ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání
Výsledky hledání výrazu o
| cizí slovo | odpovídající význam | vlastnosti | detail | |
|---|---|---|---|---|
| osobnost revmatická či reumatoidní | >> | Osoby s akutním nebo chronickým zánětlivým onemocněním a otoky pohybové soustavy (kloubů, svalů, šlach), které v případě reumatické poruchy kloubní bývá značně bolestivé, bývají z hlediska psychologického často charakterizovány jako: se zvýšenou potřebou dobrého výkonu, perfekcionistické, poplatné sociální deziderabilitě, příliš konformní, intropunitivní s agresivitou obrácenou dovnitř, často trpící pocity méněcennosti, zvýšeně se kontrolující, situačně subdepresivní až depresivní. V dětství bývají tito jedinci údajně nadměrně motoricky a sportovně aktivní. Zvýšená fyzická aktivita a snaha po výkonu je chápána nezřídka jako adekvátní příležitost k sociálně přijatelnému odreagování vlastních agresivních tendencí a jako pozitivně nalaďující samovýroba endorfinů. Při terapii je vhodné zaměřit se u těchto jedinců i na vysvětlení Yerkes-Dodsonova zákona nadměrné motivace, který uvádí, že jedinec, který je příliš intenzivně až křečovitě motivován na úspěch a vysoký výkon ve složitých situacích, tyto situace nezvládá tak dobře jako člověk se slabší či pohodovou motivací. Osvědčuje se vedení těchto osob k přiměřenému pohybu, např. k jízdě na kole, někdy i k běhu nebo rychlé chůzi (necítí-li bolest). Literatura Kohoutek, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2007,260 stran. Svoboda, M./ed.). Češková E. a Kučerová H. psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál, 2006.320 stran. |  | » osobnost revmatická či reumatoidní |
| osobnost rudimentární | >> | viz rudimentární osobnost | | » osobnost rudimentární |
| Osobnost s poruchami základní životní nálady | >> | MEZI PORUCHY ZÁKLADNÍ ŽIVOTNÍ NÁLADY člověka patří: - hypománie, - mánie bez psychotických příznaků, - mánie s psychotickými příznaky, - bipolární afektivní psychóza, - depresivní epizoda, - trvalé poruchy nálady a nespecifikované poruchy nálady. Hypománie Projevuje se náladou euforickou nebo podrážděnou do takové míry, že je pro dotyčného zcela nenormální, a trvá nejméně čtyři po sobě jdoucí dny. Musí být přítomny nejméně tři z následujících znaků, které vedou k určitému narušení každodenního života jedince: zvýšená aktivita nebo tělesný neklid, zvýšená hovornost, roztržitost nebo narušená koncentrace, snížená potřeba spánku, zvýšená sexuální energie, mírně nadměrné utrácení nebo jiné formy lehkomyslného nebo nezodpovědného chování, zvýšená sociabilita nebo přílišná familiárnost. Mánie bez psychotických příznaků Projevuje se převážně zvýšenou náladou, expanzivní nebo podrážděnou a pro dotyčného jedince zcela nenormální. Změna nálady musí být výrazná a trvající alespoň jeden týden (pokud není tak závažná, že vyžaduje hospitalizaci). Musí být přítomny alespoň tři z následujících znaků (čtyři, pokud je nálada podrážděná) vedoucí k těžkému narušení každodenních aktivit: zvýšená aktivita nebo tělesný neklid, zvýšená hovornost (řečnost), trysk myšlenek nebo subjektivní pocit zrychleného toku myšlenek, ztráta normálních sociálních zábran a z ní vyplývající chování, které je nepřiměřené daným okolnostem, snížená potřeba spánku, zvýšené sebehodnocení nebo velikášství, roztržitost nebo stálé změny aktivit a plánů, chování zbytečně riskující nebo lehkomyslné a jednání nerozpoznává riziko jeho důsledků (např. placení pitek, nezodpovědné obchodní investice, bezohledná jízda), zvýšená sexuální energie nebo sexuální indiskrétnosti. Manický jedinec může vnímat barvy jako zvlášť živé a prožívat subjektivní hyperacusis. Mánie s psychotickými příznaky Příznaky jsou jako u prosté manie, a navíc jsou přítomny bludy (nejčastěji mají velikášský, vztahovačný, erotický nebo perzekuční obsah) nebo halucinace (ty nejsou ve třetí osobě ani běžně nekomentují, většinou jde o hlasy odpovídající náladě, které např. říkají, že má nadlidskou sílu). Bipolární afektivní porucha Bipolární afektivní porucha, současná epizoda hypomanická. Bipolární afektivní porucha, současná epizoda manická bez psychotických příznaků. Bipolární afektivní porucha, současná epizoda manická s psychotickými příznaky. Bipolární afektivní porucha, současná epizoda středně těžké nebo mírné deprese. Bipolární afektivní porucha, současná epizoda těžké deprese bez psychotických příznaků Bipolární afektivní porucha, současná epizoda těžké deprese s psychotickými příznaky. Bipolární afektivní porucha, současná epizoda smíšená: hypomanické, manické nebo depresivní příznaky smíšené nebo jejich rychlé střídání (tj. během několik hodin). Bipolární afektivní porucha, současně v remisi: současný stav splňuje kriteria ani pro depresivní, ani pro manickou epizodu jakékoli závažnosti, ani pro jinou poruchu nálady (někdy též v důsledku léčby, která snižuje riziko dalších epizod). Osobnost s depresivní epizodou Mírná depresivní epizoda Jde o poruchu nálady (afektivní poruchu), která musí mít přítomny alespoň dva ze tří následujících příznaků: depresivní nálada je takového stupně, že je pro jedince naprosto nenormální, musí být přítomna po většinu dne a téměř každý den po dobu alespoň dvou týdnů, přičemž není ovlivněna okolnostmi, ztráta zájmu a radosti z aktivit, které obvykle jedince těší, snížená energie nebo zvýšená únavnost. Měl by být přítomen další příznak nebo příznaky z následujícího seznamu, aby celkem byly přítomny nejméně čtyři příznaky: ztráta sebedůvěry a sebeúcty, neoprávněné sebevýčitky nebo přehnané a bezdůvodné pocity viny, vracející se myšlenky na smrt nebo sebevraždu, nebo jakékoli sebevražedné jednání, snížená schopnost a dovednost myslet nebo se soustředit, jako je např. nerozhodnost nebo váhavost, změna psychomotorické aktivity s agitovaností nebo retardací (buď subjektivní nebo objektivní), poruchy spánku jakéhokoliv druhu, změna chuti k jídlu (zvýšená nebo snížená) s odpovídající změnou hmotnosti. To vše buď bez somatických příznaků (somatického syndromu) nebo se somatickými příznaky (se somatickým syndromem). Diagnóza somatického syndromu spojeného s depresivní epizodou je oprávněná, jestliže jsou přítomny alespoň čtyři z následujících příznaků: zřetelná ztráta zájmu a ztráta radosti z aktivit, které normálně přinášejí uspokojení, chybí emoční reaktivita na události nebo aktivity, které normálně vyvolávají emoční odezvu, ranní probuzení o dvě hodiny (nebo i více) dříve než obvykle, deprese je výraznější ráno, objektivní průkaz zřetelného psychomotorického zpomalení nebo agitovanosti (které popisují nebo o něm informují jiné osoby), výrazná ztráta chuti k jídlu, úbytek hmotnosti (5 % nebo i více z tělesné hmotnosti v posledním měsíci), výrazná ztráta libida. Středně těžká depresivní epizoda. Těžká depresivní epizoda bez psychotických příznaků. Těžká depresivní epizoda s psychotickými příznaky. Musí být přítomen vedle obecných kritérií také alespoň jeden blud (nebo halucinace) nebo depresivní stupor. Osobnost s periodickou depresivní poruchou Periodická (rekurentní) depresivní porucha se diagnostikuje, jestliže se v minulosti již vyskytla alespoň jedna mírná, středně těžká nebo těžká depresivní epizoda, trvající minimálně dva týdny a oddělená od současné epizody obdobím alespoň dva měsíce, kdy se nevyskytovaly žádné výrazné emoční příznaky. Periodická (rekurentní) depresivní porucha, současná epizoda mírná. Periodická (rekurentní) depresivní porucha, současná epizoda středně těžká). Periodická (rekurentní) depresivní porucha, současná epizoda těžká bez psychotických příznaků. Periodická (rekurentní) depresivní porucha, současná epizoda těžká s psychotickými příznaky. Psychotické příznaky mohou, ale i nemusí odpovídat náladě. Periodická (rekurentní) depresivní porucha, v současnosti v remisi. Osobnost patologicky cyklotymická U patologické cyklotymické osobnosti (na rozdíl od Kretschmerovy typologie cyklotymní normy) trvá lehčí porucha nálady (afektivní porucha) alespoň dva roky, včetně několika období jak deprese, tak hypománie, přičemž mezi nimi mohou nebo nemusí být období normální nálady. Žádný z projevů deprese nebo hypománie během tohoto dvouletého období by neměl být natolik závažný nebo trvat tak dlouho, aby splňoval kritéria pro manickou nebo depresivní epizodu (středně těžkou nebo těžkou). Během alespoň některých období deprese by měly být přítomny minimálně tři z následujících znaků: snížená energie nebo aktivita, nespavost, ztráta sebedůvěry nebo pocity neschopnosti, poruchy soustředění pozornosti, sociální stažení se, ztráta zájmu o erotiku a sex nebo jiné příjemné aktivity, nebo ztráta potěšení z nich, snížená výřečnost, pesimismus, pokud jde o budoucnost, nebo stálé a často chmurné rozebírání minulosti. Během alespoň některých období elace by měly být přítomny minimálně tři z následujících znaků: zvýšená energie nebo aktivita, snížená potřeba spánku, nadnesené sebevědomí, bystré nebo neobvyklé tvořivé myšlení, zvýšená družnost, mnomluvnost nebo časté vtipkování, zvýšený zájem o sexuální a jiné příjemné aktivity, zvýšený optimismus nebo zveličování minulých úspěchů. Je možno specifikovat dobu, kdy k trvalé poruše nálady došlo, jako raný začátek (v adolescenci nebo kolem 20 let) nebo pozdní začátek (obvykle ve věku mezi 30 a 50 roky následně po afektivní epizodě). Dystymická osobnost Má trvalou, ale lehčí poruchu nálady (afektivní poruchu) nebo se stále vracející mírnější depresivní náladu nejméně dva roky. Mezidobí normální nálady vzácně trvá déle než několik týdnů a nevyskytují se hypomanické epizody. Žádná depresivní epizoda nebo jen velmi málo jednotlivých depresivních epizod, vyskytujících se během dvouletého období, není natolik závažných ani netrvají dostatečně dlouho, aby splňovaly kritéria pro mírou periodickou (rekurentní) depresivní poruchu. Během alespoň některých období deprese by měly být přítomny minimálně tři z následujících znaků: snížená energie nebo aktivita, nespavost, ztráta sebedůvěry nebo pocity nedostatečnosti, potíže se soustředěním, častá plačtivost, ztráta zájmu o sex a jiné příjemné aktivity nebo potěšení z nich, pocity beznaděje nebo zoufalství, postižený si uvědomuje, že nestačí na rutinní úkoly každodenního života, pesimistický pohled do budoucnosti nebo hloubání o minulosti, sociální stažení se, snížená výřečnost. Je možno specifikovat dobu, kdy k poruše došlo, jako raný začátek (v adolescenci nebo kolem 20 let) nebo pozdní začátek (obvykle ve věku mezi 30 až 50 lety). | | » Osobnost s poruchami základní životní nálady |
| osobnost schizofrenická a se schizotypní poruchou | >> | Schizofrenie je specificky lidské osobnostní onemocnění, projevující se poruchami myšlení, jednání, vnímání, emocí, nálad, afektů a vůle. Protože se patrně jedná o onemocnění heterogenní etiologie, hovoří se o skupině schizofrenií. Obecná kriteria pro paranoidní, hebefrenní, katatonní a nediferencovanou schizofrenii. Buď by měl být přítomen alespoň jeden ze syndromů nebo symptomů a znaků uvedených níže pod (1), nebo alespoň dva symptomy nebo znaky pod (2), a to po většinu času během epizody psychotického onemocnění trvající alespoň jeden měsíc (anebo během delší doby po většinu dní). (1) Musí být přítomen alespoň jeden z těchto znaků: slyšení vlastních myšlenek, vkládání, odnímání nebo vysílání myšlenek, bludy kontrolovanosti, ovlivňování nebo prožitky pasivity, které se jasně vztahují k pohybům těla nebo končetin, nebo specifickým myšlenkám, jednání nebo cítění, bludné vnímání, halucinatorní hlasy, průběžně komentující chování pacienta nebo o něm mezi sebou rozmlouvající, nebo jiné typy halucinatorních hlasů, přicházejících z určité části těla, trvalé bludy jiného druhu, které jsou v dané kultuře nepatřičné a zcela nemožné (např. schopnost ovlivňovat počasí, schopnost spojit se s cizinci z jiného světa). (2) Nebo alespoň dva z následujících: přetrvávající halucinace v kterékoliv podobě, když se vyskytují denně po dobu alespoň jednoho měsíce, jsou-li doprovázeny bludy (které mohou být prchavé nebo neúplně formulované) bez jasného afektivního obsahu nebo jsou-li doprovázeny přetrvávajícími megalomanickými představami, neologismy, zárazy nebo vkládání myšlenek do toku řeči a z nich vyplývající inkoherence nebo irelevantní řeč, katatonní jednání, jako je např. vzrušenost, nástavy nebo flexibilitas cerea, negativismus, mutismus a stupor, ,,negativní“ symptomy, jako např. výrazná apatie, ochuzení řeči a oploštění nebo nepřítomnost emočních reakcí (musí být jasné, že se nejedná o příznaky vyplývající z deprese nebo z medikace neuroleptiky). Uvádíme stručně schizofrenii paranoidní, hebefrenní, katatonní a simplexní a osobnost se schizotypní poruchou. Schizofrenie paranoidní Častá forma schizofrenního onemocnění s relativně stálými bludy (zejména perzekučními, tj. nevývratným přesvědčením o pronásledování) nebo bludy o onemocnění (např. rakovinou) a sluchovými halucinacemi (záslechy), může se objevit i agresivita proti domnělým nepřátelům. Hebefrenní schizofrenie Forma schizofrenního onemocnění typická pro věk 15-25 let a charakterizovaná např. výraznou změnou emotivity a afektivity, nevhodným a necitlivým chováním k okolí, klackovitými, nevypočitatelnými a neslušnými verbálními projevy, dezorganizovaným a chaotickým myšlením a jednáním, bizarním chováním a oblečením, grimasováním, situaci nepřiměřeným smíchem. Katatonní schizofrenie Vzácná forma schizofrenního onemocnění mající buď ráz produktivní (bizarní pohyby, impulzivní činy, exitovanost, motorická hyperaktivita) nebo stuporózní (nápadný negativismus, odmítání jídla, strnulost, tělo a končetiny setrvávají i v krkolomně nastavených polohách). Simplexní schizofrenie Méně častá, plíživá a nenápadná forma schizofrenního onemocnění projevující se např. poklesem pracovní výkonnosti, podivínským chováním, uzavíráním se do sebe (autismem), desocializací (ztrátou zájmů o sociální okolí), oploštěním emocí, ztrátou hygienických návyků, přičemž bludy a halucinace se běžně nevyskytují. U schizofrenie se předpokládá multifaktoriální etiologie tohoto onemocnění a mnohočetné patogenetické vlivy. Obecný rámec pro teoretické úvahy tvoří např. teorie zátěže a dispozice: genetické vlohy disponují k selhání adaptačních funkcí a technik, což vede ke snížení odolnosti individua a nakonec vyústí do klinické manifestace závažného onemocnění. Osobnost se schizotypní poruchou (chorobou) U postiženého se musí projevovat alespoň čtyři z dále uvedených znaků, a to trvale nebo epizodicky po dobu alespoň dvou let: nepřiměřené nebo omezené emoční reakce (nemocný vyhlíží chladně a povzneseně), chování nebo vzezření je podivné, výstřední nebo zvláštní, chudý vztah k jiným lidem a sklon k sociálnímu stažení, podivná přesvědčení nebo magické myšlení, ovlivňující chování a neodpovídající subkulturním normám, podezíravost nebo paranoidní myšlení, obsedantní ruminace bez vnitřní schopnosti odporu, často s dismorfofobickým, sexuálním nebo agresivním obsahem, neobvyklé percepční zážitky, včetně somatosenzorických (tělesných) nebo jiných iluzí, depersonalizace nebo derealizace, vágní, obřadné, metaforické, komplikované a často stereotypní myšlení, projevující se podivnou řečí nebo jiným způsobem bez závažné inkoherence, občasné přechodné jakoby psychotické epizody s intenzivními iluzemi, sluchovými nebo jinými halucinacemi a bludům podobnými představami bez vnějšího podnětu. | | » osobnost schizofrenická a se schizotypní poruchou |
| osobnost submisivní a intropunitivní | >> | viz osobnost a její poznávání | | » osobnost submisivní a intropunitivní |
| osobnost typu A | >> | Američtí lékaři Meyer Friedman a Ray H.Rosenman hypoteticky popsali tzv. osobnost typu A, resp. osobnost koronární, která údajně dvakrát častěji trpí ischemickou chorobou srdeční a infarkty myokardu než osobnost typu B. Tyto předpoklady však nebyly v některých dalších výzkumech jednoznačně potvrzeny. Osobnost typu A - plánuje stále větší množství činností ve stále kratším čase, - je jako rychle letící šíp, - vše urychluje, spěchá, je netrpělivá, úzkostná až neklidná. - chce si hodně v životě užít, - usiluje o vyšší životní úroveň, - chce nadměrně konzumovat civilizační hodnoty, - touží po úspěchu, - mírou vlastního nebo cizího úspěchu je pro ni množství, - stále jakoby soupeřila, soutěžila, bojovala, chce téměř vždycky vyhrávat, - má velkou potřebu dostat se společensky nahoru (např. ve své profesi), - krátkodobé zisky nadřazuje hodnotám vztahovým a rekreačním, - dělá často dvě věci současně (najednou), - často nevnímá okolí a nemá smysl pro krásu, - má velmi intenzivní pocit časové naléhavosti a chtivosti, - nerada čeká, vyvíjí nutkavé úsilí, pilně pracuje, - mívá ustaraný výraz v obličeji, - musí být všude včas, - je nervózní, když musí čekat ve frontě nebo jet za autem, které podle ní jede příliš pomalu, - často jí buší srdce, - potí se jí značně ruce a v podpaždí, - mívá úzkosti a strachy, - často používá vulgární slova, - je zlostná, průbojná, výbojná až hostilní (nepřátelská k okolí), - jde často hlavou proti zdi, - je pro ni těžké sedět a nic nedělat, - je téměř stále pohyblivá, živá, - oči vyjadřují zvýšenou bdělost, - rychle mrká nebo jí cuká obočí, - mívá sevřené rty a zvýšené napětí obličejových svalů, - často poklepává nohou nebo prsty rukou, - přerušuje druhé osoby v rozhovoru krátkými výroky, - důrazně mluví až křičí, často mluví zrychleně, - zrychluje ke konci vět, má uspěchanou a výbušnou řeč, - skáče druhým lidem do řeči, - nezřídka věc dopovídá sama, nechce čekat, - při řeči výrazně gestikuluje, přikyvuje, zatíná ruce v pěst, tluče do stolu, - "usekává" koncové hlásky a slova, - používá často povzdechy a citoslovce, zvláště ve vztahu k vlastní práci, - udržuje ve vztazích odstup (distanc), - její výrazové projevy jsou často nedůtklivé až nevraživé, - v rodině se většinou zdržuje málo (jako "stopový prvek"). Obdobné psychologické obrazy i dalších nemocí se zpracovávají (např. u obezity, astma bronchiale, mentální anorexie ). Osobnostní typ A se vlastně podle rakouského zakladatele moderní etologie a laureáta Nobelovy ceny Konrada Zachariase Lorenze ( 1903-1989)dopouští jednoho (třetího) z osmi "smrtelných hříchů" člověka současnosti, a to je ,,běh o závod se sebou samým ´´(příliš vysoké pracovní tempo). Vedoucí pracovník s osobností typu A bývá: - hyperautoritativní až diktátorský, - nadměrně sebevědomý, suverénní, snaží se o heroické výkony, - přehnaně kritický vůči druhým lidem, - málo tolerantní k osobní důstojnosti a sebedůvěře svých podřízených, - necitlivý ke zdraví svých podřízených. Vedoucí pracovníci s osobností typu A i ostatní lidé tohoto typu by se měli učit tzv. sociální (percepční) citlivosti, kompetentnosti a optimální komunikaci, širokému rejstříku sociálních technik, flexibilitě. Percepční senzitivita je citlivost na vnímání druhých lidí, rozpoznávání jejich emocionálního rozpoložení a zdravotní kondice, gentlemanství. Přiměřená srdečnost znamená laskavý přístup k lidem, úsměvnost, vstřícnost, hraní otevřené hry, vyhýbání se škodlivým afektům, absence škodolibosti. Široký rejstřík sociálních technik zdokonaluje umění jednat s lidmi. Jde např. o dovednost požádat o laskavost, přivítat hosta, projevit často pochvalu, uznání, vhodně vyjádřit nesouhlas, povzbudit nemluvného partnera k řeči, vyjadřovat se korektně, vyhýbat se vulgarismům, hyperkritičnosti, ironii, znechucení, pomlouvání druhých, jejich shazování. Flexibilita je v podstatě pohotovost, pružnost, umožňuje vycházet dobře s rozmanitými typy lidí. Nejde však pouze o to dělat, co chce ten druhý. Patří sem i smysl pro priority, dovednost snášet nepohodu, o které člověk ví, že odezní, a patří sem optimistický pohled do budoucna. Adekvátní a pozitivní vzorce jednání je třeba osvojit si pro sociální interakci v různých situacích. Patří sem jak vyhýbání se nadřazenosti, tak naopak servilnosti a předsudkům vůči jiným. Je nutno respektovat sebecit ostatních lidí, vést je k adekvátní sebedůvěře, k racionálním rozborům jejich situace. Obdobný trénink aplikovali u zkoumaných osob M. Friedman a R. H. Rosenman. Modifikovali vlastně chování typu A. Učili např. jedince typu A zpomalit osobní tempo, zvolnit chůzi, zpomalit pohyby, gesta. | | » osobnost typu A |
| osobnost typu C | >> | Osobnost typu C ( též osobnost karcinogenní, cancer personality, type C behavior, nádorová osobnost) Za chorobu ze špatného životního stylu bývá označována onkologická choroba, projevující se zhoubným bujením buněk. Maligní (zhoubné) nádory pravděpodobně mohou někdy vznikat: 1) Při velmi silném konfliktním zážitku nazvaném též zhuštěným konfliktem. 2) Akutně jednoho dne. Konfliktní zážitek musí být dramatický. 3) Téměř vždy jen tehdy, když současně dojde k izolaci člověka (prostorové, společenské nebo vnitřní). Lidé označováni za osobnosti typu C (tj. osobnosti karcinogenní), údajně snadněji onemocní rakovinou, mívají ne zcela adekvátní atribuční osobnostní styly: bývají často nositeli pesimistických interpretačních a explanačních sklonů, mají např. nezřídka pocit, že mohou průběh svého života ovlivnit (zvládat) jen nepatrně, pocit neovlivnitelnosti jejich stresu je spojen se sníženým fungováním jejich imunitního systému, chtějí být stále společensky na výši, přijatelní a akceptováni, často se vyhýbají konfliktům (zejména ženy), čímž se někdy konflikty somatizují, protože se hostilita obrací dovnitř jejich vlastního organismu, usilují o spolupráci, hyperadaptovanost, jsou pasivní, trápí se, pláčou, "užírají" se uvnitř, mají subdeprese a deprese, jsou přehnaně trpěliví, chovají se málo asertivně (neprosazují se), potlačují a popírají depresi, zlost, hostilitu, chovají se závisle, podřídivě, bývají velmi svědomití, potlačují výrazové projevy svých afektů hněvu, nepřátelství, zlosti, strachu, smutku, nedávají otevřeně najevo, nevyjadřují zejména své záporné emoce, popírají své trápení, své utrpení, mívají často skryté pocity beznaděje, bezmocnosti, prožívají velká zklamání, překvapení, děsy a úleky, mívají pocit, že vše, co udělají, bude špatně, Pokud se prokáže osobnost typu C jako nosný konstrukt, je do určité míry zpochybněn ideál a vzor určitých variant tzv.nekonfliktního a adaptivně hodného člověka. Jedinec, který ovládá každý svůj pocit nespokojenosti a většinou neprojevuje žádné své záporné city, aby se těch druhých náhodou nějak nedotkl a neurazil je, a tím neodradil od další komunikace, není patrně z hlediska zdraví a duševní hygieny optimální. Příliš hodný (hypersociabilní) člověk občas poškozuje své vlastní zdraví. Napětí z nekritické poddajnosti (resp. z intropunitivního zaměření osobnosti) se podle Konrada Lorenze stejně jako neodreagované agresivní pocity a tendence často somatizují. Škodí možná někdy také optimalizaci sociální komunikace partnerům v manželství (stále více se odcizují, distancují). Z hlediska prevence rakoviny stojí za úvahu doporučení upřednostňovat autentické osobnostní projevy. Je ovšem nutno dodat, že na vzniku rakoviny se podílí podle kvalifikovaných odhadů také nesprávná výživa , kouření (nikotinismus), znečištěné životní prostředí, alkohol, radioaktivita a nadměrné opalování. Sám průběh rakoviny mohou významně ovlivnit psychologické intervence. Je to např. technika vizualizace. Pacient třikrát týdně vždy po patnáct minut (ráno, v poledne a večer před spaním) rozjímá, uvolňuje se (relaxuje) a vizualizuje. Jakmile je navozena relaxace, pacient si vytváří představu klidné přírodní scenérie (vždy stejné). Po minutě této vizualizace začíná hlavní úkol jeho mentální imaginace, obrazotvornosti: soustředí se na rakovinu, jako by ji v duchu viděl. Dále si představuje, že jeho imunologický systém funguje tak, jak má, tj. zabíjí a odplavuje umírající a mrtvé buňky. Představuje si celou armádu bílých krvinek, vrhajících se na zhoubné bující buňky, které byly oslabeny či zabity předchozí léčbou. Bílé krvinky rozmělňují maligní buňky, takže jsou odplavovány z těla. Před ukončením meditace si pacient představí sebe sama jako uzdraveného. Tuto metodu propracovali a aplikovali americký onkolog O. Carl Simonton (1942- 2009)a jeho manželka americká psycholožka Stephanie Simontonová. Jde vlastně o vyšší stupeň autogenního tréninku spojený s pozitivními sugestivními autoregulační zásahy. | | » osobnost typu C |
| osobnost učitele a učitelky | >> | OSOBNOST UČITELE či UČITELKY nenahradí ani učebnice, ani mravní poučování, ani soustava trestů a povzbuzování. Osobní příklad učitelek a učitelů a vliv jejich osobnosti jsou nenahraditelné. Působení učitelů a učitelek, má často formativní, dalekosáhlý, dlouhodobý a sugestivní dopad na vývoj osobnosti, chování a prožívání žáků a studentů. Vztah žáků a žákyň (studentů a studentek) s učitelkami a učiteli má do určité míry ,,symbiotický ráz". Škody ve vývoji osobnosti a prožitky stresu žáků a studentů zaviňují učitelé, kteří nejsou zcela duševně zdraví (neurotici, osoby s poruchou chování či osobnosti atp.). Je ovšem nutno vzít v úvahu, že i mezi žáky, žákyněmi a studenty i studentkami je poměrně vysoké procento problémových jedinců se závadami (dificilitami) a poruchami chování, kteří často způsobují také vysoký stres učitelů. | | » osobnost učitele a učitelky |
| osobnost učitelů, vychovatelů a rodičů | >> | Osobnost učitelů a učitelek, vychovatelů a vychovatelek a rodičů má v edukační práci rozhodující, hlavní úlohu. Předpokladem kladného vlivu na děti je autorita dospělého a působivost jeho osobnosti. Autorita dospělého je přitom značně závislá na jeho společenské a odborné pověsti, na jeho charakterových a morálních vlastnostech a řídících schopnostech. Např. pedagog imponuje žákům především svým kladným a spravedlivým postojem k nim, a teprve pak svými znalostmi a pracovními schopnostmi, klidem a objektivností. Pro svého oblíbeného učitele a učitelku žáci často vykazují zvýšené pracovní úsilí. Vliv pedagoga a pedagožky nenahradí ani učebnice, ani mravní poučování, ani soustava trestů a povzbuzování. Osobní příklad učitelů a vychovatelů a kouzlo jejich osobnosti jsou nenahraditelné. Nelze však přitom podceňovat význam slovního působení učitele, které má často sugestivní dosah. Vztah žáků (studentů) s učiteli má do určité míry symbiotický ráz. Mnoho škod ve vývoji osobnosti dítěte zaviňují učitelé, vychovatelé a rodiče, kteří nejsou zcela duševně zdrávi (neurotici, psychopati, psychotici). Frustrují děti, kteří se mohou stát mapř. problémovými či neurotickými.. Proto by bylo třeba uvažovat i o zdravotnicko-psychologických aspektech při výběru učitelů, kteří jsou zvláštním druhem subjektů řízení zdokonalující práci řízeného objektu (žáků či studentů). V současné době se výrazně rozvíjí nová nauka o osobnosti učitele, tzv. pedeutologie. Při studiu osobnosti učitele se uplatňují zejména dva přístupy: normativní a analytický. Normativní přístup je ten, jehož cílem je určit, jaký má být učitel, jaké má mít vlastnosti, jestliže má mít ve výchovně vzdělávací práci úspěch. Jde např. o vlastnosti ve složce pedagogicko-psychologické a odborné. Někdy hovoříme o dvojí kvalifikaci učitele: odborné a pedagogicko-psychologické. Při uplatňování normativního přístupu se používá deduktivní metoda, kterou se určuje vzor, ideální obraz pedagoga, jemuž by se měl každý konkrétní pedagog blížit. Analytický přístup k učitelově či rodičově osobnosti je takový, jehož cílem je určit, jaké mají konkrétní pedagogové či rodiče skutečné (reálné) osobnostní vlastnosti. Při uplatňování tohoto přístupu se používá induktivní metoda. Patří sem psychologické testování osobnosti , analýza výpovědí dětí o svých učitelích a rodičích. Žáci a studenti např. uvádějí, které vlastnosti svých učitelů postřehli, které považují za žádoucí a které za nežádoucí. Osobnost, tedy i osobnost učitelem vychovatele a rodiče, má vždy vlastnosti obecné, typologické a individuální. Zaměříme se na vlastnosti typologické. Typ (typos) znamenal ve staré řečtině obraz, ráz, tvářnost, podobu, kterou nějaká tvrdá věc vtiskuje, vyráží nebo vbíjí do tvárné látky. Naše typologie pedagogů má na mysli představitele určitého druhu, souhrn určitých vlastností, které jsou příznačné pro více pedagogických osobností. Typologie je pro učitele jakési zrcadlo důležité pro sebepoznání a z něho vyplývající sebevýchovu. Typologie také pomáhá lépe poznat kolegy v pedagogických sborech. Jednu z nejčastěji uváděných typologií pedagogů vytvořil W. O. Döring. Vycházel přitom ze všeobecné typologie osobností podle Eduarda Sprangera (1926), založené na hodnotách upřednostňovaných v životě. Döring popsal šest základních typů osobnosti. Ani Döring, ani Spranger přitom netvrdí, že by nemohly existovat smíšené, resp. méně výrazné typy. Náboženský typ charakterizuje tendence a pocit vnitřní nevyhnutelnosti každý svůj čin a každou svou pohnutku posuzovat z hlediska smyslu života (z hlediska vyšších principů). Charakterově je spolehlivý. Je často vážný, uzavřený, bez smyslu pro humor. Nemá také mnoho smyslu pro dětskou hru. Dětem se proto nezřídka nedovede přiblížit. Jeví se jim jako nudný pedant, puntičkář. Döring rozděluje náboženský typ na dva podtypy: více citový (pietistický) a více intelektuální (ortodoxní). Estetický typ charakterizuje převaha iracionálního prvku (intuice, fantazie a citu) nad racionálností v myšlení a v jednání. Estetický typ má schopnost vžívat se do osobnosti žáka a utvářet ji. Vidí nejvyšší hodnotu v kráse, harmonii, tvaru, půvabu, symetrii, stylu. Má tendenci k individualismu a nezávislosti. Tento typ má dvě varianty: aktivně tvořivý (originální) a pasivně receptivní. Aktivně tvořivý typ utváří osobnost dětí jako by tvořil umělecké dílo. Někdy však nebere dostatečný ohled na zvláštnosti osobnosti dětí, a proto naráží. Pasivně receptivní typ má ohled na konkrétní osobnost dítěte, rozvíjí v něm, co je pro něho specifické. Umí se vcítit i do jiného založení osobnosti, než jaké má sám. Proto ho děti zpravidla mají v oblibě. Sociální typ neomezuje své sympatie jen na jednotlivce nebo podskupiny, ale věnuje se všem. Je trpělivý, střízlivý. Je schopen sebezapření. Chce vychovávat společensky prospěšné a užitečné lidi. Děti ho mají v oblibě. Nejvyšší hodnotou tohoto typu je láska k lidem, altruismus, filantropie. Velmi se blíží náboženskému typu. Teoretický typ má větší zájem o teoretické poznání, než o osobnos dítěte. Zpravidla si ani nevytyčuje za cíl poznat blíže osobnost dítěte a do detailů mu porozumět. Učitelů teoretického typu se žáci a studenti někdy bojí. Teoretický typ učitele často vědecky pracuje. Dominantním zájmem teoretického člověka je nalézání pravdy. Za svůj svůj cíl považuje řadit a systematizovat své poznatky. Podílí se na výzkumné činnosti, je aktivní na teoretických seminářích a konferencích, nezřídka sám odborně a vědecky publikuje. Jeho publikace často odpovídají současnému stavu vědy a techniky daného oboru. Ekonomický typ je charakterizován snahou dosáhnout u dětí maximální výsledky s minimálním vynaložením energie, sil a úsilí. Je často úspěšným metodikem. Rád děti vede k samostatné práci. Chápe vzdělání jako osvojení si a rozvoj prakticky užitečných vědomostí a dovedností. Ekonomický typ je však často až příliš praktický a nedoceňuje teorii a fantazii (originalitu). Má hlavně zájem o to, co je užitečné. Mocenský typ má tendenci vždy a všude prosadit vlastní osobnost, a to třeba i agresí. Řídí se spíše úsilím prosadit své názory a postoje než kladným vztahem k dětem. Velmi rád prožívá vědomí vlastní převahy. S oblibou kárá a trestá. Často s uspokojením prožívá, že se ho děti bojí. Bývá velmi náročný a kritický. Chce být obáván. Zajímá se především o moc, vliv a uznání. Bývá velmi náročný a kritický. E. Luka ve své typologii pedagogů vyšel ze dvou kritérií, a to: jak pedagog reaguje na působící podněty a jak zpracovává vnější podněty ve své psychice, ve svém duševnu. Podle reakcí na působící podněty rozlišuje pedagogy na dva typy, a to na typ reflexivní, uvážlivý, adaptivní, který mezi působící podněty a reakce na ně vkládá svou vlastní úvahu, a na typ naivní – bezprostřední, spontánní, expresivní, který se vyznačuje tím, že na působící podněty reaguje bez uvažování, často impulzivně. Podle toho, jak zpracovává pedagog vnější podněty ve své psychice, rozdělil Luka pedagogy rovněž na dva typy: na typ reproduktivní, který podněty z vnějšího světa (ze studia, četby atd.) vnitřně nezpracovává, ale pouze je ve své činnosti reprodukuje, aniž by byl schopen něco nového z nich vytvářet, a na typ produktivní, který vnější podněty vnitřně zpracovává, přetváří a tvořivě domýšlí, dopracovává. Současným uplatněním obou uvedených kritérií určil Luka čtyři typy pedagogů, a to: naivně reproduktivní, bezprostředně produktivní, reflexivně reproduktivní a reflexivně produktivní. Naivně reproduktivní typ (často začátečník) žákům jen zprostředkovává vědomosti a sám od nich vyžaduje převážně jen paměťové vědomosti. Většinou málo vede žáky k samostatné tvořivé práci, k utváření vlastních názorů, postojů atd. Zpravidla totiž i jemu vlastní názory chybějí. Takový učitel se snad hodí do nižších tříd základní školy, kde ho žáci mívají v oblibě, zatímco starší žáci ho už příliš v oblibě nemají. Bezprostředně produktivní typ se vyznačuje svérázným, tvořivým zpracováním učební látky i pedagogicko-psychologických poznatků, které mu umožní činit pohotová pedagogická opatření. Příznačná je pro něho jistota pedagogického rozhodování a pedagogická duchapřítomnost. Má živé a obsáhlé vědomosti, jež obohacuje o vlastní názory a postoje. Dosahuje většinou dobrých výsledků v pedagogické práci. Reflexivně reproduktivní typ o všem dlouho a složitě rozmýšlí, ale svoje vědomosti neumí tvořivě obohatit a propracovat ani vyjádřit. Poměrně dobře se orientuje ve známých, na paměti závislých, opakujících se pedagogických situacích. Nové, neočekávané situace mu působí veliké těžkosti a často je řeší neúspěšně. Nedovede často ani adekvátně zhodnotit žákovu (studentovu) osobnost. Reflexivně produktivní typ zpracovává uvážlivě vnější podněty, často je přetváří a tvořivě domýšlí. Obtížně se však přibližuje žákům. Je-li mimořádně inteligentní a tvořivý, bývají jeho pedagogická opatření adekvátní. Je-li však méně intelektově zdatný a nemá-li tvořivé schopnosti, bývají jeho pedagogická opatření a řešení pedagogických situací nekvalitní. Ztotožňujeme se s názorem V. Salbota a K. Sobolové (1998) že příprava učitelů pro kreativní vyučování nevystačí jen se zprostředkováním poznatků o kreativitě a jejím rozvíjením. Pokud sám učitel nebude skutečně kreativní, nedokáže v dostatečné míře ovlivnit tuto dimenzi ani u svých žáků. E. Vorwickel vyšel ve své eliptické typologii správně z faktu, že někteří pedagogové věnují větší pozornost vzdělání žáků (učení a učivu) než jejich výchově, než formování jejich osobnosti. Na základě tohoto faktu rozdělil učitele na dva základní typy, věcný a osobní, přičemž oba mají po dvou podtypech: striktně věcný a oduševněně věcný a naivně osobní a uvědoměle osobní. Striktně věcný typ bere jednostranný ohled na zkušební látku, kterou se snaží co nejpečlivěji didakticky zpracovat a předávat žákům. Mívá velký respekt k učebnici a k jejímu obsahu (členění a formulacím). Váží si dobré paměti a staticky vštípených pojmů a představ. Jeho psychika jako by byla totožná s pamětí. Nevede žáky a studenty k samostatnému myšlení a tvořivosti. Oduševněně věcný typ vidí v učební látce především činitele formujícího poznávací procesy a intelekt žáků (studentů). Jeho výklady jsou pouze logickou činností analyzující („atomizující“) učivo do nejjemnějších poznávacích celků. Žáci s tendencí tvořivě myslet se u něho většinou neuplatní. Žáky (studenty) jako celek (třídu) málo aktivizuje. Obrací se po výtce na skupinu „chápajících“, se kterými rád pracuje. Naivně osobní typ pedagoga si počíná ve výběru učiva a v jeho předávání i vůči žákům podstatně benevolentněji. Nejsilnějším faktorem je u něho cit, emoce. Bývá nestálý v úsudcích i ve výkonech. Rozhoduje se spíše srdcem, intuitivně než střízlivou logickou úvahou. Je úspěšný zejména tam, kde je možno působit citově, např. při vyučování literatury. Je schopný navodit spolupráci žáků, zejména v menších skupinách. Zajímá se o osobnost žáků. Uvědoměle osobní typ neotročí kvantitě učiva, příliš učivo neschematizuje, stojí zpravidla nad učební látkou. Vždy zvažuje význam myšlenkových a didaktických celků pro utváření osobnosti žáka a pro jeho výchovu, angažuje se plně jak ve vzdělávacím působení (respektuje obsah a zákonitosti svého učebního předmětu), tak ve výchovném působení. U žáků bývá oblíben. Vorwickelova typologie je nosná a v praxi stále využitelná. Autor k ní došel na základě pozorování a indukce. Jako teoreticky propracovaná a psychologicky přesvědčivá se jeví Caselmannova eliptická typologie pedagogů. Podobně jako Vorwickel, také Ch. Caselman použil za kritérium své typologie to, zda se učitel ve své pedagogické práci orientuje především na učení (učební předmět), nebo na žákovu (studentovu) osobnost. Rozdělil podle tohoto kritéria učitele na dva základní typy, a to na: logotropa, který je zaměřen především na učební předmět a důraz klade na vzdělání žáka (studenta), a na pajdotropa, který je zaměřený především na žáka a na utváření jeho osobnosti. Caselman rozpracoval teorii čtyř typů pedagogů: Filozoficky orientovaný logotrop usiluje o vypracování, osvojení a prohloubení světového názoru. Za svůj základní pedagogický cíl si vytyčuje vštípit žákům (studentům) svůj vlastní světový názor. S neúspěchem svého snažení se střetává zejména tehdy, když studenti nejsou dostatečně osobnostně zralí, resp. nejsou na takové úrovni vyspělosti, aby mohli přijmout jeho myšlenky, nebo když jsou jiného světonázorového zaměření. Tento typ učitele bývá značně subjektivistický. Vlastní zkušenosti a názory studentů příliš nerespektuje. Pokud však jsou studenti podobně psychicky založení jako filozoficky orientovaný logotrop, silně je ovlivňuje intenzitou a hloubkou svého působení. Odborně-vědecky orientovaný logotrop je podle Caselmanna mnohem častější než logotrop orientovaný filozoficky. Typické pro odborně vědecky orientovaného logotropa je, že už od mládí se orientoval na svůj obor. Důsledkem toho je velká šířka a konkrétnost jeho vědomostí, přičemž nesměřuje jenom k hloubkám a zevšeobecněním jako typ logotropa filozoficky orientovaného. Ve svém oboru pokládá za důležité všechno, a chce také studenty co nejvíce naučit. Umí žáky či studenty nadchnout pro svůj učební předmět, vzbudit o něj zájem, srozumitelně vysvětlit učivo (metodicky bývá na úrovni). Mnoho umí, zná a dá se u něho hodně naučit. Má tedy velký vzdělávací vliv. Přímo výchovně působí méně. Nešetří však námahou, aby studenty získal pro svůj předmět. Jeho nedostatkem často bývá strohá přísnost, upřednostňování svého předmětu, přehlížení věkových a individuálních zvláštností studentů, přehlížení vlastností osobnosti (nedostatek pochopení a uznání). Odborně vědecky orientovaný logotrop postupně dozrává na typ vědce. Individuálně psychologicky orientovaný pajdotrop je charakterizován úsilím pochopit každého žáka, vnitřně si získat jeho osobnost a pak ji utvářet. Podstatu svého pedagogického působení vidí zejména ve výchově. Příznačný je pro něj rodičovský (otcovský či mateřský) vztah k žákům, plný pochopení a důvěry, což má vliv i na úspěch ve vyučování. Ve třídě důsledně dbá na pořádek a disciplínu. Často se u něj projevuje úsilí vrátit na správnou cestu i ty žáky, o kterých ostatní učitelé už pochybují. Individuálně psychologicky orientovaný pajdotrop má tedy smysl i pro práci s problémovými, resp. dificilními žáky, kteří mají nejrůznější závady a poruchy chování. Hodil by se proto do funkce výchovného poradce školy, resp. školního psychologa. Obecně psychologicky orientovaný pajdotrop má v centru zájmu nejen utváření osobnosti jednotlivců, ale klade si výchovné cíle všeobecnějšího rázu, jako např. jak vzbudit zájem všech žáků o méně zajímavé učivo, jak utvářet pojmy, cvičit paměť, překonávat negativismus apod. Hrozí mu přitom nebezpečí, že sleví z věcných požadavků na žáky (studenty). Podle Caselmanna je výskyt tohoto typu řidší. V současné době má k typu pajdotropa blízko tzv. globální učitel (Pike, G. a Selby, D., 1994), který např. respektuje práva druhých a snaží se ve třídě rozložit moc a odpovědnost za rozhodování a přijaté rozhodnutí, vytváří atmosféru vzájemné důvěry, zdravého sebevědomí, individuální a skupinové disciplíny. Zavádí demokratické metody rozhodování a vede k respektování lidských práv. Klade důraz na rovnoměrný rozvoj všech složek osobnosti, ne pouze na získávání vědomostí, ale i na rozvoj složky citové a sociální. Přistupuje navíc k řešení problémů z celosvětového hlediska. S pajdotropem a logotropem se kříží autoritativní a sociální typ učitele. Autoritativní typ se vyskytuje častěji u logotropů, sociální typ u pajdotropů, ale může tomu být i opačně. Autoritativní typ křížený s pajdotropem charakterizuje úsilí utvářet osobnost žáků (studentů) podle vlastních představ, bez ohledu na jejich individuální zvláštnosti. Sociální typ ponechává žákům větší volnost. Chce být žákům (studentům) přítelem. Jestliže však má slabou osobnost, resp. když není na náležité odborné úrovni, má nezřídka těžkosti s disciplínou. Podle pedagogických postupů rozlišuje Caselmann ještě tři typy: vědecko-systematický – má racionální a systematický postup ve vyučovací hodině, umělecký – je pro něho příznačná „intuice“ a praktický – má organizační vlohy. Typy osobnosti učitelů je možno diferencovat také podle výsledků v psychologických testech. Je možno aplikovat např. dotazník interpersonální diagnózy ICL podle T. Learyho a kol. R. Kohoutek (1972) zjistil touto metodou těžiště osobnosti např. u ředitelek mateřských škol nejčastěji (v 54 %) v responsibilitě (zodpovědnosti), pak v dominantnosti (v 27 %), laskavosti (v 10 %) a v nezávislosti (v 9 %). Každý z uvedených typů učitelů může být dále hodnocen např. z hlediska náplně výuky, logické stavby předmětu, návaznosti na ostatní předměty odborné úrovně výuky, pedagogické úrovně výuky, vztahu k žákům (studentům). Učitele je možno i kvantitativně klasifikovat, např. v této stupnici: 3 vynikající, mimořádný, 2 kvalitní, 1 přijatelný s výhradami, 0 nevyhovující, N nelze (či nemohu) posoudit. Hodnotit lze i využívání moderní audiovizuální didaktické a výpočetní techniky ve výuce, provedené inovace v obsahu studia, úroveň přípravy na vyučovací hodinu, klady a zápory osobnosti vyučujícího, klady a zápory metodické, klady a zápory věcné (obsahové) stránky vyučování. Na úspěch nebo neúspěch působení učitele mají vliv mnohé vlastnosti jeho osobnosti, které buď usnadňují, nebo ztěžují plnění jeho hlavních úkolů. Úkoly učitele jsou: vyučovat a vzdělávat, řídit tento proces, vychovávat celou třídu i každého jednotlivce, dávat žákům pozitivní příklad a koordinovat, organizovat mnohostrannou činnost vlastní i dalších osob. Uvedené skupiny úkolů se mohou vzájemně prolínat, podporovat a doplňovat, ale také mohou mezi nimi vznikat rozpory. Z rozboru těchto úkolů a jejich interakcí vyplývají mnohostranné požadavky na učitele, na jeho činnost a osobnost. Na jedné straně povolání učitele souvisí s profesemi vědeckých pracovníků, předpokládá příslušné vědomosti, dovednosti v oboru, ale také schopnosti, zájmy i některé rysy osobnosti. Na druhé straně povolání učitele souvisí s profesemi, ve kterých je podstatný kontakt s lidmi. To předpokládá opět specifickou motivaci, specifické schopnosti a dovednosti ve styku s lidmi, v jejich poznávání, působení na ně, organizování a řízení jejich činnosti. Postoje žáků k učiteli a k výsledkům jeho pedagogického působení závisí především na jeho osobních vlastnostech, jeho postojích k žákům a vztahu k nim, na jeho didaktických schopnostech a na odbornosti. Z uvedeného je zřejmé, jak velkou důležitost pro práci učitele má adekvátní profil jeho osobnosti, který zahrnuje žádoucí rysy jeho osobnosti. Jsou to vlastnosti: primární-(s vrozeným základem nebo získané v raném dětství), např. dominance, sociabilita, přiměřená frustrační tolerance, sebekontrola, sebejistota a smysl pro únosnou míru rizika, emocionální stabilita, sekundární-(získané výchovou a vzděláním), např. schopnost řídit činnost skupiny, poznávat druhé, sociální odpovědnost, odborná kompetentnost a zdatnost, smysl pro čestnou hru a umění přiznat omyl, pedagogické dovednosti, pedagogická expresivnost, schopnost učit druhé a ovlivňovat je výchovou, spisovná mluva, adekvátní slovník, zřetelná výslovnost, výraznost, emocionalita řeči a její dynamika. terciární-(nadstavbové, vyplývající ze specifiky role učitele jakožto představitele výchovných cílů společnosti). Sem patří systém interiorizovaných hodnot a obsahově zaměřených postojů – zejména motivace a angažovanost. Zvláštní pozornost společensko vědnímu vzdělávání a sebevzdělávání by měli věnovat zejména posluchači vysokých škol technických, zejména ti, kteří chtějí vyučovat svůj obor na středních aj. školách (Špirko, 1997). Osobnost učitele je nejmocnější nástroj ovlivňování žáků. Je působivější než zvolené pedagogické metody, prostředky a techniky směřující záměrně k výchovným účinkům. Mimořádný význam mezi pedagogy zaujímá třídní učitel, který tvoří základní článek v systému řízení školy. Pro rodiče je především užitečná znalost typů osobnosti podle E. Sprangera a schopnost a dovednost se do příslušného typu na základě sebepozorování zařadit a své edukační chování ve vztahu k dětem optimalizovat. | | » osobnost učitelů |
| osobnost v psychologii | >> | OSOBNOST v psychologii je konkrétní člověk formující se v přírodních, historických a kulturně-společenských podmínkách a procházející svou individuální životní vývojovou cestou. Konkrétní individuální podoba osobnosti, její chování a prožívání a životní styl jsou determinovány biologicky, kulturně-sociálně, edukačně i egogenně (např. sebevýchovou, autoregulací). OSOBNOST (persona) je pojem pocházející z latiny. Persona byla škraboška, maska, kterou si herci nasazovali při představení. Mnoho lidí se chová ve společnosti jako v divadle. Přizpůsobují se dané sociální situaci a nasazují si jakési psychické a osobnostní masky či roušky. Jsou to adaptující se osobnosti. Lidé, kteří si zpravidla osobnostní masky nenasazují patří mezi tzv. osobnosti ryzí, sebevědomé, expresivní. Psychologie osobnosti představuje jedno z nejdůležitějších vědeckých odvětví psychologie. Poznatky psychologie osobnosti můžeme uplatnit např. při poznávání lidí, při běžném jednání s lidmi, při různých personálních činnostech (výběr pracovníků), při řešení interpersonálních konfliktů, při výchově a řídicí práci, při péči o sociální a osobní záležitosti zaměstnanců. Osvojení základních poznatků psychologie osobnosti může znamenat optimalizaci naší práce s lidmi, její celkové zkvalitnění, spojení často převládající empirie s hlubším teoretickým přístupem. Osobnost se tedy utváří v průběhu společensko-historického vývoje. Je jeho komplexním produktem, ale současně spolutvůrcem. Toto utváření je ovšem závislé i na dědičnosti a biologické kvalitě organismu. Z praktického hlediska je důležité zjištění, do jaké míry lze přičíst konkrétní projevy chování (adaptace, akomodace a asimilace) na vrub individuálních vlastností osobnosti a do jaké míry jsou závislé na působení aktuální konstelace prostředí přírodního, ale hlavně společenského (na vlivu různých skupin). Vnitřní (endogenní) i vnější (exogenní) činitelé utváření osobnosti jsou v neustálé interakci. V každé osobnosti probíhá větší či menší míra specifického, charakteristického, individuálního a více či méně integrovaného a synchronizovaného propojení intelektové, emoční a volní složky osobnosti. Existuje jakási trojjedinost kognitivní (poznávací), emocionální (citové) a konativní (volní) složky osobnosti. Desintegrační a dyssynchronizované procesy v prožívání a chování vedou často k závadám a poruchám psychiky a osobnosti. Pro exaktní poznání osobnosti je nutno kombinovat vertikální, tj. historizující, vývojový přístup s přístupem horizontálním, tedy popisem současného stavu osobnosti. Rozlišujeme primární a sekundární vlastnosti osobnosti. Primární, vrozené vlastnosti osobnosti jsou přirozenou, přírodní podstatou člověka. Projevují se v nich rodové zvláštnosti člověka. Patří k nim např. organické potřeby a vrozené vlastnosti temperamentu a inteligence. Sekundární, druhotné, získané vlastnosti osobnosti jsou ty, které vznikly v důsledku ontogenetického vývoje člověka. Vznik získaných vlastností je ovšem závislý na vrozených vlastnostech. Specificky lidskou odlišnost jednotlivých osobností můžeme vnímat jako osobitost. V současné době je preferována tzv. cerebrocentrická teorie osobnosti, která považuje za základ lidské osobnosti mozek. Méně stoupenců má psychocentrická hypotéza, podle níž má člověk duši s možností samostatné existence. Jak definujeme pojem osobnosti člověka? Lidově se za osobnost považuje obvykle významná či svérázná osoba nebo osoba s rysy morální dokonalosti. Toto pojetí osobnosti obsahuje tedy i jistý hodnotící aspekt. Pro psychologii jako vědu je osobností každý člověk jako integrovaný a integrující, organizovaný a organizující biopsychosociální celek se všemi svými relativně stálými individuálními vlastnostmi (konstitučními, výrazovými, charakterovými, temperamentovými a intelektovými). Často bývá osobnost definována jako to: - co člověk chce (pudy, potřeby, zájmy, hodnoty), - co člověk může (schopnosti, vlohy, nadání), - co člověk je (temperament, charakter), - jaká má člověk skrývaná osobní (individuální) tajemství (např. somatická, zdravotní, genetická, eroticko-sexuální, morálně a charakterově vadná tajemství a kriminální minulost či historie), - kam člověk směřuje (osobní životní cesta). Americký psycholog specializující se na psychologii osobnosti Gordon W. Allport (1897 - 1967) definuje osobnost jako dynamickou organizaci těch psychofyzických systémů v rámci individua, která určuje jeho jedinečný způsob vyrovnávání se s okolím. Aktivity a reakce člověka jsou psychosomatické, dynamické a komplexní. Pro francouzského psychologa Henri Pierona (1881-1964) je osobnost integrativní jednotka člověka s veškerým souborem jeho trvalých odlišujících charakteristik (inteligence, charakter, temperament, konstituce) a způsoby příznačnými pro jeho individuální jednání. Můžeme rovněž osobnost (ve shodě z brněnským emeritním profesorem psychologie Vladimírem Smékalem) definovat jako individuální dynamickou organizaci, soubor, celek, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti, výchovy i sebevýchovy v interakci s určitým přírodním, společenským, ekonomickým a kulturním prostředím vytvořených a relativně trvalých a stálých zvláštností, tělesných, biopsychických a duševních procesů, postojů, vztahů, dimenzí a vlastností, které řídí činnost člověka a podmiňují nejen jeho chování, ale i prožívání a způsob adaptace na prostředí . Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností. Jednotu, jednotnost osobnosti jako celku určuje do značné míry její rozum a vůle (cíle). Jednotnost osobnosti může záležet také ve vyváženosti motivačních sklonů, rozumu, citu a vůle. Protikladné sklony člověka se totiž mohou dostávat do konfliktu (např. bažení po mnoha věcech a šetrnost). Příbuzné sklony člověka se naopak podporují (např. humánnost a soucitnost). Opakem jednotnosti osobnosti je disharmoničnost. Integrovanost osobnosti se projevuje hlavně v tom, že rozpory mezi jednotlivými cíli a jednotlivými citovými vztahy i rozpory mezi motivačními tendencemi dovede člověk vyřešit, aniž by se stal vnitřně rozvrácenou osobností. V dokonalé duševní rovnováze však člověk nebývá příliš často. Osobnost je celek biogenních, psychogenních a sociogenních faktorů. Tyto faktory jsou spojeny vědomím vlastního já. Podle brněnského vývojového psychologa Otto Čačky (1997) veškeré projevy lidské psychiky - poznávání, prožitky i snahy jsou v rámci osobnosti vázány na vědomí vlastního Já, které představuje významný jednotící (integrační) činitel subjektivního sebeprožívání, nositele vlastní identity a základní hodnotu i východisko jedinečné existence, ale i předmět sebepoznávání, sebehodnocení, sebeřízení a seberealizace. Vědomí Já se utváří od nejranějších fází vývoje. Sebepoznávání, sebeuvědomování a sebepojetí se přitom rozvíjí v součinnosti s celkovým duševním vývojem v procesu subjekt-objektové interakce. Slovenský psycholog profesor D. Kováč v souladu s bio-socio-edukativním modelem vyčlenil tři typy osobnosti. 1.Rudimentární osobnost vzniká a funguje převážně ze zdrojů dědičnosti - vrozenosti, z pudových vzorců chování při pouze částečném spolupůsobení prostředí a výchovy. Je více objektem než subjektem historie. 2.Adjustovaná osobnost je formována převážně vnějším prostředím a výchovou (vnějším působením) při jistém rozvíjení některých individuálních daností a částečném sebedotváření. Předpokládá značné sebeuvědomění. Adjustovaný člověk účelně přispívá k zachování a rozvoji skupin, do nichž patří. 3.Kultivovaná osobnost je především výsledkem působení duševních funkcí sebeutváření a seberealizace v procesu internalizace sociálně výchovných vlivů a využívání vlastní individuální kapacity za určující role uvědomělých aktivit. Je tvůrcem sebe sama. Není pouze výsledkem minulých událostí, nýbrž hlavně tím, čím touží být v budoucnosti. Kultivovaný člověk touží přesahovat sám sebe. V interakci se svým prostředím dosahuje sebeaktualizace. Kultivovaná osobnost má mnohem výraznější duchovně - etický rozměr než osobnost rudimentární i adjustovaná. Celkovou problematiku psychologie osobnosti jako bio-psycho-sociálního systému si můžeme rozdělit na tři základní okruhy: - struktura osobnosti postihuje složky a vrstvy, z nichž je osobnost vystavěna, vnitřní architektoniku jednotlivých složek osobnosti, jejich skladebnou souvislost a vzájemné vztahy - dynamika osobnosti zkoumá a klasifikuje všechny síly, uvádějící prožívání a chování člověka v činnost. Klade si otázku, co zapříčiňuje určité chování člověka. Sem patří otázky motivů a uvědomělé i neuvědomělé motivace lidského chování. Motivaci určují faktory, které vzbuzují, udržují a zaměřují chování (např. potřeby, snahy, zájmy, sklony, návyky atd.). Motivace je vlastně aktivující a zaměřující činitel chování organismu. Je to hlavní dynamizující činitel organismu. - vývoj, ontogeneze osobnosti zkoumá charakteristické chování a prožívání člověka v jednotlivých životních fázích, tedy vertikálně. O osobnosti se často z vývojově psychologického hlediska hovoří až od tří let, kdy se dítě začíná označovat první osobou singuláru (já). Veškeré rysy, vlastnosti osobnosti lze roztřídit do těchto skupin (subsystémů): - genderové, tělesné a výrazové vlastnosti, - rysy temperamentu, - rysy charakteru, - osobní schopnosti, - strukturální, dynamické (motivační), - vývojové vlastnosti. Mezi determinanty normální a zdravé osobnosti patří především nepatologická biologická, zejména genetická (konstituční) predisponovanost psychiky a nepatologická psychosociální, především edukativní determinace psychiky v rodině a ve škole. Patří sem učení a socializace akceptující danou osobnost a emočně ji adekvátně saturující a také adekvátní autoregulace a sebevýchova. Všechny vlastnosti a determinanty psychiky a osobnosti jsou vzájemně propojené a mají u jednotlivých lidí svou specifickou mixáž, kvalitu a kvantitu. Již existují a dále se rozpracovávají podpůrné stimulační programy adekvátních verbálních i nonverbálních komunikačních kompetencí dětí i dospělých osob. Jsou pořádány např. kurzy asertivního sociálního chování a vystupování. | | » osobnost v psychologii |
Stránky: <<předešlá-- --následující>>
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150
