Pojem Úvod do kognitivní psychologie

Slovo:

Úvod do kognitivní psychologie


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE vzniká v druhé polovině dvacátého století a zdůrazňuje význam poznávání, myšlení, mentálních schopností a dovedností, intelektové výkonnosti člověka a jejich závislost na mozkové struktuře a funkcích pravého i levého mozku. Zkoumají se také shody a rozdíly mozkové činnosti a psychické aktivity a výkonnosti mužů a žen a osob v jednotlivých stadiích či etapách jejich vývoje.
Člověk je podle kognitivních psychologů vrozeně zvídavý.
Vzorem a modelem je vědec, který formuluje hypotézy,
přičemž jedny ověří a druhé zamítne.
Kritici kognitivní psychologie upozorňují na nebezpečí častějšího výskytu disharmonických a dezintegrovaných osobností podceněním významu rozvoje emoční a volní složky psychiky člověka.
Za zakladatele kognitivní psychologie je označován Ulrich Richard Gustav Neisser,
narozený 1928 v německém Kielu. Když mu byli čtyři roky, odstěhovala se jeho rodina do Ameriky. Studoval zde fyziku a psychologii. V laboratoři psychoterapeuta Martina Ornea (1907-2000) ve Filadelfii napsal svou Cognitive Psychology (1967), která dala tomuto předmětu nejen jméno, ale také celkový konceptuální rámec.
Podle Neissera se kognitivní psychologie zabývá všemi procesy, které transformují, redukují, rozvíjejí, ukládají, znovu zachycují a využívají senzorické informace.
Mezi americké kognitivní behavioristy lze zařadit i Edwarda Chace Tolmana (1886-1959), který první aplikoval kognitivní mapy (též mentální mapy) jako:
individuální a hypotetické vnitřní mentální reprezentace prostoru,
modely,
konstrukce vnějšího světa (reality),
vztahovou integraci a interpretaci vnějších podnětů.
Kognitivní (mentální) mapy mají vliv např. na efektivnost sociální komunikace a metakomunikace.
Důležitou oblastí zkoumání kognitivní psychologie jsou tzv. kognitivní styly, které vyjadřují jak osoba vnímá, myslí, pamatuje si a myšlenkově řeší problémy.
Za základní kognitivní styly, které jsou pokládány za víceméně vrozené a nepříliš snadno ovlivnitelné jsou považovány např. tyto kognitivní styly člověka:
Reflexivní kognitivní styl podle amerického psychologa Jerome Kagana (narozen 1929) reaguje opatrně, pozvolna, pokud může
odkládá své rozhodnutí na později. Snaží se nejprve co nejlépe orientovat v dané situaci než začne reagovat. Pracovní problémy někdy promýšlí, zvažuje a diskutuje i v rodině. Snaží se o anticipaci, uvažuje o důsledcích jednotlivých možných variant řešení. Usiluje o komplexní analýzu a jakousi apriorní kontrolu.
Impulzivní kognitivní styl podle J. Kagana reaguje rychle, opírá se často riskantně o první nabízející se hypotézy, varianty řešení. Kontrolu svých rozhodnutí provádí až následně.
Zarovnávací (resp. nivelizujícící) kognitivní styl podle F. Wulfa připodobňuje nové, i více méně odlišné situace a podněty situacím a podnětům dřívějším, a proto méně a později rozpoznává změny a rozdíly mezi dosavadním a novým.
Zaostřující (resp. reflektorický) kognitivní styl podle F. Wulfa si pohotověji uvědomuje změny a výrazněji odlišuje situace i podněty. Změnu pointuje. Reaguje brzy i na malé až okrajové rozdíly a odlišnosti. Někdy je ovšem i přeceňuje. Mívá sklon k ulpívavé zaměřenosti vnímání a myšlení.
Jednotlivec může v různých situacích používat také různé kognitivní styly osobností. Osob, které reagují vždy vyhraněně a pouze jedním kognitivním stylem není mnoho.
Významné je rozlišování kognitivních typů na typ globální a analytický podle
amerického kognitivního psychologa Hermana A. Witkina (1916-1979).
Globální styl. Je závislý na celku vnímaného pole. Projevuje větší závislost na lidech,
menší odstup od lidí a spíše mění své názory a postoje i city podle ostatních lidí.
Analytický styl zřetelně odlišuje vnímané prvky od jejich pozadí, snáze se odpoutává od vlivu okolí a lépe řeší úkoly vyžadující restrukturování.
Simon
Herbert Alexander Simon (1916-2001) ) se zabýval úspěšně problematikou umělé inteligence.
Obdržel v roce 1978 Nobelovu cenu. Podrobil kritice teorii racionálního rozhodování (i v oblasti ekonomie).
Rozhodování pojímá jako vysoce komplexní záležitost determinovanou např. emocemi, náladami, osobními cíli, zájmy, schopnostmi, momentálním psychickým rozpoložením a dalšími, podmínkami materiální i nemateriální povahy. Poukazoval na ,,omezenou racionalitu" člověka, která má své kognitivní a emocionálni hranice.
Problematikou umělé inteligence se zabýval také Allen Newell (1917-1992).
Zkoumal analogie lidské mysli a počítače.
Specializoval se na problematiku řešení problémů.
Publikoval např. Unified Theories of Cognition.
Noam Avram Chomsky (nar. 1928) zkoumá vrozené mentální struktury. Vyvinul teorii generativní gramatiky podle níž se člověk rodí se základní a univerzální gramatickou šablonou, do které zapadne mnohý světový jazyk. Vývoj řeči je tedy podle něho vymezen i geneticky. Je současně levicově orientovaným americkým aktivistou a kritikem vládnutí v USA.
Mezi další významné kognitivní psychology patří např. teoretik lidského poznání anglický psycholog Frederick Charles Bartlett (1886 - 1969) i jeho žák anglický psycholog Donald Eric Broadbent (1926 - 1993), který se věnoval zejména experimentálnímu zkoumání selektivní pozornosti, jejíž poruchy zapříčiňují poruchy v komunikaci a vytvořil teorii filtrů pozornosti.
Americká psycholožka italského původu Anne Anastaziová (1908 - 2001), která ovlivnila několik generací psychologů svými učebnicemi o využívání psychologických testů patří též mezi kognitivní psychology.
Dále sem patří i absolvent psychologie na Univerzitě v Britské Kolumbii a představitel experimentální kognitivní vědy John Robert Anderson (narozený 1947 ve Vancouveru), který se zaměřil na aplikaci kognitivní psychologie na vzdělávání, anglický psycholog Alan D. Baddeley (narozený 1934), který propracoval teorii krátkodobé a dlouhodobé paměti, jež má aplikace v širokém okruhu oblastí.
Velmi významný pro rozvoj pedagogiky a didaktiky měl filozoficky orientovaný americký vývojový, pedagogický, obecný a teoretický psycholog
Jerome Seymiour Bruner (narozený 1915), který rozvíjel a aplikoval teorii poznání zaměřující se na roli kulturních a zkušenostních faktorů a prostředí v utváření vnímání sebe sama a další.
Požadoval, aby si žáci osvojili především základní strukturu učebního předmětu, systém základních principů, pojmů a jejich vztahů. Je autorem tzv. učení ve spirále.
Jde o postupné zpřesňování a prohlubování znalostí návratem ke studiu týchž poznatků, pojmů a pojmových struktur, avšak na vyšší teoretické a zkušenostní úrovni. Je to vlastně cesta od předvědeckých pojmů a struktur až k pojmům a strukturám vědeckým.
V češtině vyšel jeho spis Vzdělávací proces.
Pro výchovně vzdělávací proces je důležitá i teorie duálního (dvojího) kódování Allana Paivia,
kanadského kognitivního psychologa, který uvádí,
že slova (mluvená i psaná) a obrázky či představy jsou v mozku kódovány relativně autonomně
(slovní kódy pro mentální reprezentací jsou logogeny a obrazové kódy jsou imageny).
Pro dobré zapamatování je proto vhodné kombinovat prezentaci slov a obrázků.
Požadavky doby v oblasti učení a vyučování mohou být plněny pouze za předpokladu využití a rozvíjení kognitivních stylů a učebních strategií, které rozpracovává právě a především kognitivní psychologie.
Pro úspěšné autonomní a autoregulované učení i pro efektivní vyučování je důležitá úroveň rozvoje učebních strategií.
Učební strategie můžeme podle americké lingvistky Rebeky L. Oxfordové (1990) roztřídit do šesti základních kategorií, a to na:
kognitivní,
metakognitivní,
paměťové,
kompenzační,
sociální
a afektivní.
Toto třídění jsme poněkud doplnili. K metakognitivní strategii jsme přičlenili automanažerskou strategii a k afektivní strategii jsme přidali strategii volní.
Kognitivní strategie umožňují člověku manipulovat s informacemi např. prostřednictvím uvažování, analýzy a syntézy, dedukce a indukce, zobecňování, třídění, tvorby vlastních termínů a pojmových konstruktů, sumarizace.
Metakognitivní, autodiagnostická a automanažerská strategie se týkají identifikace vlastního učebního stylu, vlastních potřeb, rozčlenění učebních cílů na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, cílevědomého plánování učení i odpočinku, předcházení únavě a vyčerpání, plánování relaxace, účelného shromažďování a organizace studijních materiálů, využívání literatury, internetu, monitorování a korigování vlastních nedostatků , sebehodnocení, sebe odměňování a evaluace.
Paměťové strategie využívají pomůcek usnadňujících zapamatování, např. asociování, mnemotechniky, opakování bezprostředně po naučení, častého opakování až do přeučení, akronymů, rýmů, vizuálních představ, pohybu, pojmových map.
Kompenzační strategie využívají kompetentního odhadování kontextu, epické formulování, používání synonym a opisů místo chybějícího výrazu,vymýšlení neologismů, odbočování na vedlejší, související témata, využívání gest a pauz v průběhu komunikace.
Afektivní a volní strategie se týkají dovednosti člověka uvědomovat si vlastní náladu, pocity, zvýšenou psychickou tenzi, trému, úzkost, vyrovnávat se s riziky, udržovat pozornost, rozhodně, usilovně, vytrvale a asertivně konat, udržovat si adekvátní motivovanost, povzbuzovat se, dávat si vhodné autosugesce, optimalizovat si sebedůvěru.
Sociální strategie znamená např. vyhledávat kontakty s uznávanými odborníky a experty, dovednost požádat o vysvětlení nejasnosti v informacích během komunikace s pedagogem, dovednost požádat o pomoc nebo o hodnocení a klasifikaci, zkoumat a respektovat kulturní a společenské normy, spolupracovat s vrstevníky či kolegy, připravovat se společně s nimi na zkoušky.
Žáci a studenti mají být vedeni k tomu, aby experimentovali s těmi vlastními kognitivními styly a strategiemi, které jim nejvíce vyhovují. Ve školách je třeba tyto učební strategie pravidelně a systematicky zdokonalovat a rozvíjet. Cílem je, aby žáci a studenti nakonec s adekvátní sebedůvěrou převzali samostatnou zodpovědnost (responsibilitu) za vlastní učení a nebyli tolik závislí na vnějším vyučování.
Z kognitivní psychologie vychází konstruktivistická didaktika, která zdůrazňuje aktivní úlohu subjektu. Kritizuje transmisivní výuku, která více méně instruktivně předkládá studentům hotové poznatky. Reálná výuka bude ovšem obsahovat vždy transmisivní i konstruktivistické prvky.
Kognitivní psychologie se soustřeďuje na popis a výklad psychických procesů jako je vnímání, smyslové poznávání, představivost, fantazie, pozornost, rozhodování, řešení problémů, cíle, plány a očekávání jedince. Všechny tyto procesy mají dynamický charakter, protože jsou úzce spojeny s procesy snahovými a citovými, a to na úrovni vědomé i nevědomé (podprahové vnímání, skryté motivace). Zdůrazňuje nejen roli myšlení, ale i předchozích znalostí a zkušeností, empirie i přesvědčení pro chování a jednání jedince. Kognitivní psychologie se zaměřuje na matematické zpracování informací uložených v mozku, na počítačové programování a umělou inteligenci.
V klinické praxi se kognitivní psychologové zaměřují na změnu myšlení klientů jako předpokladu změny jejich chování a jednání. Jde o tzv. kognitivně - behaviorální psychoterapii. Ta se nezajímá o podrobnou analýzu minulosti. Usiluje o zasazení iracionálních obsedantních myšlenek do situačního kontextu, o snižování citlivosti (tj. desensibilizaci) na situace vyvolávající obsese. Učí, jak odolávat nutkání ke kompulzím a vžitým rituálům.
Mezi hlavní zastánce tohoto směru patří např. americký psycholog jihoafrického původu Joseph Wolpe, který se zabýval např. systematickou desenzibilizací,a anglický psycholog německého původu H. J. Eysenck (1916-1997) a americký psycholog Arnold Alan Lazarus.
Kanadský psycholog Albert Bandura (narozený 1925),
zdůrazňuje roli sociálně kognitivních procesů ve zprostředkování sociálního učení
a zabývá se agresivním chováním a problematikou sebehodnocení,
které reguluje a motivuje širokou škálu lidského chování.
Jeho self-efficacy je důvěra či víra ve vlastní schopnosti,
zdatnost a možnost sebeuplatnění.
Tím se řadí mezi sociální kognitivisty v psychologii.
Tulving, E.
Absolvent univerzity v Torontu kanadský kognitivní psycholog Endel Tulving (narozený 1927 v Estonsku), rozvinul teorii paměti, jež zavádí koncept epizodické paměti jako typ dlouhodobé paměti týkající se osobních zážitků a událostí. Rozlišoval mezi epizodickou pamětí a sémantickou pamětí a mezi pamětí procedurální (člověk si např. pamatuje, jak provádět pohyby). Epizodická paměť je základem paměti autobiografické. Zkonstruoval tzv. kognitivní rozhovor, který se využívá např. při policejním vyšetřování. Tulving žádá, aby člověk popsal kontext určité šetřené události, aby reprodukoval i charakteristiku prostředí zkoumané události, protože se vzpomínky lépe vybavují v situačních kontextech.
Kognitivisticky orientovaní psychologové se zabývají také jednou z důležitých součástí interpersonální percepce, což je kauzální atribuce, kterou popsal americký psycholog rakouského původu Fritz Heider ( 1896-1988)jako poznávací snahu připisující příčinám a následkům percipovaných jevů a událostí nějaký výklad (interpretaci). Patří sem např. chybná tendence hledat příčiny úspěchu primárně v sobě, ale příčiny neúspěchu hledat v situačním vysvětlení a ve vnějších podmínkách a vlivech.
Můžeme sem zařadit i ruského vývojového a pedagogického psychologa Lva Semjonoviče Vygotského (1896 - 1934), který formuloval vlastní teorii kognitivního vývoje.
Z hlediska ontogenetické psychologie je nejvýznamnější jeho kniha "Problémy duševního vývoje dítěte."
Kriticky se postavil proti teoriím J. Piageta, které považoval za příliš biologicky orientované. Proti evolučnímu aspektu stavěl aspekt kulturně historický a sociální.
Napsal také knihu Myšlení a řeč (česky vyšla v roce 1970). Diktoval ji už vážně nemocný (měl TBC) a byla vydána až po jeho předčasné smrti. Tato kniha byla v roce 1936 v Rusku zakázaná.
Další jeho práce: Vývoj vyšších psychických funkcí a Psychologie umění.
Na Vygotského navazoval moskevský nástupce významného teoretika ruské obecné psychologie S. L. Rubinštejna (1889 - 1960) filozofující psycholog Alexej N. Leontjěv (1903 - 1979).
Napsal např. Problémy psychického vývoje (1966) a Činnost, vědomí, osobnost (1975).
Mezi švýcarské kognitivní vývojové a pedagogické psychology patří i Jean Claude Piaget (1896 - 1980),
který zahájil výzkum vývoje myšlení a řešení problémů u dětí, založený na novátorských metodách, jejichž jádrem je analýza chyb, které prozrazují, jak dítě chápe svět. Rozvoj poznání vysvětluje Piaget tím, že poznání je postupným vytvářením hierarchicky uložených struktur. Struktury se navzájem nahrazují v procesu zahrnutí jednodušších logických způsobů do modů vyšších a silnějších. Uvažování o světě je tedy kvalitativně odlišné od uvažování dospělého, ale tím, jak se dítě vyvíjí, stále více se způsobu uvažování dospělého připodobňuje.
V senzomotorické fázi (do dvou let) děti chápou svět pomocí koordinace senzorických zkušeností (např. vidění a slyšení) s fyzickou, motorickou aktivitou. V předoperační (či dooperační fázi v období 2 - 7 let)) děti reprezentují svět slovy, představami a kresbami, chybí jim však schopnost provádět mentální operace. Fáze od 7 do 11 let je fáze konkrétních operací, která je spojena se schopností provádět operace (na místo intuitivního myšlení nastupuje logické uvažování). Dítě ve fázi formálních operací (11 - 15 let) zachycuje svět pomocí chápání a vysvětlování založených na konkrétních (i fyzických) zkušenostech, ale přichází ke kvalitativně jinému způsobu myšlení, opírajícímu se o schopnost abstrakce, teoretizace a logického řešení problémů.
Mezi kognitivně behaviorální terapeutické a poradenské teorie bývá zařazován a také transakční analýza amerického psychologa kanadského původu Erica L. Bernea (1910 - 1970), který klade
Berne E.
důraz na racionální analýzu a pochopení vlastního i partnerova chování v jejich vzájemné závislosti, jak se projevuje v transakcích, tj. v jednotlivých interakcích či komunikačních aktech. Berne rozlišuje tři stavy já: dítě, rodič a dospělý.
Rodič (Ro) to jsou morální a etická pravidla, hodnotový systém, postoje a chování, které člověk jako dítě přejal od významných dospělých, zvláště rodičů. E. Berne přitom rozlišuje pečující rodiče, jejichž chování má podobu pomoci, lásky k dítěti a respektu k jeho osobnosti a rodiče kritické, kteří kontrolují, kritizují a trestají, jsou přísní a chovají se autoritativně.
Dítě (Di) je pokračovatelem vnitřních duševních stavů a tendencí v dětství. Projevuje se převážně impulzivním, spontánním a naivním chováním, zvídavostí, tvořivostí, ale i pocity úzkosti, nejistoty, ale také radosti a hravosti. Může se i v dospělém člověku probudit jednáním, které není ve shodě s racionalitou, logikou či zralou morálkou. Dítě v nás může nabývat dvou odlišných podob. Může být přirozené (svobodné), expresivní, ryzí, spontánní, radostné a kreativní nebo adaptivní a konformní vůči autoritám.
Dospělý (Do) zpracovává a hodnotí informace převážně racionálně a na základě vlastní zkušenosti a vlastního rozvažování. Dovede si uvědomit i jednotlivé stavy svého já, odlišit mezi životem jak mu byl proklamován a demonstrován i sugerován (rodič) i jak ho prožíval (dítě) a jak ho sám vlastním chováním objevil. Převaha dospělého v přiměřeném rozsahu v každém člověku je cílem poradenské interakce i psychoterapie. V optimálním případě se jednotlivé stavy doplňují. Avšak často se v životě jednotlivce dostávají do konfliktů.
Aplikací transakční analýzy se prohlubuje sebepoznání a poznání partnerů v živé interakci a komunikaci.
Poradenské a psychoterapeutické intervence směřují k harmonizaci nevyrovnaných stavů já, k objevení a redukování nekomplementárních transakcí a kontraproduktivních her. Prvním a zásadním krokem k adekvátní změně je pochopení neracionálností a neproduktivností určitých vlastních dosavadních transakcí. Během poradenské intervence se provádí strukturální analýza, tj. zjišťování podílu tří stavů já (rodič - dítě - dospělý). Názorné vyjádření strukturální analýzy je tzv. egogram, tj. sloupkový diagram jednotlivých stavů já.
Problematické a nežádoucí chování se promítne do egogramu převahou, přebujelostí jednoho ze stavů já. Tak např. jednostranná převaha kritického rodiče vyúsťuje do panovačného až diktátorského chování, jednostranná převaha pečujícího rodiče vede k neschopnosti starat se sám o sebe, jednostranná převaha expresivního, přirozeného dítěte vede až ke ztrátě adekvátní sebekontroly, jednostranná převaha adaptivního, přizpůsobivého, ,,hodného" dítěte vyúsťuje do přehnané autocenzůry, do pocitů viny, deprese a stereotypního chování. Avšak i příliš výrazná převaha dospělého, která je žádoucí jen v přiměřeném rozsahu, může osobnost ochuzovat.
Transakce jako sociální kontakt může být buď pozitivní, tj. jakoby hladivým dotykem skutečným rozsahu, či symbolickým) nebo negativní, tj. jakoby nežádoucí ranou (úderem).
Avšak i negativní transakce může být v určitých situacích více žádoucí než žádná transakce.
Existují i transakce:
komplementární,
zkřížené,
skryté.
Komplementární transakce mohou být paralelní (rovnoběžné) nebo šikmé.
Každý člověk má své soukromé a osobní individuální domněnky o svém vlastním duševnu a o své osobnosti a také o duševnu a osobnosti ostatních lidí, se kterými je nějak v kontaktu. Tyto jeho domněnky jsou často více či méně správné, někdy však i nesprávné.
Jeho reálné zdokonalování v tomto směru záleží např. na úrovni, kvantitě a kvalitě jeho mentální kapacity, na jeho osobních zkušenostech i na šíři a hloubce odborného vzdělání, které v této oblasti v průběhu svého života získá.
Kognitivní psychologie přinesla řadu teoretických a praktických poznatků. Je využívána i v psychologické praxi.
Literatura
HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s.
ISBN 80-7178-386-2.
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 120 stran.
ISBN 978-80-210-4540-8.
PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada. 2006. 328 s.
ISBN 978-80-247-0871-3.

Komentáře ke slovu Úvod do kognitivní psychologie


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » Úvod do humanistické psychologie
následující slovo: » Úvod do mentální retardace
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3765
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz