Pojem rodina a vývoj dětí

Slovo:

rodina a vývoj dětí


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

RODINA je prvním a základním životním prostředím člověka, které zároveň odráží problémy doby.
Organizace rodinného života je jakýmsi psychologickým a sociologickým modelem dané kultury
a vztahy mezi manžely, mezi rodiči a dětmi i mezi sourozenci navzájem do značné míry vyjadřují
zvláštnosti dané třídy, politiky, kultury, společnosti, masových medií, doby, tradice, prostředí, přírody a rasy.
Člověk je nejen tvorem přírodním, biologickým, ale především společenským.
Každý z nás je ve svém osobnostním vývoji (evoluci) primárně determinován biologicky (zejména dědičností a zráním) a sociálně (učením, výchovou a komunikací v určitém prostředí) a také sebevýchovou a autoregulací.
Socializace a sociální učení je přitom celoživotní (biodromální) proces.
Probíhá především prostřednictvím imitace (nápodobou), identifikace (ztotožněním se), sociálního posilování (odměnou a sankcemi).
Sociálně je člověk determinován řadou společenských skupin, mezi nimiž mimořádně velkou roli hraje právě rodina, jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova potomstva.
V současnosti bývá rodina často destabilizovaná, prochází krizí, která se projevuje např. vysokou rozvodovostí. Praktickým řešením specifických problémů a prevencí rozvodovosti rodiny se zabývá např. manželské a rodinné poradenství a pedagogicko-psychologické poradenství.
Z hlediska sociálně psychologického a sociologického je rodina tzv. malou a neformální skupinou, která je nejdůležitějším mediátorem kulturního vlivu. Současná rodina bývá často menší a demokratičtější, než bývala rodina v minulosti. Je zpravidla první referenční skupinou, k níž má jedinec kladný vztah, identifikuje se s ní a napodobuje ji ve svém životě.
V současné době se koncentrace pozornosti odborníků věd o výchově přenáší z dítěte také na jeho rodinné a širší společenské prostředí. Nemůžeme dobře znát dítě, aniž bychom poznali jeho rodinu a podnětnost rodinného prostředí pro rozvoj osobnosti dítěte. Mnohé děti jsou do značné míry obrazem a odrazem osobnosti svých rodičů (někdy i sourozenců) a jakoby kopií stylu jejich sociální komunikace.
Nedostatek souladu mezi rodiči často narušuje vývoj a rozvoj osobnosti dětí, uvádí je do zmatku a nejistoty
Osobnost dítěte však není jen pasivním produktem výchovy v rodině, dědičnosti a prostředí jako sil na jednotlivci nezávislých. Také autoregulace a sebevýchova jedince hraje značnou roli.
Význam rodiny tkví především v klíčové roli, kterou hraje v procesu zespolečenštění lidského individua, socializace a kultivace jeho osobnosti. Klíčová úloha rodiny je spojena s její funkcí společenského dědění neboli předávání návyků, nutných pro orientaci v poznávacích stereotypech, důležitých pro regulaci zachování hodnot a norem, přičemž veškeré aspirace, hodnoty, návyky, symboly, stereotypy a normy jsou spojeny se sociální pozicí. Opětné obsazení této pozice v další generaci bývá považováno za hlavní funkci rodiny.
Základ osobnosti se přitom tvoří pravděpodobně už v předškolním věku (do šesti let). Do nástupu do základní školy prochází organismus dítěte obdobím nejintenzivnějšího vývoje a růstu.
K. D. Ušinskij (1824-1871), zakladatel ruské pedagogiky a ruské národní školy, vyjádřil názor, že to, co uložíme do povahy dítěte do pěti let, to zde zůstane natrvalo a stane se jeho druhou přirozeností.
Co si člověk osvojuje později, nikdy už nemá tu hloubku.
Rodina plní celou řadu funkcí, např.:
v rodině dochází k biologické obnově obyvatelstva,
rodina zajišťuje výživu (je jednotkou společného konzumu, někdy ne zrovna zdravého, např. když výživové možnosti a dovednosti rodičů jsou slabé a výživa je příliš závislá ne společenských službách),
zajišťuje oblečení,
bydlení,
zdravotní a výchovnou péči o děti,
působí jako usměrňovatel tzv. "emocionální bilance" svých členů,
zajišťuje uspokojení potřeb manželů,
pečuje o nemocné a staré příbuzné, poskytuje jim sociální oporu,
rodina předává kulturní dědictví a komunikační tradice.
Rodina jako jedna ze základních, primárních, malých sociálních skupin má významnou úlohu při socializaci osobnosti dítěte. Při socializaci je modifikovaná, kultivovaná, rozvíjená i potlačovaná "přírodní" biogenní podstata osobnosti.
"Jakmile se člověk začne tvořit, je třeba péče, aby se neznetvořil a nezvrhnul", učí Jan Amos Komenský ve svém Informatoriu školy mateřské.
Životní cyklus běžné rodiny bývá členěn do pěti etap:
první je etapa od svatby do narození dítěte (jde o etapu dyády),
druhá je etapa rodiny s malými dětmi,
třetí je rodina se školáky,
čtvrtou etapou je rodina z níž děti "vylétají z hnízda",
pátou, poslední etapou je "znovu sami dva". ( Ivo Plaňava, 1982).
Životní cyklus mnoha rodičů však má ještě šestou etapu, která se týká pomoci prarodičů rodinám dětí a spolupráce při péči o vnoučata.
Kontinuita socializace je zajišťována komunikací dítěte se sociálními skupinami i jednotlivci v jeho životním prostředí.
Podle klasického výzkumu významného amerického psychologa Louise Madisona Termana (1877 - 1956) vedou k úspěchu v manželství a vlastní rodině tyto faktory:
mimořádná spokojenost v manželství rodičů,
šťastné dětství,
bezkonfliktní vztah k matce a otci,
disciplinovaná výchova v rodině (ne však tvrdá),
silné citové pouto k matce a otci,
otevřený vztah rodičů k dětem v otázkách sexuality,
ne časté a ne příliš tvrdé tresty v dětství,
vyrovnaný předmanželský vztah k otázkám sexuality.
Rodina jako základní mikroprostředí zprostředkovává dítěti v průběhu sociálního učení hodnotové vzory a vzorce chování. Tato schémata a vzorce chování usnadňují dítěti sociální interakci a navazování pozitivních sociálních vztahů. Dítě pozoruje a napodobuje způsoby chování a jednání rodinných příslušníků, zejména pokud se s nimi identifikuje, ztotožní. Rodinné prostředí by mělo záměrně rozvíjet citovou sféru života dítěte a uspokojovat přiměřeně potřeby dítěte. Uspokojení primárních potřeb dítěte patří mezi základní úkoly rodiny. Vedle těchto úkolů však musí rodina plnit ještě úkoly vývojové a specifické.
Ty poslední jsou spojeny se zátěžovými situacemi. Jsou to např. kritická období života v rodině, kdy např. onemocní někdo z rodičů, nebo kdy je člen rodiny nějak ohrožen.
Problémy v rodině bývají také způsobeny tím, že se někdo kdo není s jednotlivými členy rodiny kompatibilní do rodiny přivdá či přižení.
Z teorie o normálním rozložení jevů v přírodě a ve společnosti (C. F. Gauss) můžeme předpokládat, že většina rodin je přiměřeně kvalitních (50 %), optimálně kvalitních je asi 25 % rodin, dysfunkčních rodin je asi 20 % a zbytek (5 %) tvoří mezitypy a výrazně nefunkční rodiny.
Biologické a elementární potřeby, jako jsou např. potrava, oděv, přístřeší, ochrana před existenčním nebezpečím atd., bývají v rodinách většinou uspokojovány přiměřeně. Horší je to s přiměřeným uspokojováním vyšších sociálně psychických potřeb, hlavně potřeby citového vyžití, sebeuplatnění, společenského kontaktu a potřeby poznávat.
V dětském věku má velký význam také potřeba pohybu, činnosti a změny, zejména u dětí se živým temperamentem. Není to sice v pravém slova smyslu potřeba čistě psychická, řadíme ji spíše mezi potřeby biologické, ale má velký psychosociální dosah - zejména u dětí se živým temperamentem a u dětí neklidných (instabilních). Je třeba především vědět, že kladení zábran přirozené potřebě pohybu vede k vytváření nežádoucího vnitřního napětí a k fixaci dítěte na neuspokojenou potřebu a negativní citovou odezvu, která se často přenáší i na vztah k dospělému. Potřeba pohybu a činnosti je často frustrována u dětí z velkoměst, pokud není adekvátně pamatováno na vytvoření podmínek pro volný pohyb, hry a sport.
Ani organizované hry dětskou potřebu pohybu zcela neuspokojí. Zvlášť chlapci mají potřebu uvolnit se, vyžít se ve volných hrách, které si sami navrhnou, a také spontánním dováděním a komunikací s ostatními dětmi.
Je nutno počítat s psychologickou zákonitostí, že pokud dítě nemůže uspokojovat své základní potřeby v souladu se svými biorytmy, přiměřeně, uspokojuje je náhražkově, a to třeba i sociálně nežádoucím způsobem.
Můžeme podle Jiřího Dunovského rozlišit několik typů rodiny podle plnění rodinných úkolů:
funkční (též eufukční či neklinická rodina, která nemá zjevné problémy-těch je asi 85 %),
problémová rodina(má sice potíže, ale ty ještě zásadně neohrožují vývoj dětí- asi 12,5 %),
dysfunkční rodina( neplní adekvátně některou svou funkci - asi 2 %) ,
afunkční (neplní ani základní funkce a úkoly rodiny- asi 0,5 %).
Harmonicky probíhající socializace, soulad tělesného a duševního rozvoje, socializace, která není zbytečně urychlována a násilně vnucována, odstraňuje riziko ztráty zdravé individuality a originality dítěte. Jde nám o tvořivou syntézu obecného, zvláštního a jedinečného.
Socializace neznamená degradaci osobnosti dítěte na pouhý pasivní objekt výchovně vzdělávacího působení. Není to pouhý jednostranný proces, ale proces dvoustranný.
Dítě a rodiče se střídavě ocitají v pozici subjektu i objektu výchovy, protože i dítě samo zpětně působí na rodinu a další sociální skupiny, a to tím více, čím více je personalizováno. Personalizace (vývoj a utváření autonomní osobnosti) je nadstavba nad socializací a výchovou v kolektivních výchovných zařízeních.
Personalizace je sebeutváření a sebeřízení, které umožňuje zpětné působení jedince na společnost a kulturu. Optimální personalizace předpokládá rovněž adekvátní internalizaci správných norem, hodnot a kulturních vzorů.
Personalizační aspekty při výchově a také pochopení pro globální podstatu současného světa obsahuje teorie tzv. globální výchovy ( Pike, G. a Selby, D.).
Tato teorie je zaměřena na budování lepší, ekologičtější budoucnosti. Usiluje o holistické, globální, systémové a dlouhodobé pojetí světa a o všestranné a dlouhodobé (celoživotní) učení se člověka, a to především učení se kreativitě, tvořivosti, vedení k vyváženosti citové a rozumové složky výuky, k sebedůvěře, sebeuvědomění, k míru atd.
Úlohou rodiny je tedy zajistit plynulý a bezporuchový přechod od socializace přes kulturní výchovu k personalizaci v oblasti intelektu, tvořivosti, temperamentu i charakteru.
Na vývoj a utváření osobnosti působí všechny stránky rodinného prostředí. Společenská a ekonomická pozice rodiny působí přímo i zprostředkovaně, např. tlakem na shodu s normami skupiny, srovnáváním vlastní rodiny s rodinami vrstevníků, sousedství, postoje rodičů k životu, zařízení bytu. Slabší společenská a ekonomická úroveň rodiny se může promítat do větší citlivosti, introvertních postojů, neuroticismu, agresivity, izolace, nedostatku společenské aktivity, obranných reakcí, pocitů nejistoty a komplexu méněcennosti. Patří sem často rodiny menšinových skupin.
Materiální podmínky života v rodině vytvářejí základní hmotné prostředí, (které umožňuje všem členům rodiny reprodukovat životní energii), interiér, který je chrání před nepřízní počasí, umožňuje jim společný rodinný život. Na kvalitě hmotného prostředí v rodině závisí ve značné míře možnost uspokojovat některé základní životní potřeby: obživy, bezpečí před vlivy nepohody, odpočinku aj. Je varující, že poměrně veliký počet současných mladých maminek např. neumí vařit a nerado chodí s dětmi na procházky a na dětská hřiště.
Je rozdíl, když někdo vyrůstá v chudobě, v materiálním optimu nebo v prostředí ekonomicky blahobytném.
Vybavenost rodiny rozhlasem, televizí a počítačem by však nemělo vést k tomu, aby se už batolata (od jednoho do tří let) hned ráno po probuzení posazovala k televizi a řadu hodin během dne sledovala televizní pořady nejen pro děti, ale i pro dospělé, aby jeho rodiče či pečovatelé od dítěte měli co nejdelší dobu klid.
Význam má také umístění obydlí, fakt, zda rodina bydlí na samotě (ta prý často vede k filozofujícím osobnostem), na venkově, ve městě či ve velkoměstě.
Město poskytuje více rozmanitých podnětů než venkov, což má svou stránku světlou, pozitivní (okruh zkušeností bývá větší), ale má i stinnou, negativní stránku: je zde více "svodů" a patologických vlivů. Význam těchto podnětů se však stále mění s postupujícím odstraňováním rozdílů mezi městem a venkovem a se zlepšováním a zrychlováním komunikačních možností.
Ve městě nás zajímá, v jaké části města rodina bydlí: v tovární nebo vilové a zahradní, v hlučné nebo klidné, ve středu města nebo na periferii, zda je poblíž park, dostatek zeleně a volných ploch na hry nebo jen fádní ulice atd. Děti v hlučných čtvrtích bez zeleně a bez hřišť statisticky významně častěji bývají nervózní, předrážděné, unavené. Zvlášť významný pro člověka je jeho obytný okrsek (mikrorajón). Jde o seskupení obytných jednotek do urbanistických celků v optimální velikosti. Centrem okrsku bývá škola. Obytný okrsek se dále dělí na obytné skupiny (1000 - 2000 obyvatel i menší). Okrsek tvoří okruh asi 400 metrů od školy.
Na vlastním obydlí je důležité, zda jde o rodinný domek nebo nájemní byt či podnájem ve vícepatrovém domě. Záleží na tom, jak je byt vybavený: komfortní, ústřední topení nebo topení na tuhá paliva, koupelna se stále teplou vodou, úroveň zařízení. Upravenost a čistota bytu nám může mnoho napovědět o kulturní, estetické a hygienické úrovni rodiny. Významné je, kolik osob připadá na jednu obytnou místnost. Záleží na tom, s kým dítě spí v pokoji a zda má své lůžko. Je to důležité pro posouzení toho, jaký má dítě klid v době odpočinku: zda např. nemusí dlouho bdít, protože v místnosti je televizor.
Pokud jde o výdělečné poměry v rodině, je důležité, jaký finanční příjem má rodina v průměru na jednu osobu, jaký je poměr mezi příjmy a vydáním, jaké větší investice rodina plánuje, jak je zaměřena na konzum, jak je ekonomicky a společensky úspěšná. Tato poslední okolnost může někdy způsobovat, že rodina nepřiměřeně šetří na výživě nebo ošacení, a tak buď přímo (podvýživa) nebo nepřímo (pocit méněcennosti ohrožuje vývoj osobnosti dětí). Kvalita výživy a ošacení dětí signalizuje často i postoje rodičů k nim.
Na rodinném hospodaření by se měli podílet všichni členové rodiny. Měli by být hodně vzájemně solidární (nikoliv individualističtí), poctiví, starostliví a šetrní. Šetrnosti, odříkání a sebezáporu by se měly učit i děti v rodinách, kde je nadbytek. Rodiny, které mají nadprůměrné finanční možnosti, nemají děti zahrnovat zbytečnými předměty a neměli by u dětí pěstovat nežádoucí pseudopotřeby.
Členové rodiny na děti významně působí svými temperamentovými vlastnostmi: vznětlivostí - klidem, rychlostí - pomalostí, vyrovnaností - nevyrovnaností, afektivní labilitou - stabilitou. Samozřejmě působí také svým charakterem, mravními zásadami, způsoby jednání, postoji k sobě, k druhým lidem, k věcem, k nadosobním hodnotám, svým světovým názorem, svou inteligencí, svými vědomostmi a dovednostmi, rozhledem a názory na běžné věci. Důležitý je i momentální zdravotní stav členů rodiny, případně stav jejich psychosomatické únavy a vyčerpanosti až burnoutu (,,vyhoření").
Lidé s vyšším vzděláním jsou patrně na úroveň života rodiny náročnější, a proto patrně častěji rodinu hodnotí jako disharmonickou. Lidé se základním vzděláním hodnotí své manželství a svou rodinu většinou jako harmonické. Rodina zastupuje ve vztahu k dítěti lidskou společnost. V rodině člověk získává model svých budoucích vztahů k lidem, názorů, postojů, chování, návyků, dovedností atd. Podle zkušeností v rodině transformuje dítě své vztahy na ostatní lidi.
Zvlášť vliv dospělých osob a starších sourozenců na vyvíjející se osobnost je velký, protože v období vývoje se silně uplatňuje potřeba vzoru, příkladu.
Napodobivost, identifikace patří mezi hlavní mechanismy osvojování povahových vlastností a názorů. Záleží přitom mimořádně na úrovni normality osob, které děti napodobují.
Normalita je přitom definována přiměřeným vnímáním reality, dobrým sebepoznáním, sebeúctou a akceptací, se schopností vytvářet citové vazby a činorodostí.
Matka by měla být např. modelem ženskosti, vzorem lásky, něžnosti. Emoční problémy dětí mohou často souviset s pocitem nejistoty, kterou trpí jejich matka. Tato její nejistota může vyplývat z nedostatečného přizpůsobení se mateřské roli a chyb ve výchově dětí. Emoční labilita dětí je často odrazem emoční nestálosti jejich rodičů.
Otec by měl být vzorem mužnosti, organizačních schopností a dovedností.
Způsoby osvojování vlastností nejsou jednoduché a neprobíhají podle schématu: určitá vlastnost rodičů - stejná vlastnost dítěte. Vznik vlastností se řídí daleko složitějšími, komplexnějšími zákonitostmi. Někdy se uplatňuje např. mechanismus paradoxní identifikace, který způsobuje, že si starší dítě vytváří záměrně právě opačné vlastnosti než vidí ve svém okolí, totéž může probíhat bezděčně, neuvědoměle i v mladších věkových obdobích.
Důležitý je také kontakt dítěte s prarodiči, vzdálenějšími příbuznými a známými rodiny. Tyto kontakty mohou pomoci k sociálnímu osamostatňování dítěte, zejména v případech příliš těsného a intenzivního, fixovaného až úzkostného vztahu dítěte k matce.
Při posuzování podnětnosti rodinného prostředí na rozvoj osobnosti dítěte je důležité znát rodiče a členy rodiny dítěte, jejich klady a zápory, míru expresivnosti jejich vzájemnosti, soudržností a nápomocnosti, ale tyto své poznatky nemůžeme mechanicky, aplikovat na vysvětlování zvláštností osobnosti dítěte a perspektiv jeho vývoje.
Je však nesporné, že na vývoj osobnosti dítěte má vliv věk jeho rodičů, úroveň vzdělání rodičů, jejich zaměstnání, postavení v povolání, ve společnosti, pověst (image) rodiny v okolí a spolupráce rodiny se školou.
Zaměstnanost rodičů a přítomnost obou rodičů v domácnosti vytvářejí lepší podmínky pro zdravý vývoj osobnosti dětí než nezaměstnanost rodičů a neúplná rodina.
Výsledná osobnost dítěte je dána charakteristickými vzorci myšlení, emocí a chování, které určují osobní styl jedinců a ovlivňují jeho interakce s prostředím. Rodiče s nízkou kulturní a vzdělanostní úrovní neposkytují svým dětem optimální míru výchovné a poznávací (kognitivní) stimulace. Navíc takoví rodiče málokdy bývají kooperativními a efektivními partnery odborníků (např. psychologických poradců) usilujících o minimalizaci těžkostí jejich problémových dětí.
Též rodinná konstelace, tj. postavení dítěte uvnitř rodiny,
jeho role a pozice mezi sourozenci a ostatními členy rodiny má mimořádný vliv na rozvoj osobnosti dítěte,
jak zdůrazňoval např. Alfred Adler (1870-1937).
I objektivně stejné rodinné prostředí znamená různé subjektivní podmínky pro různé příslušníky rodiny. Nestejnost postavení jednotlivých sourozenců v rodině vyplývá např. z toho, že rodiče podléhají změnám, stárnou, mění své názory na výchovu pod vlivem zkušeností s předešlým dítětem, mění své způsoby chování pod vlivem prožitých stresů, konfliktů, frustrací, nemocí, různě se na jednotlivé děti těší, rovněž z toho, že i jednotlivé děti jsou různé: jedno je klidné, druhé plačtivé, jedno zdravé a zdatné, druhé stále nemocné, jedno se s rodičem identifikuje, druhé je v opozici.
Postavení dítěte v rodině může být významně ovlivněno i tím, že je jiné, než rodiče předpokládali: neřídí se např. vždy přesně až slepě podle instrukcí rodičů, má jiný temperament.
Rodinná konstelace má velký význam, protože rodina tvoří první vzorovou skupinu, na níž se dítě učí vytvářet své vztahy ke společnosti, k lidem. V rodině (zvláště početnější) se vyskytují základní typy vztahů, s nimiž se dítě v životě neustále setkává: vztahy rovnocennosti, podřízenosti a vedení, spolupráce a soutěžení, lásky a žárlivosti, rivality, altruismu i sobeckosti.
V závislosti na určitém typu rodinné konstelace vznikají různé povahové rysy. Každý konstelační typ úzce souvisí se způsobem výchovy v rodině a s vrozeně silným nebo slabým typem osobnostní konstituce dítěte.
Jedináček: podle rozšířeného názoru bývá obvykle rozmazlený, ctižádostivý, náročný, egocentrický, nepřizpůsobivý, neukázněný, resp. neurotický, úzkostlivý, zvýšeně nesamostatný, ale někdy i dominantní a agresivní.
Záleží vždy na výchovných postojích rodičů k dítěti a na geneticky podmíněné osobnostní konstituci dítěte. Výchova jediného dítěte je obtížnější než výchova více dětí. Rodiče jedináčků se často vzdávají při výchově své rodičovské převahy nad dítětem. Jedináček si velmi často zvykne na své výlučné centrální postavení, hýčkání a přepych. Pro rodiče bývá nesnadné adekvátně dávkovat svou lásku a péči o něho. A tak se z jedináčka často stává egoista, sobec.
Prvorozené (nejstarší) dítě: na jeho vývoj může mít vliv to, že zprvu bylo dítě jediným, zvláště když je rodiče mimořádně hýčkali, zvýšeně ochraňovali. Narození dalšího sourozence může u prvorozeného dítěte vyvolat pocity žárlivosti, odstrčenosti a regresivní chování. Nezabrání-li taktní výchova rodičů dalšímu vývoji těchto rysů, mohou vést až ke vzniku trvalejších nevhodných způsobů kompenzace, např. k častým projevům neposlušnosti, zlomyslnosti, opozice, tendencím k verbální agresivitě, okázale vulgárnímu vyjadřování a k rozvoji nejrůznějších poruch chování.
Pocit prvorozeného dítěte, že je zanedbáváno ve srovnání s dítětem druhorozeným a dalšími, se nazývá Kainův komplex. Projevuje se např. zamlklostí, nechutenstvím, zlobením, pomočováním.
Vhodná výchova a příprava na narození dalšího dítěte může naopak u nejstaršího sourozence navodit vědomí osobní důležitosti, odpovědnosti, povinnosti pečovat o mladšího sourozence, a tím vést k rozvoji samostatnosti, rozvážnosti, ochoty pracovat pro druhé.
Druhé a další dítě v rodině: další dítě má výhodu v tom, že má od útlého dětství vzor ve hrách a chování staršího (což ovšem může být i nevýhoda, má-li starší sourozenec poruchy chování), které si mladší aktuálně či potenciálně mechanismem identifikace osvojuje. Také rodiče jsou výchovně zkušenější, a je-li dítě zdravé, nevěnují mu tolik pozornosti jako prvnímu. Je-li mezi druhorozeným a starším výrazný věkový rozdíl, může v mladším vzniknout pocit utlačenosti nebo apatie: vyrůstá "ve stínu", starší mu všechno bere, umí vše lépe. Rozhodující je opět způsob rodinné výchovy.
Prostřední mezi sourozenci: tato pozice může být nevýhodná, protože starší si zajišťuje své postavení svou přirozenou vyspělostí a nejmladší se těší plné ochraně a lásce rodičů. Za této situace může u prostředního dítěte vznikat pocit méněcennosti, dítě rezignuje, stahuje se ze svými zápornými pocity do ústraní a vznikají u něho různé zlozvyky a poruchy chování.
Nejmladší: soustřeďuje se na něho často pozornost všech členů rodiny. To může vést k rozvoji přecitlivělosti, nesamostatnosti, sklonu získávat si v životě všude výhody využíváním své roztomilosti nebo vyžadováním pomoci druhých. Někdy vzniká v nejmladším silná soutěživost a ctižádostivost.
Pořadí, které člověk zaujímá mezi sourozenci, může mít vliv na úspěšnost či neúspěšnost jeho vztahů v manželství. Je-li nejmladší bratr zvyklý poslouchat starší sestru, bude se ochotněji podřizovat dominantní manželce, která kdysi vychovávala malého bratra. Jiná situace nastane, když je manželka zvyklá na suverénního ochranitelského staršího bratra, kterého jí manžel ničím nepřipomíná.
Výjimečná bývá pozice jediného syna mezi dcerami nebo jediné dcery mezi syny. U takových jedinců, jsou-li nesprávně vychováváni, se mohou rozvíjet podobné rysy jako u neadaptovaných a problémových dětí.
Pro situaci v rodině může mít nesmírný význam postavení dítěte mezi nevlastními sourozenci nebo to, má-li jednoho nebo oba rodiče nevlastní. Rozhodující je zde zjevný i skrytý vztah rodičů k vlastnímu nebo nevlastnímu dítěti. Také problematika dětí v neúplné, adopční a pěstounské péči má speciální rysy. Role otce je důležitá, zejména ve výchově chlapců. Chlapci se často ztotožňují (identifikují) právě se svými otci, jejichž životní normy zvnitřňují (interiorizují). Osobnostní poruchy a duševní choroby otců se více negativně odrážejí ve vývoji chlapců než dívek. Význam matky pro rozvoj osobnosti dítěte je všeobecně uznáván. Např. duševní poruchy matky mají nepříznivý vliv na poruchy chování malých dětí obou pohlaví. Každý z rodičů je pro optimální osobnostní vývoj nepostradatelný.
Na žádoucí rozvoj osobnosti dítěte má také vliv psychosociální atmosféra - klima v rodině. Každá rodina se vyznačuje určitým stupněm soudržnosti a pospolitosti, ovzduším, které charakterizujeme jako pohodu, chlad, napětí, nesoulad.
Pro emoční stabilitu a zakotvenost člověka má sociální rodinné ovzduší velký význam. Je-li kvalitní, zajišťuje uspokojení potřeby jistoty a bezpečí, potřeby někam patřit, mít někde domov, který je něčím víc než jenom střechou nad hlavou. Záleží ovšem i na délce času, který rodiče dětem věnují. Dobrou psychosociální atmosféru v rodině podporují oslavy narozenin a jmenin dětí a všech členů rodiny a oslavy úspěchů ( a pěkných vysvědčení) dětí ve škole.
Mimořádný význam pro rozvoj osobnosti dítěte má výchova v dětství. Smysl výchovy dítěte je plnější zlidšťování člověka. Výchova neznamená nic jiného než člověka socializovat, solidarizovat jedince se společností a pomáhat mu vytvářet mu zdravý životní styl. Rodina a zejména matka zastupuje ve vztahu k dítěti lidskou společnost. Klade požadavky, aby dítě dodržovalo určité sociální normy, smysl pro řád a pořádek i rituály a stereotypy (např. v ukládání ke spánku, vstávání, pro dobu snídaně, oběda, večeře, procházky, přípravy do školy), kontroluje jejich dodržování, odměňuje dítě za dodržování norem a trestá, když je dítě nedodržuje.
Časem si dítě vytváří vlastní vnitřní regulativy chování a jednání.
Výchovně působí každá složka rodinného i školního a jiného prostředí, způsob výchovy v rodině má však často na osobnost vliv nejzřetelnější.
Způsobem výchovy rozumíme konkrétní výchovné postoje, které převažují v přístupu rodičů (a vychovatelské autority vůbec) k dítěti. V pojmu "způsob výchovy" tedy zobecňujeme jednotlivé konkrétní výchovné akty. Často se rozlišuje např. výchova přímá (direktivní) a nepřímá (indirektivní).
Extrémní konflikty, extrémně náročné životní situace, hluboké zklamání mohou narušit duševní i tělesné zdraví dítěte.
Důležité diferencování typů rodičů je rozdělené na rodiče zaměřené na dítě a rodiče zaměřené na sebe, kteří se více zabývají svými vlastními zájmy a aktivitami.
V současnosti bývá nejvýše hodnocena výchova autoritativních rodičů, kteří jsou zaměření na děti a spojují kontrolu s akceptací. Tento typ autoritativních rodičů (nikoliv autoritářských) děti kontroluje a vyžaduje po nich, aby se chovaly na dobré intelektuální a sociální úrovni, která odpovídá jejich věku a možnostem. Tito rodiče spojují kontrolu s požadavky a s citovou vřelostí, péčí a obousměrnou komunikací. Takoví rodiče vysvětlují a zdůvodňují své tresty a omezující opatření. Když přijímají nějaké rodinné rozhodnutí, vyžadují od svých dětí, aby vyjádřily své pocity a názory. Děti takových rodičů směřují k nezávislosti, sebeprosazování, přátelství a spolupráci s partnery.
Psycholog Luděk Kubička charakterizoval krajně vyhraněné formy výchovy jako "pohled na výchovu zvětšovacím sklem" a popsal tyto typy nevhodných způsobů výchovy:
krajně autoritativní,
nadměrně shovívavá,
nadměrně starostlivá,
příliš ochraňující,
zvýšeně náročná,
trvalejší postoj nedostatečné lásky.
Naproti tomu správný a vhodný způsob výchovy bývá často charakterizován jako:
výchova s láskou,
trpělivá,
vytvářející vztahy vzájemné sympatie, porozumění,
posilující sebedůvěru dítěte,
akceptující (přijímající) dítě takové, jaké reálně je.
Na základě znalosti způsobu výchovy určitého dítěte můžeme také s jistou pravděpodobností předvídat rozvoj některých vlastností jeho osobnosti.
Jeden z představitelů individuální psychologie americký individuální psycholog rakouského původu a psychiatr Rudolf Dreikurs (1897-1972) formuloval empirické vztahy mezi dlouhodobou výchovnou atmosférou (psychosociálním klimatem či ovzduším) v rodině poměrně častým, ale jen pravděpodobným vznikem specifických behaviorálních a osobnostních charakteristik u dětí např. v těchto tezích:
Žije-li dítě v ovzduší kritiky, učí se kritizovat a někdy i odsuzovat druhé.
Žije-li dítě v ovzduší nevraživosti, učí se být nevraživé také a někdy i nenávidět.
Žije-li dítě v ovzduší zneuznání, výsměchu a dehonestace, učí se nejistotě, pocitům nedostačivosti.
Žije-li dítě v ovzduší výčitek, učí se pociťovat vinu.
(Převzato z článku psychologa prof. V. Smékala Vztahy v rodině jako faktor duchovního růstu, který vyšel ve Sborníku prací FFBU, P1, 1996 i jinde ).
V individuálních případech bývá prožívání a chování dětí komplikovaněji determinované ještě i jinými než sociálními vlivy.
V současné době dochází ke kritice příliš volné výchovy dětí. Upouští se postupně od orientace na prevenci závad a poruch dětského vývoje spočívající na zásadě co největší výchovné povolnosti (permisivity). Ukázalo se totiž, že zatímco příliš přísná (tvrdá) výchova vede ke konfliktům, jež mají za následek buď vzpouru nebo neurózu dítěte (podle typových a konstitučních zvláštností dítěte, robustnosti či křehkosti jeho osobnosti), přílišná povolnost zase vede k povahové nezralosti - k tzv. infantilním (parvuloidním) rysům osobnosti. Výchova by proto měla být diferencovaná (individualizovaná) jak podle vnitřních, tak podle vnějších podmínek. Příliš volná výchova způsobuje, že se dítě učí přehnaně podléhat svým vlastním impulsům. Frustrace, není-li přehnaná, není vždy škodlivá. Za optimální považujeme takovou výchovu, která vede k sebevýchově.
Rodina působí na vývoj osobnosti dítěte v souvislosti s celou společností. Domov je jakési prizma propouštějící různé sociokulturní vlivy dalších sociálních skupin. Na vývoj a utváření osobnosti dítěte má velký vliv úplnost rodiny a osobnost členů rodiny, rodičů a nejbližších lidí, s nimiž dítě žije.
Specifický vliv na utváření osobnosti dítěte má např. výchova v neúplné rodině. Plnění funkcí rodiny v neúplných rodinách je vesměs chápáno jako vážný sociální problém.
Nejzávažnější situace nastává, když v rodině chybí matka. Ztráta matky do 11 let dítěte je uváděna mezi faktory, které zvyšují pravděpodobnost, že se rozvine duševní porucha.
(C. Škoda a J. Riegrová, 1978).
Vztah mezi matkou a dítětem se vyvíjí zpravidla velmi intenzivně. Dítě lne k jedné osobě, která přednostně uspokojuje jeho psychické a somatické potřeby, je pro ně "přístavem jistoty" a základem důvěry k okolnímu světu.
Když v rodině chybí otec, vede tato okolnost snáze k abnormálnímu vývoji osobnosti a nezřídka i k poruchám chování. Otec ztělesňuje pro dítě vzor síly, autority, disciplíny, dominantního chování. Suplování otcovského modelu chování matkou není z hlediska harmonického a adaptivního vývoje osobnosti dítěte optimální. Ale ani u dívek v rodině bez otce se nevyvíjí adekvátně pohlavní identita. Nejde totiž jenom o vědomí a pociťovaní, prožívání "já jsem děvče" nebo "já jsem chlapec", ale o celou řadu společenských rolí, kterou identifikační model ztělesňuje. V úplné rodině prezentují rodiče dětem roli partnerství a model partnerského života. V neúplné rodině tomu tak není. Dítě tak nezískává ani zpětnou vazbu k vlastnímu chování, které je nebo není vždy adekvátní ve vztahu k druhému pohlaví.
Neúplnost rodiny koreluje pozitivně např. se symptomy úzkosti.
Vážný a chronický konflikt mezi rodiči v rodině však může být škodlivější než fyzická nepřítomnost jednoho z rodičů.
Vážné problémy mohou znamenat tzv. dvou kariérové tendence rodičů, kdy oba rodiče chtějí realizovat svůj profesní rozvoj i péči o rodinu. Typy partnerů podle kariéry lze dělit na přizpůsobivé, soupeřící, spojenecké a balancující, kdy oba partneři chtějí uspět v profesní kariéře, a přitom kladou velký důraz na rodinný život ( Ivo Možný). Přizpůsobivý partner vlastně ustupuje pracovní kariéře druhého partnera (bývá to často žena).
U studentů bylo zjištěno (J. Lukeš, V. Hrabal, st.), že jejich kritičnost při posuzování rodinného prostředí stoupá se zhoršováním zdravotního stavu rodičů. Dále byla u studentů nepřímá úměrnost mezi stářím rodičů a spokojeností studentů v rodině.
Zvláštní pozornost psychologie zasluhují rodiny s problémovým, dificilním či psychickou či somatickou poruchou postiženým dítětem.
Problémy rovněž nastávají v případech, kdy je původní rodina rozšiřována o nové členy (např. přiženěním). Noví členové rodin nebývají vždy s původními členy rodiny adekvátně kompatibilní kupř. svým způsobem sociální komunikace, životním a zájmovým zaměřením, morálně hodnotovým systémem, schopnostmi a dovednostmi a vzděláním.
Je-li rodinná soustava narušená, je žádoucí aplikace rodinné psychoterapie. Jde o navození prospěšné změny v narušené rodinné soustavě. Podrobnosti o jednotlivých směrech rodinné psychoterapie (psychodynamickém, behaviorálním, komunikačním apod.) můžeme najít ve specializované odborné literatuře (např. Langmeier, J. - Balcar, K. - Špitz, J.).
Při poradenské činnosti psychologové předem zjišťují úroveň péče a výchovy o děti, spokojenosti jednotlivých členů rodiny v dané rodině, zda členové rodiny dodržují ve vzájemném jednání pravidla slušnosti (etiketu), jak končí jejich spory, zda mají obdobné názory na životní cíle a hodnoty apod..
Setkávají se přitom u značné části rodičů s více či méně důvěryhodnými psychologickým racionalizacemi, tj. sebeospravedlňujícími omluvami chyb v péči a výchově svých dětí.
Konkrétní porada a příp. psychokorektivní nebo psychorehabilitační intervence pak vycházejí z diagnostických zjištění poradenských odborníků, např. psychologů, sociálních pedagogů, speciálních pedagogů, psychiatrů, sociálních pracovníků.
Odborná psychologická diagnostika rodiny
Opírá se např. o návštěvu v rodině, pozorování a rozhovor, dotazníky, např.:
Dotazník na zjištění způsobů výchovy v rodině (podle J. Čápa a P. Boscheka),
Dotazník funkčnosti rodiny (DFR) podle Jiřího Dunovského,
rozhovory individuální, skupinové, anamnestické, katamnestické,
návštěvy v rodinách,
genogramy (speciální druhy rodokmenu).
Psychologové využívají i speciálních projektivních technik, jako je např. :
kresba rodiny, resp. kresba začarované rodiny,
R. Corbozův test tří stromů, test světa aj.
Speciální psychologické testy identifikující úroveň rodiny po psychosociální stránce jsou významnou odbornou pomůckou jen pro kvalifikované odborníky.



Některá související slova

vlivy rodinného prostředí

Komentáře ke slovu rodina a vývoj dětí


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » rodina a saturace potřeb
následující slovo: » rodina eufunkční
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3117
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz