Pojem sociální komunikace a interakce
Slovo:
sociální komunikace a interakce
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
Sociální komunikaci můžeme vymezit jako výměnu – tj. sdělování a přejímání významů v sociálním chování a sociálních vztazích lidí. Toto sdělování významů se může dít v přímém i nepřímém sociálním kontaktu. Komunikace je složitý, komplexní sociální jev, který je nutno vidět v širších souvislostech sociální interakce, nikoli jen formálně jako výměnu určitých informací, sdělení, signálů. Jde o obcování lidí, společné podílení se na nějaké činnosti ve vzájemném kontaktu. Komunikace může být nejenom verbální (slovní), ale i nonverbální (mimikou, pohledy, gesty, oblečením, ozdobami).
Zvláštní nároky na komunikativní dovednosti se kladou na vedoucí pracovníky, manažery všech typů. Žádá se po nich např. efektivní komunikace, reaktivní a spontánní chování, sebedůvěra, rozhodnost, flexibilita, inteligence, empatie, vedení zaměřené na pracovní úkoly i na dobré vztahy na pracovišti a týmovou spolupráci. Proto jsou pořádány různé komunikační programy s využitím metody metody videotréninku sociálních interakcí.
Člověk získává schopnost sociální komunikace (interakce) už v prenatálním období vývoje. Sám termín komunikace vznikl z latinského communis (společné). Jestliže komunikujeme, snažíme se navázat s někým "společenství", pokoušíme se mu sdělit informaci, myšlenku, mínění nebo postoj, a to verbálně i nonverbálně.
Mezi hlavní funkce komunikování patří:
informovat (předat zprávu, oznámit, prohlásit),
instruovat (dát recept, naučit, navést),
přesvědčit (ovlivnit, zmanipulovat, získat pro něco),
pobavit (rozptýlit, rozveselit, způsobit radost).
Komunikace může být přímá nebo nepřímá, oboustranná nebo jednostranná, soukromá nebo veřejná či masová (s "dispersním" publikem). Nepřímá a masová komunikace předpokládá technické rozšiřování, sdělovací prostředky (média).
Za hlavní média se považují tisk, rozhlas, televize, divadlo, film, video, internet, gramodesky, kazeto-magnetofonové a CD záznamy, ale např. i výkladní skříně. Media mají funkci informativní, inspirativní, zábavnou a často také manipulativní. Vliv masové komunikace bývá často přeceňován. Zejména jsou přeceňovány její možnosti tvorby veřejného mínění, které je nezřídka více ovlivňováno komunikací v mikroskupinách (zejména v referenčních skupinách).
Základní prostředky masové komunikace: tisk, rozhlas, divadlo, internet a televize zajišťují jednotným, uniformovaným obsahům široký dosah, vytvářejí jednotně uniformní podmínky percepce, specifické pro současnou společnost. Prostředky masové komunikace jsou právem považovány za zvlášť důležitou podmínku celospolečenské manipulace obyvatelstva. V úvahách o perspektivách masové kultury vzbuzují tyto čtyři hlavní komunikační prostředky zájem pro svůj vliv na vytváření skupin publika, na organizaci sdělování a na cesty
apercepce i introcepce a identifikace kultury.
Funkce tisku jako nástroje masové komunikace není spjata jen s knihami, nýbrž především s novinami (deníky) a časopisy. Periodické publikace všeobecného charakteru jsou určeny širším a různorodým skupinám veřejnosti, neboť apelují na univerzální zájem o aktuální události. Mnohamilionové soubory čtenářů jednoho tiskového orgánu nebo magazínu jsou nutně sociálně, intelektuálně a zájmově značně rozdílné, ale přesto jsou tiskem manipulovány, stimulovány a někdy i přesycovány, přetěžovány velkým množstvím informací, resp. jejich neadekvátností.
Dalším komunikačním prostředkem působícím na člověka je film. Podobně jako působí literární hrdinové, působí i někteří hrdinové filmů, divadelních a rozhlasových her. Předností knih však je, že se k nim může čtenář snadno vracet. Veškeré umění může hrát roli silného výchovného a formativního osobnostního prostředku. Může ovšem působit i záporně, je-li mravně závadné. Univerzální povaha filmového umění, které zejména v epoše němého filmu působilo výlučně pomocí obrazu, stavěla je nad národní hranice. Ve filmu zvlášť vystupuje zřetelně vlastnost, charakteristická pro organizaci produkce. Film, resp. internet jako prostředek masové komunikace může sdělovat obsahy různé úrovně a povahy. Může apelovat a standardizačně působit na masy a budit tzv. masové chování a jednání, kolektivní či davovou dynamiku, masovou osobnost.
Významný komunikační prostředek je rozhlas. Vnikl přímo do domu příjemce, čímž vzniklo rozptýlené publikum. Přes rozvoj televize zůstává rozhlas nenahraditelným prostředkem sdělování. Hlas vycházející z přijímače, který je pro izolovaného posluchače nebo skupinu posluchačů ohlasem vzdáleného světa, vytváří silnější pocit kontaktu s vysílajícím než tisk. Zvuková intonace přitom posiluje intenzitu příjemcových emocí. Přímá hlasová rozhlasová zpráva např. ze sportovního utkání má na člověka daleko větší vliv než sebelepší tištěná zpráva v novinách.
Rozhlasový svět zvuků obohatila televize obrazem. Tím, že televize působí obrazem i zvukem na příjemcovy zážitky a mívá sugestivnější vliv než rozhlas. Velikým, původním kulturním charakterem heterogenním a prostorově rozptýleným lidským masám zajišťuje televize jednotné společenské vzory a normy, jakož i stejné poznatky a citové zážitky, jednotlivcům pak zajišťuje, že si rozumějí s širším prostředím, usnadňuje jim osobní přizpůsobení skupině, identifikaci s ní a navozuje pocit pospolitosti. Televize formuje i deformuje celé masy. Je mimořádně účinným prostředkem masové manipulace a často způsobuje desindividuaci a někdy i sklony k dehumanizaci.
Televizní pořady automaticky nerozvíjejí potřebu poznávat žádoucím směrem. Zvláště děti by se neměly dívat na všechny televizní pořady bez výběru. Je třeba vyhýbat se přetěžování dětí přemírou informací (často věku nepřiměřených) a rovněž přílišné organizovanosti aktivity dětí.
Přínosnou teorií komunikace je tzv. transakční analýza. Transakce je vlastně výměna sdělení mezi lidmi, které obsahuje i hodnotící aspekt (tzv. "pohlazení" či "pohlavek"). Transakční analýza vychází z předpokladu, že osobnost člověka, jeho já, má tři základní složky, které se metaforicky označují rodič (vůle), dospělý (rozum) a dítě (cit). Každý člověk v sobě totiž má kus dítěte i dospělého a duchovní odkaz svých rodičů. Hlásí se proto k určitým názorům, příkazům a doporučením svých rodičů.
Klasickým schématem komunikačního systému je Shannon-Weaverův model lineární a sekvenční (posloupné) komunikace:
1. Zdroj sdělení (informace).
2. Kodér (kódování, jež bývá pod šumy).
3. Přenosová cesta (bývá zde zkreslení, šum).
4. Dekodér (bývá zde také šum).
5. Příjemce sdělení (informace).
Tento model se však nezabývá důležitými psychickými stavy a procesy lidí, kteří informace vysílají a přijímají.
Můžeme rozlišovat šest fází komunikace, přičemž v každé z nich může docházet k různým "šumům" či nedorozuměním, tj. k úbytku informací nebo k jejich deformaci:
1. ideová geneze - tj. vznik, zrod nápadu, myšlenky, obsah mysli komunikátora
2. zakódování-vyjádření myšlenky v symbolech, slovech, znacích, pohybech
3. přenos-pohyb symbolů od vysílajícího k příjemci, vedení vysílacího obsahu
4. příjem-okamžik, kdy symboly dojdou k příjemci
5. dekódování-proces příjemcova výkladu, interpretace přijatých symbolů
6. akce-chování, činnost příjemce vyvolaná přijatou zprávou, využití informace.
Cesta sloužící k předávání informací se nazývá komunikační kanál. Může být vertikální (pro řídící orgány) nebo horizontální (pro spojení na stejné úrovni).
Komunikačními prostředky jsou nejen řeč, jazyk ve formě psané a mluvené, nýbrž i další neverbální výrazové projevy: pohyby, mimika, gesta, obraz, symbol atp. Při každé komunikaci dochází ke zpětné vazbě mezi komunikujícími. Sdělovatel i příjemce sledují, zda a jak jsou sdělované zprávy přijímány druhým a podle těchto reakcí pak další zprávy vhodným způsobem upravují.
Slova mohou mít ráz mentalistický nebo behaviorální. Mentalistické výrazy se opírají o subjektivní prožitky pozorovatele. Behaviorální termíny poskytují nejen kvalitativní, ale i kvantitativní empirická data.
Schopnost a dovednost označovat předměty a osoby pomocí znaků, symbolů, signálů, je tzv. semiotická funkce.
Anglický sociolingvista B. Bernstein ukázal, že lidé diferencovaně zvládají jazyk jako základní předpoklad sociálního života. Zatímco děti z nižších sociálních vrstev si osvojují tzv. omezený jazykový kód, jímž jsou pak handicapovány (např. ve školním úsilí), děti ze středních a vyšších vrstev si osvojují jazykový kód rozvinutý, který je zvýhodňuje (např. studijně).
Verbální i neverbální formy komunikace v jejich sociálních významech doplňují tzv. metakomunikační faktory, které spoluurčují skutečný význam informace. Je to např. ironické zabarvení hlasu, úsměšek, pohrdlivý úšklebek, posunek. Otázka: "Jak hodnotíte XY?", řečená podrážděným a uštěpačným tónem, působí sugestivně na hodnotitele a vede často k zápornému hodnocení. Ironicky řečená pochvala, např. "To je borec", může znamenat pohanu. Nesprávná percepce metakomunikativních složek sdělování vede k nedorozuměním, která mohou mít podstatný vliv na utváření celé sociální interakce, jíž je komunikace podstatnou složkou. Jestliže se verbální nonverbální složka souhlasně doplňuje, hovoříme o kongruentním sdělení. Pokud však jsou verbální a nonverbální signály o téže věci nesouhlasné, jde o sdělení inkongruentní.
Je nutno předcházet i tzv. informační a komunikační přesycenosti, ke které dochází, když lidé dostávají více informací, než mohou zpracovat nebo než potřebují.
Recipient (příjemce sdělení) provádí filtraci či selekci přicházejících informací či sdělení. Nenechává na sebe působit všemi informacemi. Selekce se uskutečňuje v předkomunikativní fázi podle motivace recipienta. Recipient většinou chce mít potvrzeny své názory, postoje, mínění a dojmy. Pokud však nová informace hrozí rušit jeho názory, postoje, zájmy, očekávání, postoje a stereotypy, pak novou informaci buď vůbec ignoruje nebo ji falešně vykládá (interpretuje). Zejména se vyskytuje tendence nebrat na vědomí fakta vyvolávající úzkost. Recipient má tendenci vytěsňovat z vědomí mimořádně nepříjemné zážitky a zkušenosti.
V každé sociální skupině probíhá rychlé, intenzívní a nekončící vzájemné sdělování, komunikování, tj. předávání informací, podnětů, varování, příkazů, zákazů atd., tvořící vlastní základ soužití skupiny. Kvalita komunikace má rozhodující vliv na vzájemné vztahy členů skupiny. Skupina má vždy silný vliv na mínění svých členů, což vede k tzv. "konformitě" jedince s míněním ostatních členů skupiny. Tento vliv skupiny bývá označován jako horizontálně vedené mínění-jeden člen skupiny ví, co si myslí druhý člen skupiny o tom či o onom. U horizontální komunikace proudí informace mezi členy skupiny na téže úrovni.
Vedle horizontálně vedeného mínění existuje i mínění vedené vertikálně. U vertikální komunikace proudí informace směrem od nadřízeného (vedoucího) k podřízeným, nebo vychází od těch osob v rámci skupin, které mají větší vliv na druhé lidi (tzv. vůdci mínění). Co řekne mluvčí skupiny, to se velmi rychle šíří po celé skupině. Je žádoucí, aby formální vedoucí byl současně vůdcem mínění. Tito vůdci se vyskytují ve všech povoláních a ve všech společenských vrstvách obyvatelstva. Obvykle více čtou, více diskutují, často více vědí o svém oboru i všeobecně. Vedoucích mínění bývá ve skupině i více (pro různé druhy problémů). U vertikální komunikace "jde" informace nejen shora dolů, ale i zdola nahoru.
Přenos informací, komunikaci komplikuje např.: nejasná formulace myšlenek, příliš mlhavé a neurčité zadávání úkolů vedoucím, používání slov, kterým příjemce nerozumí (jde často o snahu projevit "vzdělanost"). Patří sem i emocionální šum. Sdělování v afektu vede často ke ztrátě části informace. Jen lidé, kteří se dobře znají, rozumějí si i na základě minima toho, co si řeknou. Jde o kontra šum.
Komunikace ve větších skupinách se centralizuje k jedné osobě. Přitom je však nutno počítat s tím, že osobám nízkého postavení, tj. osobám s periferní pozicí ve skupině, je určitou náhražkou (kompenzací) za znemožněný vzestup v hierarchii skupiny konverzace (verbální komunikace) s členy skupiny, kteří mají centrální pozici. Verbální komunikace tedy může do jisté míry nahrazovat určitý vzestup, pohyb. Ovšem sklon níže postavených osob mluvit o věcech, které se netýkají pracovních úkolů, může snižovat výkon skupiny.
Neformální komunikační systém, který vzniká spontánně při kontaktu lidí v organizaci, se nazývá "tichá pošta" nebo "tam-tam".
Sociální komunikace založené na prostorové blízkosti v dnešní době ubývá. Nelze ji však podceňovat. Jsou to např. sousedské kontakty, které v menších městech a menších obcích hrají větší roli než ve velkých městech. Jejich kvantita i kvalita se liší v jednotlivých věkových skupinách (důležitější je např. pro starší lidi).
Někdy bývá rozlišovány složky komunikace na digitální a analogovou. Digitální (verbální) složka komunikace se opírá o rozum a logiku, analogová komunikace (nonverbální) je obrazná, emotivní a intuitivní.
Verbální komunikace
Jde o typ sociální komunikace reprezentované především řečí. Řeč je slovní myšlení a slovní sdělování myšlenek. Člověk má možnost sdělovat ve slovech, dohodnutých značkách a symbolech své myšlení druhému člověku. Jde o interindividuální signalizaci. Děje se většinou prostřednictvím slova. Vnější řeč vytváří pro myšlenku zvukovou, mluvenou, nebo grafickou, psanou formu slova, jíž je myšlenka sdělována druhému člověku. Vnitřní řeč způsobuje sdělení myšlenky samotnému mluvčímu. To znamená, že mluvčí si uvědomuje výsledky svého myšlení-říkáme, že myslí ve slovech.
U řeči pozorujeme vedle obsahové stránky také její stránku formální, především hlasitost, která poukazuje např. na vitalitu, temperament a sebevládu, hlas může být tichý, zvučný, hřmotný, řeč podle rychlosti může být pomalá, rychlá, zbrklá, podle tónu, modulace, barvy a melodie řeči: rozechvělá, sebevědomá, koketní apod.
Všímáme si také poruch výslovnosti jako je dyslalie, patlavost:
- gammacismus (vadná výslovnost hlásky "g") - kappacismus (vadná výslovnost hlásky "k"),
- lambdacismus (vadná výslovnost hlásky "l"),
- rotacismus (vadná výslovnost hlásky "r"),
- rotacismus bohemicus (vadná výslovnost hlásky "ř"),
- sigmatismus (vadná výslovnost sykavek),
- rhinolalie (huhňavost),
- interdentalismus (mezizubní výslovnost hlásek),
- agramatismus (porucha mluvnické stránky řeči),
- echolalie (bezduché opakování slyšeného),
- palatolalie (porucha řeči při rozštěpu patra),
- paralalie (záměna hlásek při patlavosti),
- hotentotismus (naprosto nesrozumitelná výslovnost všech hlásek).
Ve škole je verbální komunikace základní a nezbytnou podmínkou optimální interakce žáka (studenta) s učitelem. Pedagog jako ten, kdo sděluje (komunikátor), musí obsah svého sdělení (komuniké), vyjádřit řečí přiměřenou řečovým a intelektovým (rozumovým) schopnostem žáka (studenta), tj. komunikanta, resp. recipienta.
Pedagog sděluje řečí nejenom informaci, ale i svůj postoj k věci, pojetí věci, vztah k žákovi apod. Měl by být pro žáky dobrým vzorem pro ztotožnění v řečové oblasti. Měl by proto používat kvalitativně vyšší formy vyjadřování při zachování srozumitelnosti obsahu, aby měl adekvátní formativní vliv na žáky. Role komunikátora a komunikanta se ve škole střídají. Správný pedagog se nestaví odmítavě k ne zcela přesnému sdělování žáků, neodmítá kategoricky všechny ne zcela přesně formulované odpovědi, ale vede žáky k přesnější formulaci. Od učitele se vyžaduje porozumění předávané látce, porozumění pro žáka, trpělivost, úcta k osobnosti žáka a spravedlivost. Jde vlastně o vyváženost didaktického trojúhelníku: učitel, látka a žák.
Pedagog má pozorně naslouchat sdělením žáků, poukazovat na to, co je ve sdělení správné, oddělovat nadbytečné informace od podstatných atp. Prostřednictvím zpřesňování vyjadřovacích schopností dětí ovlivňuje a formuje i jejich myšlení. Snad všechny formy (např. vyučovací hodina, konzultace) i metody (např. výklad, demonstrace), jichž učitel při vyučování a výchově používá, jsou vázány na řeč. Při sdělování informací užívá učitel řeči ústní, orální nebo psané. Při nácviku dovedností a návyků učitel žákovi opět řečí zadává pravidla činnosti, které jsou předpoklady přiměřeného osvojení dovedností a návyků. Dotazování jako základ problémového učení je bez řeči také nemožné.
Vedoucí komunikace má být schopen poskytovat jakoby "lupu" pro vnímání některých skutečností, zdůvodňovat jejich podstatu a význam. Doporučuje se, aby např. pedagog, který hovoří, se současně i díval na posluchače a měl k nim kladný postoj. Vyvolává to u žáků (studentů) reciprocitu (vzájemnost, "odpověď" stejného charakteru).
Formálně i obsahově bezchybná řeč je předpokladem pro adekvátní sociální interakci a komunikaci. Stručnost a věcnost jsou vždy na místě. Obojí se neobejde bez předběžné přípravy.
K podmínkám normálního, zdravého vývoje řeči patří:
věku přiměřený rozvoj mentálních intelektových funkcí, motoriky (hlavně jemné), rozvoj senzoriky, a to v oblasti sluchového i zrakového vnímání.
Formální stránku řeči studuje paralingvistika. Analyzuje např. vlastnosti hlasu (jeho sílu, výšku, barvu) vlastnosti, artikulace, tempa a melodie řeči apod.
Nonverbální komunikace
Každý člověk používá při kontaktu s jinými lidmi řadu neslovních, nonverbálních projevů, které doplňují nebo zdůrazňují obsah jeho verbálního sdělení. Někdy člověk právě pohybem, gestikulací, mimikou rtů, výrazem obličeje, postojem těla, dotekem, úsměvem, úpravou zevnějšku apod. vyjadřuje a sděluje (uvědoměle či neuvědoměle) více a pravdivěji než pomocí řeči, kterou dovede své skutečné expresivní (ryzí) pocity, postoje, potřeby atp. adaptivně kamuflovat.
Nezřídka nedoceňujeme nonverbální komunikaci a přeceňujeme komunikaci verbální. Nonverbální projevy přitom bývají méně cenzurovány než projevy verbální. Nonverbálně člověk vyjadřuje nezřídka své duševní stavy, pocity, emoce, afekty, prožitky, myšlenky, vztahy expresivněji, ryzeji, pravdivěji než verbálně. Nonverbální komunikace je fylogeneticky i ontogeneticky starší než komunikace verbální. Můžeme ji pozorovat i u zvířat. Způsob nonverbálního chování je podmíněn např.:
temperamentem,
schopnostmi,
situačním duševním a zdravotním stavem,
věkem,
pohlavím,
identifikačními vzory, úrovní socializace,
geografickou a etnickou kulturní oblastí,
sociální třídou, společenskými skupinami, rodinnou komunikační tradicí.
Při jakékoliv nonverbální komunikaci se uplatňuje i prostor a čas. Hovoří se dokonce o osobním prostoru. Je to zóna či pole kolem každého jednotlivce, které je určeno jednak charakterem jeho osobnosti, kulturní výchovou, sociálním statusem, vykonávanou činností a dalšími činiteli. Např. i uspořádání židlí a stolů ve společnosti má vliv na sociální chování. Pro diskuzi je optimální kruhové uspořádání.
Přirozenou vlastností živočichů (včetně člověka) je, že se snaží získat, udržet si a uhájit určitý teritoriální osobní prostor. Teritorium je místo, které si živočich či člověk vyznačí, tj. obsazuje či personifikuje. Jde např. o výzdobu vlastního teritoriálního prostoru plakáty, obrazy, květinami, ale také o rozmístění osobních věcí. Tyto věci mají funkci znaku, informují okolí, že místo je obsazeno a může být potencionálně i hájeno. Na cizím teritoriu bývá člověk méně agresivní. Výtka v pracovně vedoucího pracovníka má např. větší váhu než výtka v pracovně podřízeného.
Otázkami životního prostoru se zabývá-proxemika (E. T. Hall). Termín pochází z latinského "proxe" = blízko. Zabývá se např. typologií prostoru či typologií vzdálenosti: intimní (15–45 cm), osobní (od 45 do 125 cm), společenskou (od 125 – 350 cm), veřejnou (350 cm a více). Typologie prostoru je důležitá např. pro projektanty při sestavování občanských a obytných staveb. Často se hovoří o prostorových bublinách, které se rozprostírají kolem každého člověka. Prostorové cítění je vázáno na danou kulturu (Arabové se např. liší od Evropanů tím, že jejich požadavek na prostorovou vzdálenost není tak veliký).
Vnikne-li do osobní zóny muže muž, bývá to chápáno jako napadení. Vnikne-li muž do osobní zóny ženy, bývá to chápáno jako dvoření, projev touhy po sblížení.
Setkají-li se dva lidé s rozdílnými představami o svých osobních zónách, dochází k proxemickému konfliktu, kterému se říká proxemický tanec. Bývá obvykle řešen kompromisem.
Chceme-li optimálně komunikovat s lidmi, musíme se naučit rozumět i somatickým sdělením. Jde o tzv. "řeč těla". V tomto směru se rozpracovávají metody neurolingvistického programování (NPL) jako je např. kalibrace, zrcadlení, vedení, přesahování, ukotvování, asociování a disociování, přerámcovávání a vciťování se do budoucnosti.Jde o psychologický program vyvinutý americkým lingvistou Johnem Grindlerem a Richardem Bandlerem založený na zkoumání a měnění nonverbálních psychosomatických projevů a symptomů i projevů a zvyklostí verbálních (jazykových a řečových).
Kalibrace je metoda NPL pro rozpoznávání vnitřního duševního stavu člověka pozorováním
a analýzou jeho vnějších tělesných signálů a symptomů.
Zrcadlení je v praxi osvědčená metoda NLP při níž jde alespoň o částečné převzetí verbálních i nonverbálních výrazových projevů partnera v komunikaci (či klienta) do vlastních výrazových projevů aplikovaných při komunikaci s cílem s daným partnerem optimalizovat kontakt (raport) nebo adekvátní kontakt udržet a posílit.
Při vedení jako metodě NLP jde o to, aby po navození raportu partner následoval vedoucího rozhovoru v jeho způsobu chování a prožívání, aby se s ním nevědomě identifikoval a napodoboval ho.
Přesahování v NLP znamená používat určitého reprezentačního systému, který umožní přístup do jiného systému.
Prožitkové kotvení v NLP může být výhodné nebo nevýhodné. Jde o to, aby si člověk dovedl před určitým výkonem autosugestivně ukotvil např. jistotu v sebe sama a ve svou úspěšnost, klid, energii. Nevýhodné kotvení (např. na místě, kde měl člověk opakovaný neúspěch spojený s nepříjemným zážitkem) je třeba eliminovat.
Asociování v NLP znamená prožít určitý vlastní zážitek alespoň přibližně tak, jak probíhal v minulosti, vidět situaci svýma vlastníma očima a prožít ji celým svým tělem. Takový zážitek může mít katarzní účinek a dopad, může však člověka i rozrušit.
Disociováni v NLP znamená prožít zážitek jen tak, jako by byl natočen na film (video) a člověk se na něj dívá s určitým odstupem (s distancí, bez velkých tenzí).
Přerámcování znamená v NLP změnu rámce sdělení s cílem přiřadit sdělení nový význam.
Nejde o zcela novou metodu, ale primárně o nový termín.
Vcítění se do budoucna znamená v NLP jakési zrcadlení budoucnosti, názorné představování si a částečně i prožívání dosaženého cíle i sociální reaktivity v budoucí situaci.
Jde o to nejen činnost člověka poznat a interpretovat, ale také ji usměrnit, zaměřit a vytvářet vzorce chování, resp. činnostní vzorce a rituály.
Erwing Goffman (1922–1982) považuje všechny mezilidské interakce za strukturované, i když si to jejich aktéři neuvědomují. V soukromí i na veřejnosti, v osobním i zprostředkovaném kontaktu ritualizují zúčastnění své projevy. Sledují přitom pravidla hry, kterou nevymysleli, ale proto, aby nebyli vyobcováni z daného společenského života. Přitom svoji totožnost (identitu) druhým často zakrývají ve snaze ukázat jim v dané společnosti přijatelný obraz sebe sama. Platí to např. v totalitních společnostech, kde lidé produkují chování a jednání o kterém předpokládají, že je od nich očekáváno a nechávají si pro sebe vše, co je odlišné od oficiálních postojů společnosti. Nabádají i své děti, aby své názory a postoje tajili, pokud se liší od názorů a postojů vládnoucí skupiny. Bojí se rituálů trestání, sociální izolace nebo dokonce uvěznění.
Mimořádně významným druhem ritualizovaného jednání např. na pracovištích je tzv. klientismus. Znamená vždy negaci ideálu rovnosti lidí mezi sebou a skutečné demokratičnosti, a to v politice i v osobním životě.
Podstatou každého klientismu (pojem je používán i v poradenské praxi) je paradoxně nerovný, avšak reciproký (tj. oboustranně závislý) vztah mezi patronem (kmotrem, strýčkem) a jeho klienty (ve starověkém Římě byl klient jen polosvobodný, na svém ochránci závislý člověk, svěřenec, chráněnec).
Patron (ochránce, poradce) jako vlivná osoba poskytuje určité služby a štědře uděluje závislým a poslušným klientům žádané statky.
Klient je naopak povinován oddaností vůči patronovi a je povinen podporovat jeho zájmy, loajálně plnit jeho doporučení a přání a podpírat jeho pozici, zvyšovat jeho vliv a prestiž. Stává se někdy, že klient je patronem vykořisťován a vydírán, aby pro patrona pracoval a jednal i nad rámec svých reálných a faktických možností, aby se pro patrona obětoval. Vymanit se z područí klientismu je někdy velmi obtížné a riskantní.
Klasický klientismus se vyznačuje těmito znaky:
Vztah mezi "nadřízeným" patronem a klienty je po mocenské stránce výrazně nerovný, asymetrický. Jde o kombinaci vděčné závislosti klienta (kterému např. patron zajistil byt nebo pracovní místo) a blahovolné nadřazenosti ze strany patrona. Stupeň vděčnosti klienta není dán pouze velikostí jeho zisku, ale spíše velikostí současné moci patrona od něhož "dar" přichází.
Vztah mezi patronem a klientem je reciproký, obě strany mají vůči sobě jisté závazky. Patron poskytuje ochranu klientům. Podporuje své klienty zejména v kritických situacích, intervenuje za ně. Používá svého vlivu a svých kontaktů při prosazování zájmů klientů (nesmí to ovšem být na úkor jeho zájmů).
Klient mu na oplátku dělá dobré image, reputaci a získává mu další klienty.
Pozor, klient a patron nejsou přátelé, i když se tak oslovují. Nejsou si totiž rovni jako partneři.
Směna "statků" a služeb mezi patronem a jeho klienty není simultánní (současná) a nebývá nijak přísně racionálně kalkulována jako přísná rovnost zisků a ztrát obou stran. Mezi darem a protidarem může uplynout dlouhý časový interval. Míru a velikost žádaných projevů oddanosti určuje patron.
Hodnota poskytovaných služeb a protislužeb tedy nemusí být souměřitelná. Patron, který se sám dostane do kritické či krizové situace může od klienta vyžadovat pro klienta maximálně ztrátové jednání bez jakéhokoliv zisku, dokonce přímo ohrožující jeho existenci, jeho životní bytí či nebytí.
Vztah není právně ani smluvně podchycen, přesto je pro obě strany do značné míry závazný až posvátný. Prvek věrnosti může mít silné emoční a patriarchální zabarvení, patron se může chovat jako starostlivý a citlivý poručník a ochránce oddaného klienta. Jde někdy o jakousi obdobu vztahu mezi věřícím a Bohem. Klientismus má prvky mafianismu a satanismu. Zklamaný patron často vyhrožuje pomstou, a ne vždy planě.
Klientismus nefunguje jako veřejně přístupný tržní mechanismus. Klientela je však sociální instituce zajišťující distribuci určitých statků a služeb, které však nejsou na prodej a nelze je tedy koupit. Lze je získat jenom tím, že člověk náleží do klientistické dyády nebo skupiny, která k určitým službám a "statkům" má přístup.
Zobecněním principu klientely je totalitní stát.
Rituální charakter lidského jednání zaujímá významné místo od dob Emila Durheima (1858–1917).
Vzorce rituálního jednání nacházíme i v tzv. vyspělých společnostech.
Solidarita ve společnosti (tj. pocit sounáležitosti, vzájemnost, ochota ke vzájemné pomoci a podpoře nemá podobu racionálního kontraktu uzavřeného vědomě mezi členy společnosti, nýbrž vysoce emotivního pouta, jež je posilováno v průběhu kolektivních obřadů.
Pocit vzájemnosti tedy posilují lidé bezděky v průběhu svých politických, náboženských a sociálních ceremonií či rituálů.
Rituály stmelují celé skupiny, vytvářejí pro všechny společné duševní rozpoložení, nálady až afekty, čímž uvádějí své vědomí do kolektivního stavu, kde tytéž obsahy a pocity mohou být v dané situaci a v dané sociální atmosféře sdíleny všemi zúčastněnými. (Ovšemže se i celé kolektivy mohou mýlit).
Druhy rituálů ("prefabrikovaných způsobů chování ve skupině")
Oslavné rituály vyjadřující ceremoniální formou úspěch v určitém jednání (vítězné tance, promoce, oslavy narozenin, oslavy vánoc, velikonoc, inaugurace prezidenta, obřad oslavy vlastní samostatné ústavy)
Rituály nebezpečí stmelují skupinu ve skutečných či domnělých kritických situacích. Proto se často nepřítel vymýšlí, aby se dosáhlo stmelení v tíživých situacích, které sice nepřítel nezavinil, ale dají se na něho svést. (Patří sem velká část politických manifestací, "dešťové tance" aj.)
Rituály přechodu mají zajistit podporu, stmelení, plynulost a stabilitu po čas změny (křtiny, svatby, pohřby aj.)
Rituály trestání mají stmelit spravedlivé a posílit platné normy a morálně-právní stav či úroveň společnosti (soudní jednání, pomsta, proklínání aj.). Prokletí zatěžuje podvědomí člověka celá desetiletí.
Rituály úcty mohou být jednostranné (např. vůči nadřízeným, vůči starším nebo vůči symbolům celku) i vzájemné (zdvořilé až devotní jednání). Lidé se přitom předvádějí ve své idealizované podobě, někdy i teatrálně, falešně, neryze, adaptivně nikoliv expresivně. Jde o předvádění emblémů, symbolů, nikoliv živých osob. Někteří vedoucí pracovníci, manažeři jsou příliš závislí na rituálech úcty, a tak jsou často pod vlivem pochlebníků, kteří jim podkuřují, aby je mohli manipulovat.
Lze rozlišovat také makrorituály a mikrorituály. Makrorituály mají podobu velkých kolektivních ceremonielů (např. vyhlašování samostatného státu). Mikrorituály jsou vlastně miniaturizované ceremonie a konvence všedního dne odehrávající se i v moderní společnosti.
Odmítnutí účasti na rituálech odsuzuje člověka do sociální izolace. Veřejné ceremoniály jsou také nástrojem udržování sociální hierarchie.
Skupinový tlak vede u značného počtu lidí vystavených tomuto tlaku ke konformitě, jak prokázaly např. experimentální studie Salomona Asche (1965). Prokázal, že i když existuje evidentně správná odpověď, respondenti, kteří jsou součástí skupiny, často (asi v jedné třetině) odpovídá vědomě nesprávně, aby jejich odpověď souhlasila s míněním většiny, která však v experimentu týkající se vizuálního vnímání úmyslně dávala nesprávné odpovědi (týkaly se např. posuzování délek čar).
Některá související slova
dyadické vztahy, behaviorální strategie, kompetence interpersonálníNavigace
předchozí slovo: » sociální komunikacenásledující slovo: » sociální mozek
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2896
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
