, 1995.
Lečbych, M., Pospišilíková, K. Elektronický časopis ČMPS Psychologie, roč. 6, č.3, 2012.
Liedloffová, J. Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro vás a vaše děti. Praha: Edice Nová éra, 2007.
Matějček, Z. Počátky našeho duševního života, 1986.
Matějček, Z., Bubleová V., Kovařík, J.: Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 1967.
Malá, H. Klementa, J. Biologie dětí a mládeže. Praha: SPN, 1985.
Marek, A.M. Psychologie (Poznej sám sebe). Olomouc, 1992 a 2000.
Míček, L. Duševní hygiena. 1.vyd. Praha: SPN, 1984, 2. vyd. 1986.
Milberger,S. et al. Is Maternal smoking dutiny pregnancy a riske factor for Attention Deficit Hyperaktivity Disorder in Children? American Journal of Psychiatry, 153, 1996, s. 1138-1142
Nilsson, L. a kol. Čakáme dieťatko: Martin: Osveta, 1986.
Odent, M. Znovuzrozený porod. Praha: Argo, 2000.
Papoušek, M.- H.: Die Bedeutung früher Erfahrungen - Frühe Kommunikation des Säuglings mit seiner Umwelt, Auditorium Netzwerk, 1989-video.
Papoušek, H., Papoušek, M. Beyond Emotional Bonding: The Role of Preverbal Communication id Mental Growth and Health. Infant Mental Health Journal. 1992, vol. 13, no. 1, s. 43-53.
Pavlíková, E.. Sonda do postojů a pocitů českých uživatelek přístroje Baby Plus. In Heller, D., Mertin, V., Sobotková, I. (ed.). Psychologické dny 2006 : Prožívání sebe a měnícího se světa: sborník příspěvků z konference 24. Psychologické dny, Olomouc 2006., 2007. s. 27-35.
Perry, B. D.: Childhood Experience and the Expression of Genetic Potential: What Childhood Neglect Tells Us About Nature and Nurture. Huston, TX, USA, 2002.
Preiss, M., Kučerová, H. a kol. Neuropsychologie v psychiatrii. Praha: Grada, 2006.
Rheinwaldová, E. Jak vychovat šťastné dítě. Praha: Motto,2005,2011.
Říčan, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004.
Skočovský, K. Sexualita a manželská spokojenost. Brno, 2004.
Smahel, R. Duševní vývoj a duchovní zrání dítěte, 2. vyd., MCM Olomouc, 1997.
Smallová, M.F. Naše děti, naše světy. Praha : DharmaGaia, 2012.
Šulová, L. Raný psychický vývoj dítěte. Praha: Karolinum, 2004.
Švancara, J. Kompendium vývojové psychologie. Praha: SPN, 1981.
Trevathan W. R. Human Birth: An Evolutional Perspective. Transaction Publishers, 1987.
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha: Karolinum, 2012.
Vavřinková, B., Binder, T. Návykové látky v těhotenství. 1.vyd. Praha: Triton, 2006.
Vrtbovská, P. Úvod do PBSP. Scan, 2009.
Willke, J. C. Willkeová, B. Člověkem od početí. Český Těšín: Cor Jesu, 1993.
Wolf,J. Abeceda národů: Výkladový slovník kmenů, národností a národů. Praha: Horizont, 1984.

Komentáře ke slovu perinatalita


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » perimortální status
následující slovo: » perinatální
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2728
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz