| cizí slovo | | odpovídající význam | vlastnosti | detail |
|---|
| psychologické poradenství ve školství | >> | viz Historie výchovného poradenství |  vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické poradenství ve školství |
| psychologické poznávací metody projektivní | >> | viz Poznávání psychiky a osobnosti | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické poznávací metody projektivní |
| psychologické příznaky závad a poruch zdraví | >> | Nemo psychologus nisi biologus!
PSYCHOLOGICKÉ OBRAZY ZÁVAD A PORUCH ZDRAVÍ
např. u trávicího traktu (kupř. u zácpy) bývají spjaty se skleslostí, pesimismem, mrzutostí,
jater a žlučníku nezřídka se stavy zvýšené duševní dráždivosti a s neklidem,
srdeční činnosti mohou souviset s vnitřním napětím, strachem, úzkostmi a bázlivostí,
chudokrevnost a některé jiné nemoci krve mají vliv na snížení psychosomatické a duševní výkonnosti člověka,
poruchy žláz s vnitřním sekrecí (endokrinní nemoci) zvyšují unavitelnost, dráždivost nebo zrychlují, resp. zpomalují duševní činnost.
Mimoto působí špatný tělesný zdravotní stav zprostředkovaně tím, že vyvolává náladovou labilitu (vratkost).
Důležitost poznání zdravotního stavu, úrovně výživy tělesných a výrazových vlastností je dána také tím, že tyto vlastnosti úzce souvisejí se sebevědomím člověka. Je např. známo, že větší a rozložitější lidé bývají,i když to není pravidlem, sebevědomější než příliš malí a slabí lidé. Zejména nápadnosti (obezita, vyrážky aj.) a smyslové a tělesné vady souvisejí s
pocity méněcennosti.
Rizikovým faktorem (např. pro ischemickou chorobu srdeční) je centrální obezita, která se projevuje hromaděním tuku nad boky, v oblasti břicha, zejména pasu. Touto obezitou jsou postiženi zejména muži. Hodnoty od 94 cm do 102 cm jsou u evropských mužů považovány za zvýšené, zatímco u evropských žen jsou zvýšené hodnoty již od 80 cm do 88 cm .
Do ordinací praktických lékařů přichází asi 20 % i více osob s tzv. somatoformními poruchami, kteří vyjadřují někdy i mnohočetné subjektivní stesky na své tělesné, somatické obtíže, ale jejich stesky nelze vysvětlit žádnou tělesnou poruchou.
Patří sem např. bigorexie, která je variantou dysmorfofobie. Je to závada či porucha vnímání vlastního těla, přičemž postižený jedinec často nereálně usiluje dosáhnout ve své fyzické zdatnosti maximálních hodnot (např. někteří muži chtějí dosáhnout mnohem a podstatně větších svalů), též Adonisův komplex.
S tím souvisí orthorexie jako mimořádné až extrémní a abnormální úsilí o co nejzdravější stravování (člověk se vyhýbá např. konzumaci průmyslově zpracovaných potravin, zeleninu a ovoce chce konzumovat jen tehdy, je-li utržena před krátkou dobou, řádově před minutami), od čehož si člověk slibuje dokonalé zdraví, dokonalý vzhled a dlouhý život.
Permarexie označuje permanentní závislost na dietách s cílem udržet si adekvátní či optimální vzhled a dobrý zdravotní stav.
Anorexie či mentální anorexie (anorexia nervosa) je komplikované psychosomatické onemocnění spočívající např. v nechutenství, odmítání potravy v důsledku zkresleného vnímání proporcí svého těla, chorobný strach z obezity.
Bulimie či mentální bulimie je porucha příjmu potravy, chorobné přejídání se, opakující se záchvaty přejídání.
Podle významného slovenského psychologa Damiána Kováče (2002)mohou být mnohé vážné nemoci jakoby pomstou za nezdravé životní styly plné stresů a neřešených (či málo, jen slabě řešených) problémů každodenního života.
Osobnostní vlastnosti a osobní životní styl ovlivňují naše reakce na stres. Často určují, jak silně a v jaké kvalitě stresovou situaci prožíváme. Za chorobu špatného životního stylu se považuje především esenciální hypertenze (vysoký krevní tlak). Bývá nazývána chorobou zodpovědných, resp. chorobou manažerů. Trpí jí asi 18 % dospělé populace ve světě.
Američané M. Friedmann a R.H. Rosenman popsali tzv. osobnost typu A, resp. osobnost koronární, která dvakrát častěji
trpí ischemickou chorobou srdeční a infarkty myokardu než osobnost typu B.
Osobnost typu A:
- je jako rychle letící šíp
- vše urychluje, spěchá, je netrpělivá, úzkostná až neklidná
- chce si hodně v životě užít
- usiluje o vyšší životní úroveň
- chce nadměrně konzumovat civilizační hodnoty
- touží po úspěchu
- stále jako by soupeřila, soutěžila, bojovala, chce téměř vždycky vyhrávat
- má velkou potřebu dostat se společensky nahoru (např. ve své profesi)
- často nevnímá okolí a nemá smysl pro krásu
- nerada čeká, vyvíjí nutkavé úsilí, pilně pracuje
- mívá ustaraný výraz v obličeji
- je nervózní, když musí čekat ve frontě nebo jet za autem, které podle ní jede příliš pomalu
- často jí buší srdce
- potí se jí značně ruce a v podpaždí
- mívá úzkosti a strachy
- často používá vulgární slova
- je zlostná, průbojná, výbojná až hostilní (nepřátelská k okolí)
- jde často hlavou proti zdi
- je téměř stále pohyblivá, živá
- oči vyjadřují zvýšenou bdělost
- rychle mrká nebo jí cuká obočí
- mívá sevřené rty a zvýšené napětí obličejových svalů
- často poklepává nohou nebo prsty rukou
- přerušuje druhé osoby v rozhovoru krátkými výroky
- důrazně mluví až křičí, často mluví zrychleně
- skáče druhým lidem do řeči
- při řeči výrazně gestikuluje, přikyvuje, zatíná ruce v pěst, tluče do stolu
- udržuje ve vztazích odstup (distanc)
- její výrazové projevy jsou často nedůtklivé až nevraživé
- v rodině se většinou zdržuje málo (jako "stopový prvek").
Obdobné psychologické obrazy i dalších nemocí se zpracovávají (např. u obezity, astma bronchiale, mentální anorexie atp.).
Osobnostní typ A se vlastně podle Konrada Lorenze dopouští jednoho (třetího) z osmi "smrtelných hříchů" člověka současnosti, a to je "běh o závod se sebou samým (příliš vysoké pracovní tempo).
Vedoucí pracovník s osobností typu A bývá:
- hyper autoritativní až diktátorský
- nadměrně sebevědomý, suverénní, snaží se o heroické výkony
- přehnaně kritický vůči druhým lidem
- málo tolerantní k osobní důstojnosti a sebedůvěře svých podřízených
- necitlivý ke zdraví svých podřízených
Vedoucí pracovníci s osobností typu A i ostatní lidé tohoto typu by se měli učit tzv. sociální (percepční) citlivosti, kompetentnosti a optimální komunikaci, širokému rejstříku sociálních technik, flexibilitě.
Percepční senzitivita je citlivost na vnímání druhých lidí, rozpoznávání jejich emocionálního rozpoložení a zdravotní kondice, gentlemanství.
Přiměřená srdečnost znamená laskavý přístup k lidem, úsměvnost, vstřícnost, hraní otevřené hry, vyhýbání se škodlivým afektům, absence škodolibosti.
Široký rejstřík sociálních technik zdokonaluje umění jednat s lidmi. Jde např. o dovednost požádat o laskavost, přivítat hosta, projevit často pochvalu, uznání, vhodně vyjádřit nesouhlas, povzbudit nemluvného partnera k řeči, vyjadřovat se korektně, vyhýbat se vulgarismům, hyperkritičnosti, ironii, znechucení, pomlouvání druhých, jejich shazování atp.
Adekvátní a pozitivní vzorce jednání je třeba osvojit si pro sociální interakci v různých situacích. Patří sem jak vyhýbání se nadřazenosti, tak naopak servilnosti a předsudkům vůči jiným. Je nutno respektovat sebecit ostatních lidí, vést je k adekvátní sebedůvěře, k racionálním rozborům jejich situace.
Osobnost typu C (carcinogenní)
Za další choroby špatného životního stylu jsou označovány onkologické choroby, projevující se zhoubným bujením buněk.
Maligní (zhoubné) nádory podle syndromu D. G. Hamra vznikají:
1) při velmi silném konfliktním zážitku nazvaném též zhuštěným konfliktem.
2) Akutně jednoho dne. Konfliktní zážitek musí být dramatický.
3) Téměř vždy jen tehdy, když současně dojde k izolaci člověka (prostorové, společenské nebo vnitřní).
Lidé, kteří bývají označováni za osobnosti typu C (tj. osobnosti karcinogenní), kteří údajně snadněji onemocní rakovinou, mívají ne zcela adekvátní atribuční osobnostní styly. Bývají často nositeli pesimistických interpretačních a explanačních sklonů. Mají např. nezřídka pocit, že mohou průběh svého života ovlivnit (zvládat) jen nepatrně. Pocit neovlivnitelnosti jejich stresu je spojen se sníženým fungováním jejich imunitního systému.
Chtějí být stále společensky na výši, přijatelní a akceptováni. Často se vyhýbají konfliktům (zejména ženy), čímž se konflikty somatizují, protože se hostilita obrací dovnitř jejich vlastního organismu. Usilují o hyperadaptovanost, jsou pasivní, trápí se, pláčí, "užírají" se uvnitř, mají subdeprese a deprese, jsou přehnaně trpěliví. Chovají se málo asertivně (neprosazují se).
Chovají se závisle, podřídivě. Bývají velmi svědomití.
K. Lorenz hovoří o nekritické poddajnosti.
Potlačují výrazové projevy svých afektů hněvu, nepřátelství, zlosti, strachu, smutku. Nedávají otevřeně najevo, nevyjadřují zejména své záporné emoce. Popírají své trápení, své utrpení.
Mívají často skryté pocity beznaděje, bezmocnosti, subdeprese a deprese.
Prožívají velká zklamání, překvapení, děsy a úleky.
Mívají pocit, že vše, co udělají, bude špatně (double bind).
Pokud se prokáže osobnost typu C jako nosný konstrukt, je současně zpochybněn ideál určitých variant tzv. nekonfliktního a adaptivně hodného člověka. Jedinec, který ovládá každý svůj pocit nespokojenosti a většinou neprojevuje žádné své záporné city, aby se těch druhých náhodou nějak nedotkl a neurazil je, a tím neodradil od další komunikace, není v současné době v medicíně přijímán jako zdravotně optimální, jako žádoucí vzor.
Příliš hodný hypersociabilní člověk vlastně škodí svému vlastnímu zdraví. Napětí z nekritické poddajnosti (resp. z intropunitivního zaměření osobnosti) se podle Konrada Lorenze stejně jako neodreagované agresivní pocity a tendence často somatizují. Škodí také partnerům v manželství (stále více se odcizují, distancují).
Z hlediska prevence rakoviny stojí za úvahu doporučení upřednostňovat autentické osobnostní projevy.
Sám průběh rakoviny mohou významně ovlivnit psychologické intervence. Je to např. technika vizualizace. Pacient třikrát týdně vždy po patnáct minut (ráno, v poledne a večer před spaním) rozjímá, uvolňuje se (relaxuje) a vizualizuje.
Jakmile je navozena relaxace, pacient si vytváří představu klidné přírodní scenérie (vždy stejné). Po minutě této vizualizace začíná hlavní úkol jeho mentální imaginace, obrazotvornosti: soustředí se na rakovinu, jako by ji v duchu viděl. Dále si představuje, že jeho imunologický systém funguje tak, jak má, tj. zabíjí a odplavuje umírající a mrtvé buňky. Představuje si celou armádu bílých krvinek, vrhajících se na zhoubné bující buňky, které byly oslabeny či zabity předchozí léčbou. Bílé krvinky rozmělňují maligní buňky, takže jsou odplavovány z těla. Před ukončením meditace si pacient představí sebe sama jako uzdraveného.
Tuto metodu propracovali a aplikovali např. manželé Simontonovi (chirurg a psycholožka v USA).
Osobnost typu B
Za zdravý způsob chování je považováno chování osobnosti typu B, která vykazuje:
- přímé držení těla
- pevný kontakt očí
- přiměřeně silný hlas
- nemá zrychlenou řeč (nelibuje si v úsečných odpovědích)
- zdvořilý obličej
- inteligentní výraz
- uvolněné rty
- sebejistá gestikulace
- uvolněnost, relaxovanost
- hovor ve větách, které zajímají druhého
- máte s ním pocit, že vám rozumí, že vás chápe
- tráví rád večery ve vlastní rodině
- pomáhá s prací v domácnosti
- v práci bývá adekvátně výkonný, není workoholik
- nesnaží se příliš dosahovat mimořádných úspěchů ve světě
- nemá sklon k neurotickému perfekcionismu
- krájí si menší kousky z koláče života
- nevzdává se dovolené a prázdnin
- není šípem, nespěchá, pohybuje se většinou zvolna
- má koníčky (osobní záliby)
- je zdravě asertivní, umí se prosadit
- je schopen dobře začínat, udržovat a končit komunikaci.
Pokud se přece jen osobnost typu B dostane do vážné stresové situace, je pravděpodobné, že se u ní spíše vyvinou žaludeční vředy než kardiovaskulární choroba.
Diagnostika somatizace
Somatizace je přenesení, odvedení duševního napětí (např. z psychogenních potíží) do tělesné oblasti (do oblasti jednotlivých somatických orgánů).
Mezi metody identifikace somatizace patří pozorování, rozhovor a
psychologické testy, např. Checklist - 90 přeložený z angličtiny a známý jako Dotazník SCL
- 90 L.R. Derogatise, R.S. Lipmana a L. Coviho.
Jde o sebe posuzovací škálu vyjadřující nejen kvalitativní, ale kvantitativní informace o
somatizacích a dalších psychopatologických tendencích.
Metoda SCL 90 má normy, které se
opírají i o stupnici výraznosti příznaků (0 - vůbec ne, 1- trochu, 2- středně, 3- hodně, 4 mimořádně hodně).
Příklady na příznaky somatizace:
stěžuje si na bolesti hlavy,
mívá pocity na omdlení nebo závrati.
bolesti u srdce nebo na hrudníku,
bolesti v kříži nebo jinde v páteř,
návaly na zvracení nebo nevolnost od žaludku,
bolesti svalů,
pocity nedostatku vzduchu nebo krátkosti dechu,
návaly horka nebo chladu,
pocity tíže v rukách nebo v nohách,
pocity slabosti v některých částech těla,
pocit knedlíku v hrdle,
pocit necitlivosti nebo pocit tuposti některých míst těla.
Odbornou diagnózu může na základě Vašich odpovědí na otázky dotazníku kompetentně stanovit pouze psychiatr nebo klinický psycholog, který má k dispozici vyhodnocovací klíč a potřebuje ještě vaše odpovědi i na doplňující otázky, např.:
1. Jak dlouho máte uvedené psychické potíže?
2. Jaké a jak dlouho máte i tělesné obtíže?
3. Zda a jak se vaše obtíže zhoršují či zlepšují?
4. Jsou vaše potíže přítomny jenom někdy nebo více méně neustále?
5. Jsou vaše potíže přítomny více v určitou denní dobu?
6. Vyskytují se v závislosti na ročním období?
7. Bral/a jste nějaké léky, pokud ano, v jaké dávce, kolik a jaké, s jakým efektem?
8. Měl ještě někdo ve vaší rodině takové nebo podobné potíže?
9. Působí vám tyto potíže problémy v každodenním fungování (v běžném životě, v zaměstnání)?.
10. Jaké příčiny vaše duševní a tělesné potíže podle vás mají?
Literatura
FRIEDMAN, M.-Rosenman, R.H. Type A behavior and your heart. New York: Knopf, 1974.
KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2007.
KOVÁČ, D. Osobnosť: Od formovaniu k sebeztváraniu. Bratislava. 2002. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické příznaky závad a poruch zdraví |
| psychologické vědy | >> | Cílem systému psychologických věd je vědecky poznat a popsat duševní jevy, jejich zákonitosti, psychickou regulaci činnosti a chování, seřadit získaná fakta do logické soustavy, vysvětlit je, a na základě toho předvídat a ovlivňovat (regulovat) chování a prožívání člověka, případně i jiných živočichů. Psychologické vědy jsou na hranici mezi vědami přírodními a společenskými. Původně byla psychologie součástí filozofie. Zákonitosti psychiky mají většinou stochastickou (pravděpodobnostní) povahu. Psychologické vědy zkoumají formy, projevy, výtvory a zákonitosti psychické reaktivnosti organismu v podmínkách dědičnosti, prostředí přírodního i sociálního a výchovy i sebevýchovy. Počítají přitom s faktem specifického vnitřního světa vlastního či osobního já každého člověka. To způsobuje, že se lidé nechovají k ostatním lidem a přítomným i budoucím událostem podle jejich skutečného a objektivního významu, ale podle toho, jak je sami hodnotí a interpretují. Psychiku a osobnost nelze redukovat na soubor funkcí. V každé duševní činnosti se totiž projevuje celá psychika a osobnost jako systém, celek. Jednotlivé duševní funkce jsou v podstatě nesamostatné, jsou navzájem integrativně spjaté a časově kontinuitní (přítomná duševní dění jsou vždy spojená s minulostí a také s představami o budoucnosti). Jsou spjaté i strukturálně, tedy určitým organizujícím principem osobního já, který zaujímá pozici v centrální vrstvě osobnosti. . Je třeba zkoumat duševno ve všech jeho souvislostech se světem, pozorovat každý psychický jev ve vývoji, poněvadž duševní zákonitosti se odhalují v procesu vývoje. Psychologické vědy lze dělit na základní (sem patří např. obecná psychologie, psychologie osobnosti, psychologie duševního vývoje a psychopatologie) a na vědy aplikované, užité (mezi ně patří např. psychologie práce, organizace a řízení, pedagogická psychologie, klinická psychologie aj.). Základní i aplikované psychologické vědy tvoří otevřený systém. Psychologické vědy získávají systémové poznatky o duševnu, o duševních jevech. Psychika tvoří jednotu s biologickou stránkou organismu a s prostředím kulturním, sociálním i přírodním. Psychické jevy jsou do určité míry konstantní, ale i dynamické a proměnlivé v čase a v prostoru. Na úroveň integrovanosti, jednotnosti intrapsychické organizace, chování a prožívání působí jak konkrétní biologické a psychosociální determinanty, tak vlastní autoregulace z centrální vrstvy psychiky, z osobního já, které má ovšem u lidí odlišný vývojový stav a různou úroveň. Psychologické vědy studují stavbu (strukturu) duševna, jeho vývoj a rozvoj a také jeho funkce, a to ve vědomých i nevědomých složkách. Psychologie se zabývá rovněž tím, jak se osobnost a zejména její sociabilita, individualita a kreativita utváří podle biologických a sociálních determinant i určitých kulturních vzorů, které jsou odrazem daného kulturního prostředí. To, co je v jednom kulturním prostředí přirozené a normální, může být v jiném kulturním prostředí nepřirozené a nenormální. Patopsychologie zkoumá stav a vývoj různých anomálií, abnormalit, odchylek, zejména těch, které jsou ještě v rámci širší normy. Psychopatologie zkoumá symptomatiku a determinanty takových vážných poruch duševna a osobnosti, které např. způsobují dočasnou či trvalou ztrátu pracovní schopnosti a normální psychosociální komunikativnosti i svéprávnosti. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické vědy |
| psychologické vysokoškolské poradenství | >> | Psychologické vysokoškolské poradenství již v mnoha státech má poměrně dlouhou a úspěšnou tradici. První vysokoškolská psychologická poradna byla zřízena v USA, a to již v roce 1909 na Harvardské univerzitě. V současné době na západních vysokých školách nejsou výjimkou ani 10 vícečlenné poradenské týmy. Např. v Ústřední studentské poradně prestižní univerzity v Göttingenu (Zentrale Studienberatung der Universität Göttingen) je deset odborných vysokoškolských pracovníků a tři administrativní pracovnice tvořící sekretariát. S odbornými poradci spolupracují často i studentské vědecké síly. Nezřídka jsou bezplatné vysokoškolské psychologické poradny přičleněny ke studentským servisům či úřadům (Studien Büro). Podle kompetentních odhadů využívá vysokoškolského psychologického poradenství ve světě asi 5 procent studentů, a to jak ze studia prezenčního, tak kombinovaného, distančního, pregraduálního i postgraduálního.
V bývalém Československu vznikla první vysokoškolská (akademická) poradna v roce 1935, a to v Praze jako součást Ústředního psychotechnického ústavu Masarykovy akademie práce.
Po 2. světové válce zaznamenala významnou prioritu Slovenská republika, když v roce 1968 byla v Bratislavě doc. PhDr. J. Koščem, CSc. založena první profesionální a institucionální psychologická poradna pro vysokoškoláky.
Na Moravě byla vybudovaná první vysokoškolská psychologická poradna v rámci Psychologické výchovné kliniky v Brně v roce 1969.
V Čechách vznikla první poválečná specializovaná poradna pro vysokoškolské studenty 14. 11. 1973 při Obvodním kulturním domě v Praze 6 (vedoucím poradny byl Jan Srnec). Po 10 letech však byla tato poradna zrušena.
V současné době je v České republice na vysokých školách již několik desítek vysokoškolských poraden s nejrůznějším zaměřením i nejrůznějším personálním obsazením, a to nejen interními pracovníky vysokých škol, ale i externisty. V roce 1995 referovalo Centrum pro studium vysokého školství v Praze o 21 poradnách na českých univerzitách a 18 poradnách na jiných vysokých školách např. technických.
Kupř. na Vysokém učení technickém v Brně vznikla první psychologická poradna pro vysokoškoláky v roce 1977, kdy byla na návrh prof. pedagogické psychologie Rudolfa Kohoutka (vycházejícího z podnětů doc. PhDr. Jozefa Košča a PhDr. Marty Hargašové, dlouholeté vedoucí psychologické poradny pro vysokoškoláky v Bratislavě), začleněna psychologická poradenská péče jako součást činnosti Katedry pedagogiky a humanitních věd Vysokého učení technického v Brně. Po roce 1990 se toto psychologické poradenství přesunulo na Stavební fakultu VUT v Brně, jako součást Ústavu společenských věd.
Centrum pro studium vysokého školství České republiky se výzkumně zabývá např. názory studentů na existenci vysokoškolského poradenství a na využití základních poradenských služeb, vede přesnou evidenci stavu vysokoškolských poraden v České republice a pořádá pro pracovníky poraden celostátní semináře a konference, ze kterých jsou vydávány sborníky.
Současné vysokoškolské psychologické poradenství má tedy na co navazovat, ale zároveň před ním stojí řada nových specifických úkolů a problémů.
Univerzity 21. století by se měly nezanedbatelně podílet na poznávání a utváření osobnosti studentů. Mají za cíl vychovávat absolventy odborně kompetentní, kreativní, psychosociálně komunikativní a kultivované.
Jak zdůrazňují profesoři Anton Blažej a Emil Duda, pociťuje se ve vedoucích oblastech života potřeba kvalifikovaných lidí s vysokou úrovní profesionální přípravy a fundamentálního humanitního základu, schopných realizovat interdisciplinární přístup integrující přírodní, technické, společenské a humanitní vědy.
V těchto snahách může univerzitám výrazně pomoci právě vysokoškolské poradenství, které by mělo mít vedle složky odborně informativní, právní, pedagogické atd. i svou složku psychologickou. Je to rovněž v souladu s doporučeními OECD o nutnosti inovace informačních systémů na českých a slovenských vysokých školách a o možnostech získání dalšího vzdělání a vstupních požadavcích na různých fakultách a studijních oborech, stejně jako při poskytování informací v průběhu studia (guidance) a poradenství (counselling). OECD doporučuje zřizovat i příslušné instituce.
Poradenství můžeme charakterizovat jako interpersonální (interindividuální) komunikaci, proces a vztah, v níž jedna osoba (poradce, ať je to již vysokoškolský učitel, fakultní úředník, psycholog, lékař, právník, případně pastor) se pokouší svou radou prokázat službu, pomoci či prospět, být výchovně užitečná tomu, komu radí (osobám, jednotlivcům i skupinám). Smyslem porady je, aby ti, kterým radíme, správně pochopili své problémy a vyrovnali se s nimi (např. ve výchovně vzdělávacím procesu na vysoké škole, v rodině). Tím poradenství přispívá k upevnění zdraví, chápanému jako tělesné, duševní i sociální blaho (pohoda) a k získání autoregulace.
V současné době se mezi základní okruhy vysokoškolských poradenských služeb řadí:
studijní informace a orientace pro uchazeče o vysokoškolské studium (bývají poskytovány úředníky studijních (pedagogicko – vědeckých) oddělení děkanátů fakult),
studijní a pedagogické poradenství v průběhu studia na vysoké škole (bývá částečně poskytováno učiteli příslušných oborů na univerzitách, resp. proděkany a prorektory. V zahraničí to bývají také tutoři. Radí se např. jak předcházet tzv. prokrestinaci, tj. zlozvyku odkládání věcí na poslední chvíli. Úspěšně se pak redukuje počet studentů, kteří uvažují o zanechání studia),
profesní, právní, sociální, armádní (vojenské), finanční aj. poradenství
a konečně psychologické poradenství (individuální, skupinové i hromadné) zabývající se zejména pomocí v aktuálních a speciálně psychologických problémech studijních, partnerských, komunikačně interpersonálních. Jde např. o psychologickou pomoc při řešení konfliktních a krizových situací, při fobiích ze zkoušení, při posilování sebedůvěry a sebevědomí, při stesku po domově, při zmírňování psychosomatických obtíží, alimentárních poruch (tj. poruch příjmu potravy).
Rozvoj poradenství v České republice byl např. v letech 1993–1994 stimulován Fondem rozvoje vysokých škol. Dosud však existují ekonomické potíže, např. s financováním interních pracovníků poraden, s materiálovým vybavováním poraden, zejména laboratorní přístrojovou diagnostickou technikou.
Hlavní úkoly a cíle center vysokoškolského poradenství lze podle Strakové a kol. obecně charakterizovat jako souhrn přínosů:
na celospolečenské úrovni-
vysokoškolské poradny přispívají ke snížení společenských ztrát
vyplývajících z volby nevhodného studijního oboru či typu vysoké školy,
na úrovni vysoké školy-
zprostředkovávají informace uplatnitelné jak v oblasti řízení školy, tak i v ovlivňování obsahu, formy a typu výchovně vzdělávacího procesu,
na úrovní jednotlivců-
vysokoškolské poradny poskytují odborné profesní a studijní konzultace vysokoškolákům, absolventům vysokých škol a středoškolské mládeži, která uvažuje o vstupu na vysokou školu, a poskytují také specializované odborné psychologické konzultace v případě maladaptace na studium, maladaptace v sociálních vztazích a v oblasti erotických a rodinných vztahů a také v případech, kdy studenti žádají pomoc při optimalizaci sebepoznání a selfmanagementu a případně i nápomoc při posouzení a rozvíjení talentu.
Specificky psychologická nápravná činnost používaná ve vysokoškolském poradenství má jednak ráz diagnostický, psychokorektivní a redukativní, kdy se jedná o dílčí změny v chování, vědomostech, návycích a dovednostech, jednak ráz ortopsychagogický, kdy se jedná o přestrukturování osobnosti a zásahy do psychiky jako celistvého systému.
Efektivita každé poradenské, psychokorektivní, psychorehabilitační a ortopsychagogické aktivity závisí na odborné i osobnostní a etické kompetentnosti každého poradenského pracovníka a na stavu osobnosti klienta, zejména na míře její dysfunkčnosti či dokonce abnormality a setrvačnosti nevhodného chování a prožívání vůči změně.
Mezi tradiční problémy studentů patří příchod na vysokou školu, který představuje výraznou změnu životního i pracovního a komunikačního stylu, včetně určitých změn postavení v rodině a nezřídka i změny bydliště. Jde o náročnou zátěžovou situaci, se kterou se studující má vyrovnat přiměřeným způsobem, bez zbytečných potíží či rezignace na vysokoškolské studium. V těchto souvislostech vyvstává u některých studentů vedle nedostatečné informovanosti před přijetím na vysokou školu řada problémů, k jejichž řešení může významně přispět jednorázová odborná psychologická porada nebo i delší psychologická péče. Je možno vymezit několik základních problémových oblastí, v nichž může sehrát pozitivní roli psychologické poradenství, a to přímo na žádost studentů.
Celý komplex problémů představuje studijní maladaptace studentů, která někdy končí i odchodem studentů ze studia. Studijní maladaptace studentů bývá zvláště aktuální ve zkouškovém období a těsně po něm, zejména při neúspěchu u zkoušek. Nejčastějšími příčinami této maladaptace bývají např.: nedostatečná informovanost o daném typu studia, představa některých studentů, že stačí bez příslušné motivovanosti vystudovat nějakou vysokou školu (jde jim pouze o jakýkoli vysokoškolský diplom, se kterým se absolvent snadněji uplatní na trhu práce). Dále patří mezi příčiny neúspěchů na vysoké škole nedostatečně rozvinuté sebepoznání a autoregulace, neznalost či nedodržování zásad správné techniky studia a zásad duševní hygieny. Velmi častá je i intelektuální pasivita a blokující tréma. Poradou s psychologem si chtějí studenti ověřit, zda mají dostatek rozumových schopností, aby mohli i po neúspěšné zkoušce z některých předmětů ještě pokračovat ve studiu.
Základním úkolem psychologické poradenské služby je nejprve identifikovat, rozpoznat hlavní příčiny studijního neúspěchů. Ty bývají většinou mimointelektové, ale je třeba odborně zhodnotit strukturu těchto příčin a jejich provázanost. Teprve pak lze studentovi doporučit takové adaptační techniky i styl studijní práce, které vyplývají ze zjištěných skutečností a opírají se o pozitivní schopnosti a vlastnosti osobnosti studenta. Je třeba usilovat o adekvátní motivovanost a zjistit dominantní styl učení a jeho přiměřenost danému typu osobnosti studenta. Zdá se, že mezi studenty převažuje v současnosti pasivní (reflexivní) styl učení, který je převážně mechanický. Tento styl učení může být v určitých situacích (např. při zvládání cizích jazyků) adekvátní a úspěšný, obecně by ovšem převládat neměl.
Obvykle nestačí jen jednorázově doporučit vhodný postup. Je žádoucí vést studenta k tomu, aby poznal svá osobnostní pozitiva i negativa, své eufunkční i dysfunkční (nedostačivé) osobnostní subsystémy a aby si dokázal osvojit správný způsob a styl studia, aby se naučil vhodně zaznamenávat odborné informace, kriticky studovat, analyzovat a hodnotit různé odborné texty a adekvátně prezentovat i své vlastní odborné názory. (V zahraničí se na jednu poradu vyčleňuje 50 minut týdně, přičemž se předpokládá opakovaná návštěva, většinou za 2 týdny. Mimořádně rychlé a urgentní konzultace se poskytují např. mezi 12. a 13. hodinou, avšak pouze po dobu maximálně 15 minut.)
Vedle studijních maladaptací se v poradnách poměrně často setkáváme také s maladaptacemi sociálními v důsledku některých rysů chování osobnosti, nedostatků v sebepoznávání a sebeovládání, nepřiměřené sebedůvěry (ať již zvýšené či snížené). U některých studentů (zejména v nižších semestrech studia) jsou prožívány jako problém pocity nesounáležitosti ke skupinám na vysoké škole. Tito studenti cítí svou izolovanost jako nejistotu a snaží se vyhledat odbornou pomoc. V takových případech je namístě po nezbytné diagnostické poznávací fázi systematické psychologické vedení, resp. psychoterapie.
Je přitom nutno počítat s faktem, že vysoké procento současných studentů je značně rezistentních vůči změnám svého chování a rysů osobnosti. Je s podivem, že se při této setrvačnosti a proklamované snaze o nezávislost a svobodu dostávají poměrně snadno do závislosti na nevhodných skupinách, např. sektách. Stále častější je u studentů bohužel úpadek kultivovanosti a zvýšená agresivita demonstrovaná zhusta i vulgárním vyjadřováním.
Jinou poměrně častou problémovou oblast představuje maladaptace studentů v rodinných vztazích. Změna situace vysokoškoláka a jeho pobyt mimo okruh rodiny, někdy dokonce v problémových a závadových skupinách, mohou vést k rozvoji nežádoucích a hlubších konfliktů, k rozvoji pocitu zklamání na straně jedné a negativistickému jednání a alienaci (odcizení) na straně druhé. Zdá se, že psychosociální zrání adolescentů se v současné době prodlužuje. I v těchto případech je na místě pokusit se zvládnout závažné konfliktní situace odborným zásahem, a to v souladu se zásadou optimalizace vztahů mezi generacemi.
Jiným častým zdrojem psychických problémů a traumat vysokoškoláků je oblast eroticko – sexuálních vztahů. Ovlivňuje bezprostředně nejen vlastní studium, nýbrž i celý další život. Nejde často pouze o problematiku psychologickou, ale i o problematiku morální. V zahraničí bývá součástí poradenské péče o studenty i psychologická služba HIV pozitivním a homosexuálním studentům.
Při řešení řady problémů je často žádoucí spolupráce psychologického poradce s dalšími odborníky, např. s právníkem, manželským a předmanželským poradcem, sexuologem, psychiatrem.
Do budoucna je třeba uvažovat i o zajištění systematické odborné psychologické poradenské péče o zahraniční studenty, o studenty nemocné a handicapované, dále o studenty s dětmi a studenty, kteří se dostali do závislosti na různých sektách, drogách či některých pochybných sebevýchovných metodách a riskantních programech a kurzech autoregulace, vedoucí např. k mentální anorexii. Je třeba studentům více než doposud nabízet pomoc při správné orientaci na zdraví nepoškozující autoregulační aktivity a zajišťovat primární drogovou prevenci v podmínkách dané školy. Jde přitom i o využití vrstevnických (peer) programů, ve kterých aktivně působí předem připravení mladí lidé na své vrstevníky. Důležitý je i systematický trénink pocitu osobní důstojnosti a dovednosti odmítnout nabízené návykové látky.
Psychologické poradenské služby na univerzitách by měly více než doposud plnit také funkci sebepoznávacího a rozvíjejícího poradenství, stimulujícího a optimalizujícího osobnosti studentů v různých oblastech seberealizace v průběhu celoživotní cesty.
Eva Gajdošová správně uvádí, že mladý člověk už nevystačí jenom s dobře osvojeným množstvím informací, poznatků a vědomostí o světě a s tím, jak je tyto poznatky možno využít v každodenním životě, ale potřebuje se též dozvědět více o tom, kdo je on sám, jaký je, jakou má psychiku a jak jeho osobnost vnímá jeho okolí.
V neposlední řadě jde rovněž o poradenskou pomoc talentovaným studentům při jejich optimálním dalším studijním (např. doktorském) a profesním orientování a zařazování budoucích absolventů s přihlédnutím k jejich osobnostním zvláštnostem a k nárokům práce, a to zejména u počítačů a jiných strojů a přístrojů a ve vedoucích funkcích. Poradenská psychologie je již schopná identifikovat vůdčí, organizátorské typy studentů a studentek a vést je. Na profesní kariéru zaměřené poradny shromažďují informace o možnostech dalšího vzdělávání, dále o potencionálních odběratelích absolventů podle jednotlivých firem, včetně nabídek příležitostných prací a brigád pro studenty. Shromažďují také popisy (profesiogramy) jednotlivých povolání a další informační materiál. Zabývají se také zkoumáním úspěšnosti absolventů v jednotlivých profesích. V březnu 2000 se uskutečnila v Budapešti mezinárodní konference Profesní poradenství – teorie a praxe pro 21. století. Konferenci organizovalo maďarské Ministerstvo školství, Světová banka a Evropská nadace odborného vzdělávání. Konference se zúčastnila téměř stovka reprezentantů z 20 zemí Evropy a střední Asie a stejný počet domácích účastníků.
Pro konkrétní odbornou práci poradenského psychologa na univerzitě 21. století při řešení dificilit vysokoškolských studentů je podle našeho názoru stále nosným tzv. sekvenční model kazuistické práce, který rozpracoval slovenský psycholog prof. Ján Hvozdík (1918-1997). První sekvencí je identifikace systému. Druhou sekvencí je diferenciace systému (na eufunkčně fungující podsystém, dysfunkčně fungující podsystém a subsystém možností a rezerv). Třetí sekvencí je rozhodování a hledání intervenčních alternativ, strategií a taktik na zlepšení celého systému. Čtvrtou sekvenci tvoří implementace, realizace rozhodnutí (intervencí, postupů). Pátou sekvenci tvoří zpětná vazba a hodnocení efektivnosti poradenské péče, která může být nejenom kvalitativní, ale i kvantitativní.
Poradenští psychologové na univerzitách by měli vykonávat tři základní druhy odborné psychologické činnosti:
1. preventivní,
2. identifikačně – diagnostickou,
3. intervenční, jejíž účinnost je třeba průběžně sledovat.
Za intervenční činnost v poradenství považujeme vedle konzultací také krizové intervence cílené na zvládnutí osobní krizové situace a krátké psychoterapie, které nepředpokládají delší trvání než několik měsíců.
Psychologické poradenství na univerzitách bude tím kvalifikovanější a kompetentnější, čím více bude vycházet z důkladného kazuistického poznání každé individuální osobnosti v jejím vývoji i poznání rolí a skupin, ve kterých a se kterými student žije (zejména referenčních). Přihlížet je nutno i k momentální situaci studenta a jeho biopsychosociální kondici. K tomu je třeba důkladných odborných poznatků a kompetencí nejen obecné psychologie, ale i z psychologie osobnosti a učení, sociální psychologie, ontogenetické a klinické psychologie i pedagogiky, sociologie a filozofie. Studium těchto disciplin by se proto mělo stát i součástí graduálního a postgraduálního studia všech psychologických poradců na univerzitách. Další vzdělání pracovníků vysokoškolských poraden by mělo obsahovat i praktický trénink sociálně psychologických dovedností prováděný zážitkovou formou.
Předpokládáme, že se poradenské psychologické služby na univerzitách 21. století stanou součástí komplexní péče o studenty i plánů a programů péče o zaměstnance univerzit. Některé zahraniční univerzity jsou i podle těchto plánů a programů hodnoceny akreditačními komisemi.
Poradenské služby pro zaměstnance vysokých škol se týkají jednak výchovných porad při problémech s dětmi (v oblasti chování a prospěchu ve škole i volby povolání a studia a také identifikace talentů), jednak problémů v manželském a rodinném soužití zaměstnanců, resp. v jejich předmanželských vztazích. Týkají se také adaptačních nesnází a konfliktů zaměstnanců v pracovním procesu.
Podstatu poradenského psychologického procesu tvoří především dialogická forma výchovného působení. Kromě individuální formy poradenství existuje také poradenství skupinové (např. adaptační program pro 1. ročníky, optimální technika studia a duševní práce na jednotlivých fakultách, autoregulační programy, aktivačně relaxační programy a různé workshopy) a hromadná forma psychologického poradenství (např. prostřednictvím rozhlasového studia kolejí apod.). Okrajový význam mají informace telefonické (vyčleněné v určitých dnech a hodinách) a informace prostřednictvím internetu.
Psychologická poradna univerzity by mohla vydávat i vlastní publikace typu: Jak studovat na vysoké škole? Jak řešit konflikty? Jak plánovat programy sebezdokonalování vlastní osobnosti?
Lze uvažovat i o průzkumné a výzkumné práci psychologické poradny, zejména pokud jde o zkoumání osobnosti a psychiky studentů a učitelů z hlediska jejich úspěšnosti a efektivity studia a práce.
Vysokoškolské poradenství by mělo úzce navazovat na stávající výchovně poradenský systém ve školství nebo by přímo mohlo být součástí tohoto systému, který by měl mít biodromální (celoživotní) charakter, to znamená, že by měl poradensky pečovat o člověka v průběhu celé jeho životní cesty, a to nejen o jedince problémové, ale i o jedince nadané a talentované.
Psychologické poradenství na univerzitách by mělo být institucionalizováno a poradenské služby by měli poskytovat vysokoškolsky vzdělaní psychologové, kteří externě spolupracují s genetiky, sociology, právníky, psychiatry, sexuology apod.
Případná souběžná kombinace poradenské a pedagogické činnosti psychologických poradců na univerzitách se jeví jako diskutabilní a problematická.
Budování moderního systému vysokoškolského psychologického poradenství naráží u nás ovšem na závažné ekonomické problémy, takže budeme patrně stěží a v dlouhodobém horizontu dosahovat standardu poradenství ve vyspělých západních zemích.
Rozvoj psychologických poradenských služeb na univerzitách je právem označován za jeden z předpokladů zvyšování úrovně a modernizace školského systému. Úroveň vysoké školy je dána nejen kvalitou poskytovaného vzdělání, ale také poradenskými službami, které svým studentům a zaměstnancům nabízí. Tyto služby by měly být pro studenty bezplatné, přísně důvěrné a profesionálně kompetentní. Měly by rozvíjet osobnostní potenciál studentů směrem od psychické nedostačivosti osobnosti k psychické a osobnostní zdatnosti.
Všichni vysokoškolští psychologičtí poradci by měli spolupracovat s Mezinárodní asociací výchovného a profesního poradenství (IAEVG = International Association Education and Vocational Guidance). Tato asociace sdružuje jednotlivce, organizace s národní i regionální působností v oblasti poradenství. Má své členy ve více než 60 zemích. Byla založena v roce 1951 s hlavním ředitelstvím v Paříži. Mezi cíle této asociace patří například úsilí, aby poradci přijali mezinárodně uznaná pravidla pro oblast poradenství.
Psychologové při své práci v poradnách podle svého založení v různém rozsahu aplikují jak psychometrický, tak klinicko-psychologický (kazuistický) přístup.
Hlavní metodou při tvorbě psychologické případové diagnózy by měla být metoda kazuistická. V konkrétních jednorázových akcích by mohla převládat metoda poradenská. Vedle kazuistického vedení a porad (konzultací) by přitom měla mít všechna poradenská zařízení k dispozici řadu dalších technik, včetně laboratorních pomůcek.
Odborná porada (konzultace) přitom musí splňovat několik nezbytných předpokladů, má-li být efektivní a mít praktický význam: především předpokládá někoho, kdo o takovou radu skutečně stojí, dále předpokládá, že je schopen radu správně pochopit a má snahu i dovednost ji realizovat a konečně předpokládá, že radu dokáže důsledně realizovat.
Psychologové pracující ve školském poradenství musí vedle psychologie znát i pedagogiku a příslušnou školu, podobně jako psychologové ve zdravotnictví musí mít orientační informace o medicíně a zdravotnickém zařízení.
Od února 2005 pracují pedagogicko-psychologické poradny podle Vyhlášky č. 72/2005 Sb. o poskytování poradenských služeb na školách a školských zařízeních.
Mezi současné postmoderní psychology významné pro poradenství lze zařadit kritika hlavního proudu klasické a tradiční psychologie anglického filozofa a sociálně konstrukcionistického psychologa Roma Harré, který vydal s P. F. Secordem v roce 1972 knihu Výklad sociálního chování a od té doby ještě řadu publikací, v nichž se snaží navrhnout zcela novou, tzv. etogenickou psychologii či etogeniku, která navazuje např. na mikrosociologii, etnometodologickou školu Harolda Garfinkela (nar.1917), dramaturgický interakcinonizmus kanadského sociologa Ervinga Goffmana (1922-1982) a teorii personálních konstruktů G. Kellyho. R. Harré zejména kritizuje tato východiska psychologie: mechanistický model člověka, humovskou koncepci příčinnosti a pozitivistickou metodologii.
Doporučuje poradcům respektovat jeho antropomorfní model člověka, který přistupuje k jedinci jako k autonomní lidské bytosti (ne jako ke stroji, mechanismu či počítači nebo jako ne-lidskému živému organismu), která žije v určitém ne vždy sociálně spravedlivém ekonomickém, sociologickém a politickém systému. Postmoderní psychologové (např. Erica Burmanová (1997) mají také mimořádný zájem na emancipaci mužů a žen a mají dojem, že tradiční psychologie byla příliš patriarchální (androcentristická) a dehumanizovaná. Jde také o to, aby psychologie byla sociálně užitečnější a zvyšovala osobní potenciály jednotlivců v daném sociálním a kulturním kontextu a v případě nutnosti, aby přispívala i ke změnám sociálně-ekonomických a arogantních mocenských systémů.
Tradiční psychologie je kritizována za preferování pozitivistických a kvantitativních přírodovědných metod, za údajně nedostatečný respekt k rozmanitým kulturním a sociálním kontextům daných skupin a společenství, k úrovni sociální a politické spravedlnosti, za malý důraz na úsilí o sociální užitečnost a případně i změnu sociálních systémů.
Postmoderní psychologové doporučují odklon od tradičních kvantitativně zaměřených poznávacích metod psychologie a příklon k novému, a to kvalitativního pohledu na sociální život lidí a na využívání metody diskurzivní analýzy (popisování a vysvětlování konkrétního sociálního chování, jednání, stavu věcí a jevů) a k semiologickému využití narativ (příběhů, vyprávění), k intenzivnímu zkoumání přirozených sociálních interakcí, každodenních konverzací na pracovištích i v rodinách. Mají pozitivnější vztah k dosavadní praktické psychologii než k psychologii teoretické. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické vysokoškolské poradenství |
| psychologický echo efekt | >> | fenomén psychosociální ozvěny, který může mít pozitivní i negativní ráz podle úsloví ,,jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologický echo efekt |
| psychologický marker | >> | na základě odborného psychologického vyšetření kvalifikovatelný a kvantifikovatelný duševní nebo psychosomatický parametr, který slouží jako indikátor pro posuzování procesů a stavů psychiky a osobnosti (např. inteligence, extraverze, introverze, interpersonální senzitivity, stability) i jejich závad a poruch jako jsou např. hostilita, neuroticismus, psychoticismus, fobie, paranoidita, somatizace. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologický marker |
| psychologický prostor | >> | produkt duševních aktivit a operací | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologický prostor |
| psychologický situacionismus | >> | hypotetické tvrzení, že chování člověka je především výsledkem dané psychosociální situace | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologický situacionismus |
| psychologický skalpel | >> | metaforické vyjádření poukazující na možný dalekosáhlý kladný nebo záporný dopad určitého slovního sdělení při sociální komunikaci | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologický skalpel |
